Kdopak ví, že v něm vydal vnuk Karla Poláčka Martin Jelinowicz „Poslední dopisy Doře“, svazek korespondence jeho dědečka se spisovatelovou životní partnerkou v posledním období jeho života. A když je řeč o tomto koutu Čech, pak ve stejném kanadském nakladatelství vyšla roku 1984 i „Knížka o Babičce“ autora Václava Černého, rodáka z Jizbice u Náchoda. Že Poláček byl rodákem z nedalekého Rychnova nad Kněžnou a že ve stejném městě chodil začátkem 60. let do průmyslovky jeho vnuk, je taky pravda.
V těchto souvislostech představme Návraty, třetí básnickou sbírku Olgy Szymanské; ty předchozí Muž s křídlem (2004) a Znamení torza (2006) už známe. Pokud si vypůjčíme volně slova Jarmily Doležalové, pak můžeme jen souhlasit – slova Olgy Szymanské jsou často jakoby zadrápnutá až pod kůži. Číst si její verše totiž znamená, že je v dobrém slova smyslu „posedlá“ výtvarným viděním. Buďme s Janem Ámosem názorní – v něm je nejspíš klíč k její básnické tvorbě: absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově byla mj. zakotvena pak ve východočeské amatérské grafické skupině Gama. Ostatně její kolega z této skupiny Josef Benedikt z nedaleké Dobrušky do její první básnické sbírky vytvořil obálku a čtyři grafiky. Kdopak ví, že tato básnířka působila jako odborná pracovnice v Orlické galerii Rychnov nad Kněžnou a jako tajemnice okresní pobočky Klubu přátel výtvarného umění? Nechť není opomenuto, že právě ona byla jeho dobrou organizační duší. Později byla aktivní v pražské Unii výtvarných umělců a nyní v Národní knihovně v Praze. Publikuje odborné články o výtvarném umění a hudbě (mj. v kvalitních internetových Pozitivních novinách), s jejími verši jsme se mohli setkat v pražské poetické vinárně Viola i ve vysílání Českého rozhlasu, s nímž spolupracovala jako autorka literárních pořadů a autorka pořadů o výtvarných osobnostech. Zastoupena je ve sbornících, vydaných Nakladatelstvím Kruh v Hradci Králové, „Pohledy“ (1974), „Letokruhy“ (1982) a „Prvovýstupy“ (1989). Nová básnická sbírka Olgy Szymanské Návraty (2008) je formátem, rozsahem, formou veršů a fotografickým doprovodem příjemně zklidňující. Ústřední název a obálka s panoramatem náchodského zámku nejsou náhodné – už víme, že se v Náchodě, narodila a prožila tu dětství. V nynějších skutečných návratech podchytila poetickým pohledem město, jeho blízké okolí i mnohá místa dnes již neexistující nebo změněná (jejími slovy řečeno louhuje hrst vzpomínek). V pomyslných návratech si vybavujeme Josefa Škvoreckého i zaujetí jejího otce swingem a jazzem. A tak tu přicházíme na Kramolnu, do blízkého Pekla u Nového Města nad Metují, Bělovsi, na Dobrošov či na Plhov („Bruslení na Plhově“: takovým mrazem chodidla kovoví / že neumím se / od vlastního obrazu / oprostit). A co když pak tu jsou verše o náchodském swingovém orchestru („Blue berry hill“ / Proti / Bennu Goodmannovi / Duku Ellingtonovi / Luisi a božské Elle / ve znalostech / mého otce / pramalá šance). Mohli bychom pokračovat Port Arthurem a jsme zpátky u Škvoreckého (Okna ozařují / siluety strážců / na dvou stupních / do sarkofágu. / Znovu odkrytá / síla tónů / drtí / všechny zdi.

Je lépe si v Návratech, připsaných Náchodu, číst.

(Josef Krám, Rychnov nad Kněžnou)