Oslavy výročí už začaly reprízou hry Game over a dětským karnevalem. Dnes pokračují v sokolovně a diváci si určitě přijdou na své. Maska ve 14.30 hodin uvede premiéru pohádky O malé hastrmance, po ní se představí, rovněž s pohádkou, soubor z partnerského slovenského města Dovalovo. Oslavy vyvrcholí v 19 hodin hrou Cizinka opět v podání slovenského souboru. Potom bude prostor pro blok písniček, scének a promítnuty budou fotografie z toho nejlepšího za 10 let trvání Masky.

V souvislosti s oslavami poskytla Deníku rozhovor manažerka souboru Iveta Gazdová.

Divadelní soubor vznikl v roce 2006. Navazoval na tradici v historii a hrálo se divadlo ve městě už dříve?
Divadlo má v České Skalici dávnou historii. Spolek bohužel zanikl v roce 1989. Teprve po sedmnácti letech jsme ho obnovili. Tím jsme navázali na naše předchůdce.

Kdo přišel s tím nápadem?
U zrodu nového souboru stáli Pavla Knápková a Jaromír Kříž, kteří měli divadelní zkušenost. Slovo dalo slovo a myšlenka založit divadelní soubor byla na světě. Sešli jsme se v roce 2006 v muzeu, kde jsme se dohodli, jak by to mělo vypadat. Připojili se k nám další zájemci a soubor začal pracovat.

Proč se jmenujete Maska?
Od začátku jsme se jmenovali Spolek divadelních ochotníků. Protože už jsme věděli, že má spolek nějakou perspektivu, tak byl v roce 2008 přejmenován. Padaly různé návrhy, až jsme se shodli na Divadelním souboru Maska. S divadelním kumštem je totiž maska neodmyslitelně spjata. Zdálo se nám, že by to byl vhodný název pro náš soubor.

Jaké byly začátky?
Krásné. Byli jsme plní energie a elánu. Měli jsme samozřejmě obavy, zda nám to půjde. Bylo nás tehdy asi dvanáct členů, strašně jsme se těšili na zkoušky. S velkým zápalem jsme hráli nejen divadlo, ale pořádali jsme také pohádkové lesy a karnevaly. Hrozně nás to bavilo, začátky byly skvělé. V tom všem pokračujeme i dnes.

Co jste chtěli hrát?
Byli jsme si vědomi toho, že jsme opravdu amatéři. Jen zlomek souboru měl v minulosti zkušenosti s divadlem. Vůbec jsme nepřemýšleli o nějakých vážných klasických hrách. Rozhodli jsme se pro komedie, protože je doba, kdy se chtějí lidé bavit. Samozřejmě nám byly blízké i pohádky pro děti.

Bylo těžké sehnat herce a režiséry?
Potýkali jsme se s problémem nedostatku chlapů v souboru. Je spousta her, které bychom rádi hráli, ale nemáme na to obsazení. Nemáme ani klasického režiséra, jsme absolutní samouci. Všechno si děláme sami včetně scény a kostýmů. Nejvíce režírovala paní Pavla Knápková, která je navíc velmi dobrá herečka a má hodně zkušeností. Už ale v souboru není.

Která hra byla první?
Byla to pohádka Dvě Maryčky, kterou jsme hráli v sokolovně hned v roce 2006. Přišlo tehdy hodně dětských i dospělých diváků. Myslím si, že to byl ten nejlepší odrazový můstek pro další činnost.

Kolik jste jich za desetiletí odehráli?
Deset her pro dospělé a jedenáct pohádek.

Na kterou obzvlášť ráda vzpomínáte a proč?
Těžko říci, ale pro mě osobně je důležité, co se při té hře zažijeme. Když jsme hráli pohádku Oženíme Vratíka, kterou jsem shodou okolností režírovala, vyvezla jsem herce na chalupu. Dopoledne jsme šili a upravovali kostýmy, odpoledne jsme zkoušeli a večer jsme se šli bavit. Tak to šlo od pátku až do neděle. Udělali jsme hodně práce, užili jsme si to a bylo to fajn.

Z čeho čerpáte repertoár? Hrajete i vlastní autorská představení?
Vybereme z toho, co je k dispozici a co se nám líbí. Někdo ze souboru se ujme režie, obejde herce se scénářem, vytipuje postavy a začne se zkoušet. Loni jsme měli jedno autorské představení nazvané Lesní příběh, a to napsala členka souboru Eva Schwarzová. Původně byla hra určená pro dětský soubor Raraši a Eva byla strašně zvědavá, jak by vypadala v podání dospělých.

Kolik máte členů?
Momentálně je v souboru sedmadvacet aktivních členů, z toho je asi třetina mužů. Nejmladší člence bylo loni v září patnáct a nejstarší je dvaasedmdesát let.

Zúčastnili jste se nějakých přehlídek?
Každý rok se na regionální přehlídky hlásíme. Jezdíme hlavně do Červeného Kostelce a Miletína. Byli jsme i na pohádkové přehlídce v Havlíčkově Brodě, dále na přehlídkách v Lomnici nad Popelkou, Jaroměři, Lázních Toušeň a dvakrát v Praze.

Co na vaše představení říkají odborní porotci, berou vám jejich verdikty vítr z plachet nebo jsou pro vás inspirací do další práce?
Úplně stejná porota je v Červeném Kostelci i v Miletíně. Nevím, proč tomu tak je, ale v Kostelci byli vždycky drsnější. Naopak z Miletína si vždy odvezeme nějakou cenu. My samozřejmě dobře víme, kde máme chyby. Záleží ale na režisérovi, zda s tou hrou chce ještě pracovat nebo už ne. Samozřejmě, když uslyšíme nějakou kritiku, tak jsme z toho trochu špatní. Naším měřítkem je ale to, jak se baví divák.

Jak se vám hraje na domovské scéně v sokolovně a jak vás vnímá domácí publikum?
Sokolovna je trochu předimenzovaná a menší scéna by pro nás byla asi vhodnější. Když máme premiéru, tak je vyprodáno. Domácí publikum je vděčné, známe se mnohdy osobně, potkáváme se na ulicích ve městě, diváci jsou výborní a jsme rádi, že na naše hry chodí.

Kam jezdíte a kam rádi?
Představení hrajeme nejen v České Skalici, ale kromě přehlídek jezdíme také po regionu. Výborné publikum, které rozumí divadlu, je v Broumově. Hráli jsme také v Meziměstí, Náchodě, Slavoňově, Slavětíně, Provodově, Novém Hradci, Bohuslavicích, Týništi nad Orlicí, Heřmánkovicích, Novém Bydžově, Horních Počernicích.

Představili jste se i v Divadle Járy Cimrmana na Žižkově. Co vám běželo hlavou, když jste stáli na prknech legendární scény?
Byla to klasická krajská přehlídka. Ale vědomí, že hrajeme právě na této proslulé scéně, nás hodně pozvedlo. Víte, jak jsme najednou vyrostli? To bylo selfíček. Komu se to povede? Byli jsme neskutečně šťastní.

Co aktuálně připravujete?
V prosinci jsme měli premiéru hry Game over, kterou budeme reprízovat až do konce letošního roku. Od dubna se začíná zkoušet další představení Paní Colombová. A ještě zatím není vybraná pohádka. Chceme také pokračovat v charitativních návštěvách dětských domovů v rámci projektu Dětský úsměv, je to smysluplné a úžasná herecká škola.

Jak oslavíte deset let souboru?
Už jsme se loni trochu odměnili a jeli na výlet do slovenského Liptovského Hrádku, kde jsme také hráli. Teď budou oslavy pokračovat v sobotu dvěma představeními, scénkami, vzpomínkami a promítáním fotografií v sokolovně. Určitě bude také nějaké překvapení.

Co byste Masce popřála do budoucna?
Abychom se měli rádi, tolerovali se a měli diváky. Je to základ a bez nich to nejde. Snad to všechno klapne a soubor bude pokračovat i v dalších letech.

HYNEK ŠNAJDAR