Občanské sdružení Cesta, pomoc pro postižené

Podařilo se to za podpory Okresního a Městského úřadu v Náchodě, Sdružení zdravotně postižených a Sdružení pro pomoc mentálně postiženým.

V lednu 1994 byl zahájen zkušební provoz stacionáře Cesta, v únoru do něj nastoupily první děti, v průběhu roku další a od září byl stacionář v plném provozu.

Do roku 2001 stacionář provozoval svou činnost v pronajatých místnostech náchodského Déčka. Od září 2001 je umístěn v bezbariérové přízemní budově v Náchodě – Bělovsi.

Během svého působení prošlo stacionářem téměř 30 dětí.

Zvyšující se věk dětí i pečujících osob, a tím i zvyšující se náročnost péče o děti s postižením, to vše donutilo členy občanského sdružení zabývat se myšlenkou rozšíření služeb pro osoby se zdravotním postižením. Ke konci roku 2005 tyto myšlenky dostaly konkrétní podobu. Městský úřad v Náchodě nabídl sdružení bezbariérový domek v Náchodě u penzionu Marie. Občanské sdružení se rozhodlo rozšířit své služby o odlehčovací (respitní) službu a provozovat ji v nově získaném domku.

Služba je určena pro rodiny nebo osoby pečující o dítě nebo dospělého člověka se zdravotním postižením za účelem odpočinku pečujících, v případě nemoci a rekonvalescence pečujících nebo jiné překážky omezující řádnou péči o postiženou osobu.

Poslední čtvrtletí roku 2005 se tedy neslo ve znamení příprav na tuto novou službu, aby začátkem roku 2006 mohl začít zkušební provoz. Vše se osvědčilo a funguje dodnes.

Denní stacionář umožňuje být dětem pospolu

Potřebovali by víc prostoru, ale nejsou peníze

„Teď už je tu Péťa pro mě, ne já pro něho,“ říká babička Hana Biehounková o svém postiženém vnoučkovi…

Psal se 28. leden 1986. V náchodské porodnici spatřil světlo světa Péťa Nosek. Na jeho příchod na svět se těšila celá rodina, neboť se již dopředu vědělo, že se narodí chlapeček. První kluk v rodině známého náchodského fotbalisty (který měl zatím jen samé vnučky). Budoucí fotbalista… Všichni se na malého Péťu nedočkavě těšili a očekávali ho s otevřenou náručí.

Porod však neproběhl tak, jak by měl. Snad nešťastnou náhodou, snad neúprosnou rukou osudu nastal při porodu zádrhel, který měl za následek okamžitý transport novorozence na jednotku intenzivní péče do Fakultní nemocnice v Hradci Králové.

Bohužel, kyslíková zástava, která nastala, byla příliš dlouhá na to, aby malého Péťu nepoznamenala a aby se obešla bez následků.

Prognózy lékařů, které se na Péťovu rodinu hrnuly ze všech stran, byly doslova děsivé. „Doktoři nám nedoporučovali nic jiného než ústav,“ smutně zavzpomínala Hana Biehounková, babička Péti. Ta má obzvlášť na sestru z dětského oddělení, kde Péťa dva a půl měsíce ležel, nehezké vzpomínky. „Když jsme přišli na kontrolu, vítala nás se slovy: Proboha! Vy jste ho ještě nedali do ústavu?“

Nedali. Navzdory špatným lékařským prognózám, navzdory vyhýbavým pohledům lidí, navzdory všemu a všem… začala Péťova rodina s malým chlapečkem dělat vše to, co se dělá se zdravými dětmi. Jen to měli všichni o něco těžší… Byla doba, kdy byly postižené děti naprosto tabu. Málokdo o nich něco věděl. Téměř nikdo neměl ani tušení, jak s postiženým dítětem zacházet, natož jak s ním třeba cvičit…

V tu dobu se stala v rodině další událost – maminka Péti přišla nečekaně do jiného stavu. Její těhotenství bylo rizikové. „Asi si to umí každý představit – rizikové těhotenství a k tomu mít doma postižené dítě. To je zápřah na celých 24 hodin denně,“ vyprávěla babička Hana Biehounková. Právě v té době se jim podařilo sehnat léčebnu v Košumberku. Když však stanuli před jejími branami, čekalo je na dveřích překvapení – velká cedule s nápisem „Těhotným ženám vstup přísně zakázán“. Místo maminky tedy nastoupila do léčebny s malým Péťou jeho tehdy padesátiletá babička.

„Najednou jsem se ocitla mezi dvacetiletými děvčaty. Sice mi bylo tenkrát o téměř dvaadvacet let méně než dnes, ale stejně jsem tam byla nejstarší,“ vzpomíná Hana Biehounková. Jak dodává, právě v Košumberku získali s Péťou mnoho užitečných zkušeností, rad a tipů, jak žít s postižením. Následoval první lázeňský pobyt v Teplicích v Čechách, po něm v Janských Lázních… „Až jsem nakonec skončila – v uvozovkách – ´v Bohnicích´,“ směje se Hana Biehounková a dodává, že v Bohnicích nebyla s hlavou, nýbrž s Péťou, a to u jedné paní, se kterou se seznámila díky článku v Mladém světě, který pojednával o postižených dětech. Jednalo se o Hanku Hermanovou, která působí v bohnické léčebně dodnes, věnuje se například hipoterapii a především díky ní se začala s Péťou pořádně cvičit Vojtova metoda.

Hana Biehounková byla celý život zvyklá na to, že se stále pohybovala mezi lidmi. Ve škole, v práci, při sportu… Vždycky měla spoustu aktivit. A najednou byl všemu konec. Zůstalo jen u pravidelného a velice důsledného domácího cvičení s Péťou. Řekla si totiž, že svého vnoučka postaví na nohy.

Co vše život s postiženým dítětem obnáší – to si ten, který to na vlastní kůži nezažil, nedokáže vůbec představit. Například z banality v podobě shánění kočárku, který by byl pro Péťu ze zdravotního hlediska vhodný, se stala mezinárodní událost… Kočárek babička sehnala až daleko za hranicemi naší země…

Mezitím se Péťovi narodil bráška Marek. Zdravý a velice živý – svou hyperaktivitou nahrazoval celé rodině Péťovu nehybnost. Radost ze společných procházek občas zkazily pohledy kolemjdoucích lidí či výroky ustrašených maminek na pískovišti, které nabádaly své ratolesti: „Nechoď k tomu klukovi! Běž od něj pryč! Ještě něco chytneš!“ „Trvalo to, než se veřejnost zpacifikovala… Dnes už je to úplně o něčem jiném,“ je přesvědčena Hana Biehounková.

Péťa je postižen především pohybově. Také mu atrofovaly svaly v krku, tudíž nemluví. Buňky na porozumění (laicky řečeno) mu však v mozku zůstaly. Sice nepovídá, ale dokáže – například intonací tóniny či mimikou – dát najevo své pocity – radost, rozčílení, hněv, libost či nelibost. „Všemu rozumí. Však s ním také od malička jednáme jako se zdravým dítětem,“ svěřila se Hana Biehounková. Péťa se svými blízkými hovoří. Jen trochu jinak než ostatní děti. Umí „říct“, kdy chce přidat jídlo, nebo kdy má už naopak dost a jíst nechce. Od malička miluje děti. Kontakt s nimi mu přináší radost. A právě to bylo jedním z důvodů, proč se jeho babička Hana Biehounková rozhodla založit občanského sdružení podporující postižené děti. Pozvolna společnými silami s několika dalšími lidmi se jí to opravdu podařilo.

Po jednáních na ministerstvu, po objíždění sociálních ústavů v širokém okolí a po různých peripetiích vzniklo občanské sdružení s názvem Cesta. Stejnojmenný denní stacionář, který funguje v Náchodě–Bělovsi, sdružuje postižené děti z celého okresu. Ty už nemusejí být zavřené doma, ale mohou žít o něco kvalitnější život…