V prvé řadě považujeme za nezbytné veřejnosti upřesnit základní informace o tom, kdo je vyvlastnitelem (tj. tím, kdo požaduje vyvlastnění), kdo je vyvlastňovaným (tj. tím, kterému má být odejmuto či omezeno vlastnické právo), a kdo je příslušným orgánem veřejné správy, který vyvlastňovací řízení vede.


Vyvlastnitelem je v daném případě Česká republika zastoupená Ředitelstvím silnic a dálnic ČR. Pověřenou organizační složkou Ředitelství silnic a dálnic ČR je Ředitelství silnic a dálnic ČR - Správa Hradec Králové, kdy ředitel této Správy Hradec Králové je na základě plné moci Ředitelství silnic a dálnic ČR pověřen činit z hlediska vyvlastnitele (tj. "žadatele o vyvlastnění") veškeré úkony týkající se vyvlastňovacího řízení.


Vyvlastňovaným jsou v daném případě vlastníci nemovitostí (tj. areálu sběrných surovin v České Skalici), které jsou nezbytně nutné k dosažení účelu vyvlastnění - tj. k výstavbě "silnice I/33 obchvat Česká Skalice".


Příslušným vyvlastňovacím úřadem je pak v současné době dle ustanovení § 15 a 16 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), dále jen "zákon o vyvlastnění", Městský úřad Náchod (dle organizačního řádu Městského úřadu Náchod je pak vedením vyvlastňovacího řízení pověřen odbor dopravy a silničního hospodářství tohoto městského úřadu).


V této souvislosti dále uvádíme, že ŘSD ČR je podle zřizovací listiny Ministerstva dopravy ČR státní příspěvkovou organizací podle § 54 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku"). Jedná se tedy o právnickou osobu, která hospodaří s majetkem státu podle § 8 zákona o majetku a při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními zákona o majetku, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9 zákona o majetku, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům.
Za důležité také považujeme ozřejmení skutečnosti, za jakých podmínek je vyvlastnění dle právních předpisů přípustné a dle jakých právních předpisů se pak vyvlastňovací řízení řídí.
Pokud jde o institut vyvlastnění, je potřeba v prvé řadě uvést, že jeho ústavně právním východiskem je Listina základních práv a svobod, která byla vyhlášena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR a republikována usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"). Listina je podle čl. 3 ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava") součástí ústavního pořádku České republiky. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za úhradu. Přitom je třeba uvést, že čl. 11 odst. 1 Listiny stanovuje, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V této souvislosti je nutné i dodat, že podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.


Přitom je nutno vycházet i z ustanovení čl. 10 Ústavy z něhož vyplývá, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. K tomu je třeba uvést, že součástí právního řádu České republiky je i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a to s protokoly, vyhlášená sdělením č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb. a sdělení č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"), která je mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách. V souvislosti s vyvlastněním je proto nutno vycházet i z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol č.1), který se zabývá ochranou vlastnictví. Tento článek v prvním odstavci stanovuje, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a že nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. V druhém odstavci tohoto článku se k tomu uvádí, že předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.


Ústavně právní předpoklad institutu vyvlastnění je v rovině zákona vymezen zákonem č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, se znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), který v ustanovení § 128 odst. 2 stanoví, že ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Na tento právní rámec institutu vyvlastnění navazují další zákony, které vymezují konkrétní účely a podmínky vyvlastnění. Nejvýznamnějším mezi těmito zákony je "zákon o vyvlastnění", který je možno ode dne 1. ledna 2007 označit za tzv. obecný vyvlastňovací předpis.


Před datem 1. ledna 2007, byl za tzv. obecný vyvlastňovací předpis označován "starý" stavební zákon, tj. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, který však byl k tomuto datu v souvislosti s přijetím "nového" stavebního zákona (tj. zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů) zrušen. "Nový" stavební zákon a zákon o vyvlastnění je v účinnosti ode dne 1. ledna 2007.


Jak vyplývá z ustanovení § 190 odst. 3 písm. d) "nového" stavebního zákona, řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou řízení o vyvlastnění, které se dokončí podle zvláštního právního předpisu (tj. zákon o vyvlastnění). Obdobně je pak toto řešeno v ustanovení § 31 zákona o vyvlastnění, ve které se říká, že žádosti na vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem účinnosti tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno, se projednají a rozhodnou podle právní úpravy účinné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.


V souvislosti s přijetím a účinností "nového" stavebního zákona, a zejména pak zákona o vyvlastnění, je pak nutné podotknout, že od 1. ledna 2007 je příslušným vyvlastňovacím úřadem, který je ze zákona oprávněn vést (v daném případě dokončit) vyvlastňovací řízení, obecní úřad obce s rozšířenou působností. Pro předmětnou záležitost vyvlastnění "sběrných surovin v České Skalici" je pak tedy příslušným vyvlastňovacím úřadem Městský úřad Náchod.


V této souvislosti pak nelze jednoznačně souhlasit s tvrzením pana Petra Fejfara (bývalý senátor a starosta města Česká Skalice), že předmětné vyvlastňovací řízení bylo Městským úřadem Česká Skalice "odloženo" na Městský úřad Náchod, pro jím uváděnou "neschopnost" Městského úřadu Česká Skalice vést takovéto vyvlastňovací řízení; věcná příslušnost orgánu veřejné správy k vedení (resp. dokončení) takovéhoto vyvlastňovacího řízení byla totiž stanovena přímo citovanými zákony.

Historie vyvlastňovacího řízení, vedeného Městským úřadem Česká Skalice
Dne 18. listopadu 2004 (tj. tedy za účinnosti "starého" stavebního zákona) byl na Městský úřad Česká Skalice doručen návrh České republiky, zastoupené Ředitelstvím silnic a dálnic ČR jejímž jménem jedná ředitel Správy Hradec Králové, na vyvlastnění části "sběrných surovin v České Skalici" za účelem výstavby "silnice I/33 obchvat Česká Skalice". Jelikož předložený návrh na vyvlastnění vykazoval určité nedostatky, byl navrhovatel vyzván k doplnění podkladů pro vyvlastnění a řízení bylo přerušeno. Po doložení vyžádaných podkladů byl zahájen postup ve vyvlastňovacím řízení dle "starého" stavebního zákona. V dubnu 2005 pak vydal Městský úřad Česká Skalice po provedeném vyvlastňovacím řízení rozhodnutí o vyvlastnění některých nemovitostí, které se nacházejí v "areálu sběrných surovin v České Skalici", kdy jejich vyvlastnění je nutné pro uskutečnění výstavby "silnice I/33 obchvat Česká Skalice". Náhrada za vyvlastnění byla v rámci tohoto rozhodnutí stanovena na základě tehdy platné vyhlášky č. 122/1984 Sb., o výši náhrady při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim. Proti tomuto rozhodnutí podali vyvlastňovaní očekávané odvolání. V rámci odvolacího řízení bylo odvoláním napadené rozhodnutí o vyvlastnění rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje zrušeno a celá věc byla vrácena k novému projednání. Důvody, které k tomuto rozhodnutí odvolací orgán vedly spočívaly zejména v tom, že Městský úřad Česká Skalice při stanovení výše náhrady za vyvlastnění dle vyhlášky č. 122/1984 Sb. nepřihlédl ke skutečnosti, že vláda ČR svým usnesením č. 327 ze dne 3. dubna 2002 schválila věcný záměr zákona o vyvlastnění práv k pozemkům a stavbách. Z důvodové zprávy k tomuto vládnímu návrhu zákona, který byl v té době projednáván Parlamentem ČR, totiž vyplývalo, že je nezbytné stávající právní úpravu náhrad za vyvlastnění potřeba přehodnotit (tj. že stávající "náhradová vyhláška č. 122/1984 Sb." je v důsledku nastalých společenských a ekonomických změn překonaná a v praxi téměř nepoužitelná) a nastavit "obecný princip, že náhrada za vyvlastnění musí být přiměřená a spravedlivá" (tj. aby náhrada za vyvlastnění korespondovala s cenou "obvyklou"). Tudíž bylo dle právního názoru Krajského úřadu Královéhradeckého kraje namístě v daném případě stanovit výši náhrady za vyvlastnění ve výši ceny obvyklé. Dále v tomto rozhodnutí vyslovil Krajský úřad Královéhradeckého kraje právní názor, zda je v daném případě vůbec možné se vyvlastnění oprávněně domáhat, tj. zda nemá vyvlastnitel možnost získat předmětné právo k dotčeným nemovitostem "jiným způsobem". Tímto postupem pak bylo myšleno využití možnosti vyplývající ze zákona o majetku, dle kterého může být dán ve veřejném zájmu Ministerstvem financí předchozí souhlas ke sjednání vyšší ceny, jak stanovuje § 12 odst. 4 zákona o majetku. Takovouto možnost však vyvlastnitel vůbec nevyužil, a domáhal se přímo vyvlastnění. V této souvislosti je pak nutno uvést, že vyvlastnit lze jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo "jiným způsobem" (tímto je samozřejmě myšlen právní způsob). Již z tohoto je zřejmé, že institut vyvlastnění je krajním řešením, krajním zásahem. Zejména z těchto důvodů tedy Krajský úřad Královéhradeckého kraje napadené rozhodnutí o vyvlastnění v srpnu 2005 zrušil a celou věc vrátil Městskému úřadu Česká Skalice k novému projednání a rozhodnutí.


V rámci nového projednání věci ve vyvlastňovacím řízení tedy Městský úřad Česká Skalice vyvlastnitele neprodleně vyzval, aby svůj návrh na vyvlastnění doplnil, a to zejména způsobem shora uvedeným (tj. zejména, aby předložil návrh náhrady za vyvlastnění ve výši korespondující s tzv. cenou "obvyklou" a dohodu o tom, že se o takto určené výši náhrady za vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným dohodnout, a tento na ni ani za předchozího souhlasu Ministerstva financí nepřistoupil). Jelikož vyvlastnitel takovéto "nezbytné" doplnění návrhu na vyvlastnění v opakovaně stanovené lhůtě dostatečným způsobem neučinil, vydal Městský úřad Česká Skalice v lednu 2006 rozhodnutí, kterým byl návrh na vyvlastnění zamítnut, a to zejména z důvodu, že vyvlastnitel nebyl v rámci vyvlastňovacího řízení jednoznačným způsobem schopen prokázat, že vyčerpal všechny zákonného možnosti k přechodu vlastnického práva k potřebným nemovitostem, aniž by bylo nutné uplatnit institut vyvlastnění. Proti tomuto rozhodnutí podal vyvlastnitel odvolání. V rámci odvolacího řízení bylo odvoláním napadené rozhodnutí o zastavení vyvlastňovacího řízení rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje zrušeno. Důvody, které k tomuto rozhodnutí odvolací orgán vedly, spočívaly zejména ve skutečnosti, že dle právního názoru odvolacího orgánu neposkytl Městský úřad Česká Skalice vyvlastniteli dostatečný časový prostor k tomu, aby si byl schopen u Ministerstva financí opatřit případný souhlas ke sjednání vyšší ceny za vyvlastňované nemovitosti, jelikož se na udělení "souhlasu" nevztahují lhůty stanovené správním řádem (tj. lhůta pro vydání či nevydání "souhlasu" není nijak konkrétně stanovena) a dle znalosti odvolacího orgánu bývají lhůty k rozhodování o souhlasu "několikaměsíční". Z právního názoru odvolacího orgánu pak dále jednoznačně vyplynulo, že všechny ostatní učiněné úkony Městského úřadu Česká Skalice v rámci nového projednání byly učiněny v souladu s právními předpisy, a je tedy nezbytně nutné nadále pokračovat ve vyvlastňovacím řízení při respektování právního názoru odvolacího orgánu, který byl vysloven již v prvním rozhodnutí o odvolání. Městský úřad Česká Skalice tedy vyvlastnitele opětovně vyzval k předložení důkazu o tom, že není možno cíle vyvlastnění dosáhnout "jiným způsobem" (tj. souhlasu Ministerstva financí ke sjednání vyšší ceny za vyvlastňované nemovitosti či dokladu o tom, že Ministerstvo financí takovýto souhlas v daném případě odmítlo udělit). Vyvlastnitel, po opakovaných výzvách k doplnění podkladů pro vyvlastňovací řízení, tedy následně skutečně předložil doklad o tom, že Ministerstvo financí odmítlo dát souhlas se sjednání ceny vyšší (tj. ceny požadované vyvlastňovanými). Pro Městský úřad v České Skalici z tohoto pak jednoznačným způsobem vyplynul další postup ve vyvlastňovacím řízení, a to obstarání znaleckého posudku o výši náhrady za vyvlastnění ve výši ceny obvyklé včetně souvisejících nákladů. Pro řádné určení výše náhrady za vyvlastnění tedy Městský úřad Česká Skalice bezprostředně svým rozhodnutím ustanovil Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (dále jen "USI") znalcem, povinným ke zpracování a předání takovéhoto znaleckého posudku o výši náhrady za vyvlastnění. K rozsahu znaleckého posudku byla všem účastníkům vyvlastňovacího řízení, před vydáním samotného rozhodnutí o ustanovení znalce včetně otázek potřebných ke zodpovězení, poskytnuta možnost vyjádřit se, případně navrhnout doplnění otázek pro vybraného znalce. Toto učinili vyvlastňovaní a okruh otázek pro znalce byl tedy v rámci rozhodnutí o ustanovení znalce jimi požadovaným způsobem rozšířen. Co se týče rozsahu náhrady na vyvlastnění, byl tento rozsah již v té době zcela stanoven dle podmínek "nového" vyvlastňovacího zákona (tj. ve výši ceny obvyklé včetně souvisejících náhrad). Zejména ke skutečnosti, že se znalecká činnost ÚSI týká téměř výhradně podávání znaleckých posudků pro potřebu soudů či Policie ČR, s přihlédnutím ke skutečnosti, že ÚSI byl v době vydání rozhodnutí o ustanovení znalce pro podání znaleckého posudku pro stanovení výše náhrad za vyvlastnění, vázán již svými předchozími povinnostmi, byla lhůta pro předání požadovaného znaleckého posudku stanovena do 8. března 2007. K výběru ÚSI, jako příslušného znalce, lze ze strany Městského úřadu Česká Skalice konstatovat, že tento znalce byl vybrán (stanoven) zejména z důvodu prestižnosti a zejména pak z důvodu nepochybné odbornosti pro podání požadovaného znaleckého posudku.

 

Předání vyvlastňovacího řízení k jeho dokončení


Vzhledem ke skutečnosti, že dne 1. ledna 2007 nabyl účinnosti "nový" vyvlastňovací zákon a "nový" stavební zákon, kterými byl jednoznačně stanoven příslušný vyvlastňovací úřad kompetentní k vedení (tj. dokončení) zahájeného vyvlastňovacího řízení, byla celá záležitost Městským úřadem Česká Skalice v souladu se zákonem předána k dokončení Městskému úřadu Náchod. Jednoznačně lze tedy uvést, že ke dni 1. ledna 2007 přestal být Městský úřad Česká Skalice kompetentním orgánem veřejné správy k dokončení zahájeného vyvlastňovacího řízení. Předání kompletního spisového materiálu včetně vypracovaného znaleckého posudku ÚSI bylo tedy Městským úřadem Česká Skalice učiněno na počátku roku 2007.

 

Názor vedení Města Česká Skalice


K průběhu celého doposud provedeného vyvlastňovacího řízení je pak ze strany vedení Města Česká Skalice jednoznačně nutno konstatovat, že Česká republika (zastoupená ŘSD ČR) v daném případě dlouhodobě řádně nekoná potřebné kroky ke zdárnému dokončení výstavby "silnice I/33 obchvat Česká Skalice", a to zejména ve vztahu k přechodu vlastnických práv k nemovitostem v areálu sběrných surovin v České Skalici, které dokončení této veřejně prospěšné stavby brání.


Jak bylo již výše uvedeno, ten kdo žádá vyvlastnění si musí být v prvé řadě vědom toho, že institut vyvlastnění je až krajním řešením, krajním zásahem, a uplatnit ho lze obecně pouze v případě, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. V případě požadovaného uplatnění institutu vyvlastnění pak musí být samozřejmě naplněny i další požadavky právních předpisů, které jsou k takovémuto postupu nezbytně nutné.


Zásadní problém tedy dle názoru vedení města Česká Skalice spočívá v tom, že podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona o majetku, dle kterého ŘSD ČR hospodaří, lze při úplatném nabývání majetku (tj. např. pozemků a staveb pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby pozemní komunikace) cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu (odkaz na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o oceňování majetku"). Z § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku pak vyplývá, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. U staveb je pak dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o oceňování majetku stanoven způsob ocenění nákladovým, výnosovým nebo porovnávacím způsobem nebo jejich kombinací, jejichž použití u jednotlivých druhů staveb stanoví vyhláška (tj. jiný způsob oceňování dle § 2 odst. 3 zákon o oceňování majetku). Je pak zcela zřejmé, že takto určená výše ceny staveb (tzv. "cena administrativní") nemusí dosahovat výše tzv. "ceny obvyklé" (tj. plná tržní cena). Zřejmý problém pak tedy nasává v konfrontaci této skutečnosti s požadavkem zákona o vyvlastnění, ze kterého jednoznačným způsobem vyplývá, že ten kdo se chce oprávněně domáhat institutu vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, musí vyvlastňovanému "nabídnout" cenu za vyvlastňované nemovitosti (či práva) ve výši obvyklé ceny.


Dle našeho názoru pak z tohoto plyne pro ŘSD ČR jednoznačný "obecný" postup, jakým lze oprávněně docílit přechodu vlastnických práv k potřebným nemovitostem. V prvé řadě je dle našeho názoru ŘSD ČR povinné každému vlastníkovi nemovitostí potřebných pro realizaci "veřejně prospěšné stavby" pozemní komunikace nabídnout tzv. "cenu administrativní", jak mu ostatně ukládá zákon o majetku, dle kterého hospodaří. V případě, že vlastník potřebných nemovitostí na takto nabídnutou cenu nepřistoupí, má dle našeho názoru ŘSD ČR povinnost takovémuto vlastníkovi nabídnout tzv. "cenu obvyklou" předchozím postupem dle § 12 odst. 4 zákona o majetku odsouhlasenou Ministerstvem financí. Teprve v případě, že by vlastník potřebných nemovitostí na takto nabídnutou obvyklou cenu nepřistoupil, je pak možno se dle názoru vedení města Česká Skalice oprávněně domáhat institutu vyvlastnění, a to podáním žádosti o vyvlastnění u příslušného vyvlastňovacího úřadu.


K tomuto si dále dovolíme vyslovit vlastní názor vedení Města Česká Skalice, že Ministerstvu financí dle současných právních předpisů nic nebrání, aby v takovýchto případech souhlasy ke sjednání ceny vyšší než stanovuje zákon o majetku (tj. "ceny obvyklé") udělovalo, a to zejména za vědomí si toho, že v opačném případě není možno se oprávněně domáhat uplatnění přechodu vlastnických práv využitím institutu vyvlastnění dle vyvlastňovacího zákona.


V případě sběrných surovin v České Skalici je tedy dle názoru vedení Města Česká Skalice ke zdárnému ukončení této záležitosti nezbytně nutné, aby ŘSD ČR v prvé řadě nabídlo vyvlastňovaným "obvyklou cenu" předmětných pozemků a staveb (včetně souvisejících nákladů). Pouze v případě, že by vyvlastňovaní takto nabídnutou cenu prokazatelně neakceptovali, je možno se oprávněně domáhat přechodu vlastnických práv k potřebným nemovitostem za využití institutu vyvlastnění, což v daném případě znamená dokončit probíhající vyvlastňovací řízení tím, že se potřebné nemovitosti v areálu sběrných surovin v České Skalici jejich vlastníkům v souladu se zákonem o vyvlastnění vyvlastní. Dle nám dostupných informací však Česká republika, zastoupená v daném případě ŘSD ČR, vlastníkům potřebných nemovitostí v areálu sběrných surovin v České Skalici nikdy v minulosti cenu obvyklou takovýchto nemovitostí nenabídla.


V daném případě si pak vedení Města Česká Skalice závěrem dovoluje upozornit na "zarážející" skutečnost, a to že územní rozhodnutí o umístění veřejně prospěšné stavby "silnice I/33 obchvat Česká Skalice" bylo příslušným stavebním úřadem vydáno v roce 1996. Stavební povolení na předmětnou stavbu pozemní komunikace pak bylo příslušným stavebním úřadem vydáno v roce 2002. Návrh na vyvlastnění nemovitostí v areálu sběrných surovin v České Skalici byl však Českou republikou zastoupenou ŘSD ČR podán až v roce 2004, tedy přibližně po osmi letech, kdy toto mohlo být již učiněno. V daném případě pak tedy vyvstává otázka, proč si Česká republika u takto významné stavby hrazené z veřejných finančních prostředků v dostatečném časovém předstihu nezajistila vše potřebné pro zdárnou realizaci a zejména pak dokončení takovéto stavby.

V České Skalici 15. listopadu 2007