Přibližnou představu mám, ale zatím ji nechci zveřejňovat - teď jsem byl poslední dva roky svázán systematickou návazností cest, tak si pro změnu chci užít trochu té cestovatelské svobody, abych se mohl ještě rozhodovat - i když už asi jsem skoro rozhodnutý. Mohu prozradit, že to zatím bude stále v Evropě, a když to vyjde, tak bych chtěl opět překročit hranici časového pásma...

Obecně asi na Litvě - protože se tam dá dobře domluvit (viz dříve), a je tam celkem pěkně. A konkrétně v písečných dunách v litevské části Kuršské kosy, a pak v Chorvatsku v nár.parku Plitvická jezera.

Přijde na to, co člověka zajímá. Třeba v Mnichově a ve Vídni jsou pěkná technická muzea. V každém z nich jsem byl celý den, od otevření do zavření. A konkrétně v té Vídni si asi něco najde každý, navíc je dost blízko, a ani cestou do ní nejsou velké kopce.

Ano - deníky (letos více než 200 stran A5), fotky a videa (letos asi 11 GB). Takže je pak docela drsné, když se člověk snaží takové množství dat zpracovat :)

Zatím nemám pořádně projetou ani Evropu, a doteď jsem vyjížděl na takové cesty, které se obejdou bez pomoci dalších dopravních prostředků (kromě přívozů přes řeky). Ale časem bych se samozřejmě chtěl podívat i dál.

Když jsem v Bosně jel v silném dešti, byla zima, a věděl jsem, že se počasí jen tak neumoudří, a čeká mě už několikátá chladná noc, tak jsem si říkal, že by to každý rozumný člověk na mém místě asi zabalil. Ale já ne, na to mám moc tvrdou hlavu :) . Také jsem přemýšlel, proč jsem se dal na cykloturistiku a ne třeba na šachy. Ale pak jsem v Sarajevu viděl pouliční šachisty, jak hrají i v dešti, s deštníky, a pochopil jsem že i při hraní šachů může člověk zmoknout :)

Letos už byla jednodušší příprava fyzické výbavy, protože většinu věcí už jsem měl připravenou z dřívějších cest. Ale pořád je potřeba nachystat "administrativu" (roaming, cestovní pojištění, platební karty, pas, případně víza, ...), a je vhodné si udělat plán cesty, a najít nějaké zajímavé cíle. Sice mám mnohem raději zajímavá místa (např. muzea) na která natrefím náhodou cestou, ale když pak dlouho nic zajímavého nepotkáte, tak je to trochu otrava.

Dobrý den, kolo používám běžné, je to sériový typ průměrné kvality za průměrnou cenu. Obouvám pláště Rubena se silničním vzorkem a reflexním proužkem, stejnojmenné duše hustím náchodskou pumpičkou Vella. Na cestování jsou pak důležité pořádné nosiče (3) a brašny (5+2) - osvědčily se od české firmy Sportarsenal. Vodu vozím ve východočeských láhvích RB Mědílek, a při spaní v dešti mne chrání stan Coleman. Důležitá je samozřejmě přilba (doporučení jak ji vybrat a používat najdete na http://www.adamek.cz/kolo/prilba ), a pořádné osvětlení včetně pasivních reflexních ploch.

V r. 2004 jsem byl nejdál v Nice ve Francii (cca. 10 km západně od Monaka), na pobřeží moře. V r. 2005 jsem se domů otočil v Dánsku, kousek za německými hranicemi, v r. 2006 jsem byl nejseverněji v Lotyšsku, a nejvýchodněji v Bělorusku a na Ukrajině. Letos jsem byl nejvýchodněji v Rumunsku, a přes Bulharsko, Srbsko, a Bosnu jsem přejel do chorvatska, kde jsem byl nejjižněji. Rekord v km ujetých za den mám 353,91 km za 23,5 hodiny (Rájecké Teplice - Náchod, r. 2002). Natěžko jsem ujel nejvíce cca.155 km za den. Průměr je ale samozřejmě mnohem nižší :) .

Ne. Proč by to dělal? :)

Dobrý den, anglicky se dá obecně lépe domluvit s mladšími lidmi ve větších městech. Ale záleží hlavně na konkrétní zemi. V bývalém západním Německu se anglicky domluvíte téměř s každým, v bývalém východním Německu se anglicky (ani rusky) nedomluvíte téměř s nikým. Velmi dobře se mi komunikovalo na Litvě, kde lidé nad 35 let umí rusky, lidé do 25 let umí anglicky, a lidé od 25 do 35 let umí anglicky i rusky. A mnoho Litevců umí navíc polsky. V Rusku, Bělorusku a na Ukrajině se domluvíte rusky, s mladšími ve městech i anglicky. V Maďarsku se nedomluvíte téměř s nikým, občas někdo umí trošku německy. V Rumunsku se také nedomluvíte, jen občas mladší lidé ve větších městech umí anglicky. Polsko neumím posoudit, tam jsem mluvil polsky; ve Francii a Itálii je to s angličtinou slabší; a na území bývalé Jugoslávie jsem kombinoval asi deset srbochorvatských slov s ruštinou a slovenštinou.

Nejraději spím na krajích luk a polí, příp. v lese. Několikrát za cestu se podaří nocleh u místních lidí doma, což nejen že je pohodlnější (přístup k vodě a k elektřině, střecha), ale hlavně tak poznám život místních lidí. Při noclehu venku je obecně nejlepší spát opravdu někde v hloubi přírody, dál od lidí, ale letos jsem na území bývalé Jugoslávie spal spíš u vesnic, abych někde nešlápl na nějaké zapomenuté překvapení z občanské války. Výborné byly tři noci přímo na pláži Jadranu, s ranním koupáním v osvěžující chladné vodě.

Ani ne, zkušenost mi potvrdila, že lidé jsou v zásadě dobří. A moje filosofie je "proč by mi měl někdo něco dělat, k čemu by mu to bylo, a jak by si tím pomohl?" Je sice pravda, že víc lidí se spíš ubrání než jeden člověk, ale na druhou stranu, když tábořím sám, tak nemluvím, tudíž na sebe neupozorňuji, a navíc včas slyším, když se někdo blíží - takže třeba zhasnu čelovku nebo si sednu, abych nebyl tolik vidět. Navíc jezdím dlouho do večera, takže minimalizuji šanci, že večer po utáboření se půjde ještě někdo okolo. A když mě někdo uvidí ráno, tak už je to jedno. Ale jak říkám, i když někoho potkám už večer nebo v noci, tak ani to není zásadní problém. Jistým rizikem by mohla být nehoda nebo jiný úraz, kdy bych potřeboval ošetřit, příp. porucha, kdy se kolo stane nepojízdným. Ale ještě se mi nestalo nic, co bych nedokázal vyřešit.

Dobrý den, do r. 2003 jsem podnikal jednodenní cesty se snahou o maximální vzdálenost za den, a pak jsem díky tomu (resp. díky informacím na mém webu)dostal nabídku zúčastnit se cesty do Monaka v r.2004. A protože se mi ta cesta líbila, tak jsem se pak začal sám vydávat na další cesty :)