Smích z hlediště je pro mě největší odměnou

Vyrůstal jsi v divadelní rodině. Bylo tedy jasnou volbou, že půjdeš v šlépějích divadelníků nebo jsi původně tíhl k něčemu jinému?
Bylo to úplně samozřejmě. Máma a táta hráli divadlo, on navíc režíroval. Já jsem v divadle vlastně vyrůstal. Když jsem byl hodně malý a naši neměli hlídání a museli na zkoušku, tak mě brali s sebou. Díky tomu mně utkvěla v paměti spousta tváří hronovských herců. Tehdy jsme totiž žili v Hronově.

Jak vypadal v době tvého dětství divadelní Červený Kostelec? Vzpomínáš na to?
My jsme do Kostelce přišli, když mně bylo šest roků. Myslím, že se divadelní město v porovnání s dneškem příliš nelišilo. Snad jen okolnostmi, ve kterých jsme žili. Bylo jiné zřízení a společnost. Samozřejmě repertoár divadla byl poplatný době, ale to bylo vynucené právě těmi okolnostmi.

Pamatuješ si na svou první roli?
To jsem ještě nechodil do školy. V Kostelci jsem přešel přes jeviště s taškou ve hře Slovanské nebe. Pak se pamatuji, když táta dával Devět malých černoušků od Agáthy Christie, tak jsem seděl na předscéně a četl jsem jakýsi prolog. Do dneška mám toho malého černouška pověšeného nad stolem. Ještě si vzpomínám, že v Kremelském orloji jsem představoval nějaké ruské dítě. Leželi jsme na peci a koukali se na hostujícího Jaroslava Průchu, který hrál Lenina.

Byl jsi extrovertní dítě se sklonem k exhibicionismu?
Vždycky. Ve škole byly neustále průsery. Vždycky jsem měl chuť vytvářet situace, aby se něco dělo. Když jsme měli po mnoha letech sraz ze školy, tak už hodně stará paní učitelka Štěpánková, když mě uviděla, řekla: Labík, tebe si hodně pamatuju, tys byl vždycky rošťák, ale hodnej. Přiznám se, že mě to potěšilo.

Jsi ochotník. Proč jsi nešel divadlo studovat, stát se profesionálem?
V té době jsem kvůli původu nemohl studovat a dokonce jsem nesměl ani pracovat v Praze. Později se to díky jednomu slušnému komunistovi, který jezdil do Kostelce, vyřešilo. Na vojně jsem se přihlásil na DAMU. Nikdo o tom doma nevěděl. Čtrnáct dní před zkouškami jsem odjel na cvičení na Šumavu. Tam najednou dorazila zpráva, že jsem dostal předvolání ke zkouškám a musím tam okamžitě jet. Nic jsem ale neuměl, skočil jsem do knihovny a naučil se básničku. V prázdném křídle kasáren jsem také předváděl něco z Maryši. Odjel jsem do Prahy. Adeptů bylo 851. Zkoušky bylo dvoukolové a v komisi byl kromě jiných herec Vítězslav Vejražka, na něhož jsem asi udělal dojem. Zkoušky jsem složil a byl přijat. Po čase přišel do kasáren dopis, v němž stálo, že přijat nejsem, což jsem moc nechápal. Oni v té době museli přijmout pět černochů ze spřátelených zemí. Tak jsem o to přišel. Smířil jsem se s tím a šel jsem dálkově studovat jinou školu. Po roce jsem přišel náhodou na DAMU, kde jsem potkal prorektora Štěpánka, který na mě začal řvát, proč nejsem na DAMU, když on mému tátovi řekl, že můžu nastoupit další rok bez přijímaček. Táta to ale přede mnou zamlčel. Nechtěl, abych studoval herectví.

Pokud vím, dostal jsi nabídku do angažmá profesionálního divadla. Kam?
Nabídku jsem dostal už na vojně. Hráli jsme tehdy maňáskové divadlo, jinak, než bylo v té době zvykem. Začali jsme mixovat živého herce s loutkou. Nabídka přišla z Teplic, ale do loutkového divadla se mi nechtělo. Tak z toho sešlo.

Nebyla to chyba?
To nikdo nemůže vědět. Nebyly by zase jiné věci. Takto jsem to měl nalinkované v osudu. Jsem rád, že to je teď tak, jak to je.

Kdo z místních divadelníků, ať herců či režisérů, v tobě nechal nesmazatelnou stopu?
Těch je samozřejmě víc. Když pominu vlastní rodiče, kteří byli výborní herci a táta výborný režisér, tak to byli divadelníci, s nimiž jsem toho na jevišti hodně prožil. Například Emilka Dynterová, Jirka Kubina, Honza Brož či Vlasta Klepáček. Bylo jich ale mnohem více a nechci se dotknout dalších, kteří byli rovněž vynikající, a nejmenoval jsem je. Abych byl upřímný, až na velmi malé výjimky mě oslovili všichni.

Za sebou máš mnoho desítek rolí na jevišti. Která byla pro tebe nejdůležitější, nejzásadnější?
Musím se přiznat, že nemám žádnou roli, na kterou nerad vzpomínám. Každá měla něco do sebe. Myslím, že jsem obsáhl všechny typy od charakterních až po komediální či milovnické. Velmi hezky se mi hrál Celestin v Mam'zelle Nitouche. Teď mám rád roli sám sebe v Cyranovi. Prostě, každá role se dělala jinak, pod jiným režisérem, bylo to hodně pestré.

Co je pro divadelníka nejdůležitější: pracovitost nebo talent?
Charakter. Když je někdo svině, tak se to v té roli vždycky projeví. Talent je samozřejmě také důležitý, bez něho by to nešlo. Je mnoho lidí, kteří mají strašnou chuť hrát divadlo, ale když jsou bez talentu, tak je to neštěstí. Naopak jsou herci, kteří sice mají talentu dost, ale nechtějí tomu moc dát. To taky není dobré. My jsme ochotníci, kteří dělají divadlo po práci a pro radost. U nás je důležité, abychom byli dobrá parta a dobře spolu vycházeli. Takže, jak říkám, charakter je podstatný.

Je pro tebe divadlo drogou?
Nedovedu si představit, že bych divadlo nehrál a nedovedu si představit, že bych nemyslel na to, aby divadlo v Kostelci šlo pořád nahoru a nevyhaslo. O to mně jde především, aby ta tradice vydržela. Aby Kostelec neztratil to, co má, a to, co mu všichni závidí – dobré herce, dobré hry a dobré divadlo.

Co ti jde na divadle nejlépe a co naopak nejhůře?
Na divadle mám asi nejraději prostor k improvizaci, která mi je blízká, bližší než striktní text. Mám prostě tu schopnost. Mým nedostatkem asi je, že neumím říkat poezii, básničky mi nejdou.

Učíš se snadno texty?
To vlastně ani nevím. Já umím text až na generálce. Tuto zvláštnost si se mnou musel prožít hronovský režisér Miroslav Houštěk. On mě obsadil do role Zajíčka v Lucerně. Měl jsem hodně textu a přišla generálka. Řekl jsem dvě věty a dál už jsem si nevzpomenul. Dost jsem to podcenil. To jsem se fakt styděl. Další generálka byla za dva dny. Přišel jsem na jeviště a všichni herci stáli v zákulisí a čekali, až to zase zmrším. Naštěstí se to nestalo. Myslím, že musím být pod tlakem termínu, jinak k tomu přistupuji dost laxně. Vím ale určitě, kdy umím roli. Ležím v posteli, zavřu oči a přeříkám si nejen svůj text, ale i kolegů.

Jak prožíváš premiéry?
Mám takový rituál. Mezi druhým a třetím zvoněním lítám po jevišti a dělám různé blbosti. Zkrátka, potřebuju se zahřát, než se otevře opona.

Máš smysl pro humor a jsi znám spíše jako komediální herec. Je to tak?
Určitě to tak je. Je to můj pohled na život. Byl jsem takový odjakživa. Nepatřím mezi ty, kteří by život brali zas až tak vážně. Problémy řeším, až přijdou a nikdy ne dopředu. Život je veselý a veselý se dá žít. Nemá cenu si ze všeho dělat hlavu. Jsou samozřejmě zásadní věci, které nejdou změnit, když jde o život či o zdraví. Ta komediální rovina odpovídá mému založení a mé povaze.

Existuje nějaká role, kterou by sis rád střihnul?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Neměl jsem nikdy nějaký sen, že bych hrál třeba rád Hamleta. Jakákoli role je pro mě výzva. Rád bych si ale zahrál s někým, kde bych mohl uplatnit dar improvizace. Podobně, jak to třeba dělali Šimek s Grossmannem. To by se mi líbilo. Mám ale tušení, že už je na to pozdě a nedojde k tomu. Na to je třeba být mladý, cestu si vydláždit a vysekat si to křoví. V mém věku už je těžké někoho najít a asi už by to bylo trochu křečovité.

Tvá žena Marcela je kostymérkou domácího souboru, tvé děti se už také objevili na jevišti. Máš z toho radost?
Mám z toho strašnou radost. Jsem hrdý na to, že to divadelnictví v mé rodině pokračuje. Jsem tomu skutečně rád.

Řešíte doma tvoje role nebo představení, v nichž hraješ?
Vůbec se tím nezabýváme. Nemám to rád, protože se s tím každý musí poprat sám. Ani mně naši neříkali, jak to mám dělat. Nepamatuji se, že bychom si sedli a táta chtěl se mnou mluvit o roli. Navíc je to věc režiséra, těžko ti někdo jiný poradí. Nechtěl jsem, aby mně táta radil, protože by mně to přišlo nefér vůči režisérovi.

Pro herce je noční můrou tak zvané „okno“, kdy mu vypadne text. Určitě to neminulo ani tebe. Vzpomínáš si na skutečnou „výkladní skříň“?
Dvakrát to došlo tak daleko, že jsem zašel za scénu, abych se u nápovědy podíval do textu, jak je to dál. Vkročil jsem zpět na jeviště a zase nic. To je hrozný pocit. Pamatuji se ale na krásnou věc, na kterou do smrti nezapomenu. Hráli jsme Únos Sabinek. Já jsem tam zaskakoval. Během týdne jsem se musel naučit text. S Jirkou Kubinou jsme měli dost dlouhý dialog. Přijeli jsme do Meziměstí a ten dialog rozjeli. Kecáme a kecáme, a najednou jsme si oba uvědomili, že jsme v jiném jednání. Během chvíle jsme ale přešli do původního textu a nikdo nic nepoznal.

Herci tvrdí, že mají rádi vůni maskérny, šum diváků v hledišti než se otevře opona. Co máš rád ty?
Smích z hlediště. To neskutečně nabíjí, je to opravdový motor. Je to největší odměna. Mám rád ten pocit, když skončí hra, pár vteřin, které trvají věčnost, se nic neděje a pak nastane výbuch potlesku. To je ohromný pocit.

Trpíš trémou? Jak se to projevuje?
Každý trpí trémou a každý ji odbourává nějak jinak. U mě je to takové těžko definovatelné vnitřní napětí. Je pravidlem, že po prvním nebo druhém zvonění zmizím. To všichni vědí, že jsem na záchodě. Začátek představení ale vždycky stihnu.

Kromě herectví ses vrhl úspěšně na režii. Už jich máš za sebou několik. Porota při přehlídkách tvé herecké i režisérské výkony pravidelně oceňuje. Jak vnímáš hodnocení poroty?
Nemyslím si, že jsem nějak extra dobrý režisér. Za svoji první skutečnou režii považuji Zelňačku, které jsem dal všechno, co jsem chtěl. Když začala ke hře v Kostelci porota něco říkat, tak jsem si uvědomil, že má pravdu. Vycházel jsem z toho hodnocení. Pak jsme přijeli do Poděbrad na národní přehlídku, kde mně zase porota něco řekla. Potom to dostalo konečnou podobu, s níž jsme hráli na Jiráskově Hronově, a ta byla nejlepší. Takže si názorů poroty velmi vážím. Jsou to lidé, kteří opravdu něčemu rozumějí. Myslím si proto, že je důležitá, inspirativní a může motivovat k dalšímu vývoji hry i výkonů herců.

Čím to je, že soubor v Červeném Kostelci má tak dobrý zvuk a diváci na něj rádi chodí?
Dělá dobré divadlo, to je jasné. Má to ale více důvodů. Tady lidi chodí na lidi, kteří se těší na představení. My je také vychováváme k vnímání divadla. To se projevuje na krajské přehlídce, kam chodí v hojném počtu nejen místní diváci, ale jezdí k nám i lidi z okolí. Všichni žasnou, že je plno třeba v neděli dopoledne.

Jak se ti jeví nastupující herecká generace v Červeném Kostelci? Jsou v ní slibné naděje a pokračovatelé zdejší divadelní tradice?
Už vzhledem ke svému věku, musím mluvit o dvou generacích. Je tu generace mých dětí a generace těch mladších. Soubor funguje přes 140 roků a lidi si už nedokážou představit, že by skončil. Nastoupila řada mladých, talentovaných herců, což dokazuje, že divadlo u nás má perspektivu. Jde dobrým směrem a nemám žádné obavy o jeho budoucnost. Akorát nám starším se jejich aktivity mohou zdát jiné, než jsme byli zvyklí, ale to našim rodičům se zdálo taky. To je ale jedno, hlavně, když to půjde dál. Divadlo má svůj vývoj, musí jít dopředu a nesmí se stále ohlížet do minulosti. Proto mně nevadí, když se mladí divadelníci pouštějí do různých experimentů. Odpovídá to prostě době, ve které žijí, a to je třeba respektovat.

Je málo míst v zemi jako je tomu na Náchodsku, kde téměř v každém městě stojí kamenné divadlo. Jak je možné, že se právě tady vytvořila taková tradice?
O tom jsem také přemýšlel. Je to paradoxní. Podkrkonoší byl vždy spíše chudý kraj. Pak tady prorazil textil a v tom chudém prostředí byli najednou bohatí lidé. A ti byli schopni postavit si svůj divadelní stánek. Bez nich by to určitě nešlo.

Když se ohlédneš za svým plodným divadelním životem, změnil bys něco nebo se všechno vyvíjelo víceméně podle tvých představ?
Ono se to nikdy přesně nevyvíjí podle tvých představ. Máš ale vždycky možnost ten život kočírovat a můžeš do toho vstoupit. V souboru, ve kterém divadlo dělám, se mi ty představy asi naplnily hlavně jako herci. Myslím, že jsem to mohl ovlivnit a doufám, že k dobrému.

Jsi stále aktivní. Nemůžu se nezeptat na tvé plány a další účinkování v divadle. Co bys rád ještě udělal?
Když bude nějaký dobrý režisér, který mě bude chtít obsadit do dobré role, tak ji s radostí vezmu. Mým snem ale je, zahrát si pod režií skutečného, opravdového profesionálního režiséra. Vyšvihnout si pod ním roli, třeba i malou. Z toho bych měl určitě radost.

Máš kulaté jubileum. Jak vnímáš tento fakt?
Vůbec nekoukám na věk. Mám radost z toho, že jsem stále aktivní. Doufám, že mi to ještě nějakou dobu vydrží, protože divadlo je můj život.
(Hynek Šnajdar)

Pavel Labík