„Bodování ve Světovém poháru bylo více snem než reálným cílem, o kterém jsem věděla, že bude strašně těžké ho dosáhnout,“ říká v rozhovoru sympatická lyžařka.

Pavlo, jaká byla ta nedávno skončená sezóna?
Myslím si, že výborná. Byla to asi má vůbec nejlepší sezóna v kariéře i díky tomu, že jsem se dostala na mistrovství světa. A třešničkou na dortu byly body ve Světovém poháru.

Co se v ní naopak moc nepovedlo?
Zklamaná jsem byla z mistrovství republiky, které se konalo až na konci sezóny za hodně teplých podmínek, kdy už to nebylo až tak o lyžování. Tam mně třetí místo uniklo asi o desetinu.

Vrátil bych se k těm bodům ze Světového poháru, které pro vás byly zároveň vašimi premiérovými. Jak jste to oslavila?
Ono hlavně to čekání na potvrzení bodů bylo dost dlouhé, protože já jsem startovala jako druhá závodnice ve slalomu, takže jsme tam hodinu a půl čekali, jestli to dopadne a také, jestli mi to časově dá.

Proč časově?
Protože bodování ve Světovém poháru je určeno nejen pořadím, ale také časovou hranicí odstupu od nejrychlejší závodnice, což je 8%. Radost potom samozřejmě byla ohromná a bylo to znásobené i tím, že bodovala i další Češka. Ale na místě jsme to nijak neslavili, protože jsme se hned přesouvali na jiné závody.

Byl zisk bodů ze Světového poháru tím, co vás v kariéře hnalo dopředu a motivovalo?
Já to nemám takto postavené, ale samozřejmě bodování ve Světovém poháru bylo cílem, o kterém jsem věděla, že bude strašně těžké ho dosáhnout. (Trenér Klicnarové Jan Kvasnička: „Český závodník všeobecně ví, že je o úroveň jinde, než je svět. Díky sociálním sítím všichni vidí, kolik toho ty špičkové týmy natrénují a kolik času tráví těmi super kvalitními tréninky.“)

Popište mi trochu své „bodované představení“ v Crans Montaně?
Panovalo tam už takové jarní počasí, takže ty podmínky svědčily spíše nám, než těm svěťákovým závodnicím, které na ně nejsou až tak zvyklé. V Crans Montaně jsme jely celkem tři závody. V páteční kombinaci jsem skončila bohužel na nebodovaném 31. místě. V sobotním závodě Super G mě mrzí výpadek, protože jsem si hodně věřila. V horní části závodu se mi jelo skvěle, ale pak přišla ostrá zatáčka s velkou kompresí, kde vypadla i Lindsey Vonn. V kompresy se mi zařízly lyže a v záklonu se s tím už nedalo nic dělat. V nedělní kombinaci se však všechna smůla z pátečního nebodovaného 31. místa a sobotního nedokončeného závodu otočila v náš prospěch. Určitě to nebylo úplně ideální a zvlášť slalom byl v podstatě hop nebo trop, ale nakonec to vyšlo.

Před Crans Montanou jste startovala i na světovém šampionátu ve Svatém Mořici, kde jste skončila v Super G 34. S čím jste byla více spokojená – s konečným výsledkem nebo samotnou jízdou?
Ve Svatém Mořici byl hodně těžký profil sjezdovky a navíc to bylo také o tom, že jsem tam byla úplně poprvé, takže jsem tu sjezdovku vůbec neznala. Spokojená jsem byla spíš s konečným výsledkem, protože jsem v jízdě ve spodní pasáži udělala chybu, která mě stála tak vteřinu.

V čem to bylo těžké?
V tom, že často nebyly vidět další brány, a závodník si musel dokonale pamatovat, co následuje. Byly tam i tři skoky, které nebyly až tak těžké, ale ta nájezdová rychlost byla docela vysoká, až 125 km/h. (Trenér: „Svatý Mořic je pláň, kde nejsou žádné stromy, žádné orientační body a tudíž se tam každá chyba projeví.“)

LYŽOVÁNÍ VS. VOLEJBAL

Pojďme k vašim úplným začátkům. V kolika letech jste začala s lyžováním?
S lyžováním jsem začala hned, jak se dalo. Rodiče se už nemohli dočkat, až začnu chodit a prakticky, jak jsem začala, tak jsem dostala na nohy lyžičky.

Takže bylo v podstatě od dětství dané, že budete lyžařka?
V podstatě ano. I když jsem začala s lyžováním, po nějakém čase jsem ho kombinovala ještě s volejbalem…

A jak jste se dostala k němu?
My máme naproti domu volejbalové kurty, kam jsem se chodila dívat na starší holky, které tam hrály právě volejbal. Mně se to zalíbilo, a tak jsem se k nim postupně přidala. V tu dobu mě volejbal hrozně bavil a možná i více než sjezdové lyžování. Ve prospěch lyžování se to ale pak zlomilo kolem šestnáctého roku.

Když jste zmínila to své rozhodnutí vrhnout se na lyžování, myslíte si, že se u nás dá adekvátně připravovat?
Asi nedá. Samozřejmě ale záleží na tom, jaké úrovně chce člověk dosáhnout. (Trenér: „Vůbec to není možné! Závodník, který by chtěl být dobrý ve slalomu, má v uvozovkách štěstí v tom, že kopce, které jsou ke slalomu vhodné, v Čechách máme, ale ta politika středisek nedovoluje úpravu takovou, jakou závodní lyžař potřebuje. Proto stejně i slalomáři jezdí za tréninkem do Rakouska nebo Itálie, kde jim dovolí tu sjezdovku prolít vodou.“)

Všeobecně se ví, že Šárka Strachová se připravovala v Argentině, kde se ale připravujete vy?
Nejvíce asi v Itálii, i když dříve to bývalo Rakousko. A také jsem měla to štěstí, že jsem před čtyřmi léty měla možnost jet tři roky po sobě na trénink do jihoamerického Chile, kde jsou ty podmínky úplně jinde. Tam můžete trénovat celý den, protože ta sjezdovka je kvalitní po celý den, takže člověk není omezen časem. A je pravda, že po těch soustředěních v Chile jsem se výkonnostně hodně posunula dopředu. Bylo by hezké, kdybych to mohla letos zopakovat.

Ještě se vrátím k předchozí odpovědi. Říkala jste, že v současnosti jezdíte více do Itálie než do Rakouska, proč?
Bývá tam stabilnější počasí a je tam dobrá káva (úsměv).

Jenom kvůli tomu?
Ne, ale díky nějakým finančním úsporám si kupujeme sezónní permanentky pro danou oblast nebo středisko. A tím pádem jsme nuceni jezdit v rámci letní přípravy na jedno místo. (Trenér: „Takový lepší český závodník si musí koupit na sezónu čtyři sezónní permanentky po Evropě, protože ty kvalitní tréninky se v různých obdobích liší a podle aktuálních podmínek se rozhodujeme, kam jedeme.“)

Vím, že jste lyžování kombinovala se studiem vysoké školy. Jak vám to šlo?
Naštěstí jsem si vysokou školu vybrala takovou, která šla s lyžováním skloubit. Náročné to ale bylo, protože člověk po tréninku neměl vždy chuť se učit, ale prostě se musel donutit. (Trenér: „Na druhou stranu se díky studiu na vysoké škole dostala na tři Univerziády, kde dosáhla super výsledků – čtvrtého místa v Itálii a druhého ve Španělsku.“)

Většina sportovců řeší, co bude dělat po skončení kariéry. Jak jste na tom vy?
Trenér mě dokopal k tomu, abych si udělala trenérské licence. Nejprve C, pak B a díky tomu, že jsem vystudovala vysokou školu se zaměřením na sport a napsala práci o sjezdovém lyžování, tak jsem získala i ten nejvyšší trenérský titul, takže třeba se budu ubírat stále tímto lyžařským směrem, ale těžko říct.

Z KOPÝTKA SI NEVYHAZUJE

Otázka trochu na tělo. Na kolik vás zhruba vyjde jedna sezóna?
Díky tomu, že mám trenéra a přítele v jedné osobě a neplatím ho, tak mě vyjde sezóna docela levně.

Což znamená…?
Na nějakých 400 tisíc, ale s tím, že si nevyhazujeme z kopýtka.

Ještě mi řekněte, jak hodně se liší vybavení elitních lyžařů od toho vašeho?
Já už asi patnáct let jezdím na lyžích Atomic a díky tomu jsme se už u této značky dostali na nějakou pozici. Za materiálovým vybavením u závodníků světové špičky stojí tvrdá práce osobních servismanů, pomocníků, kteří jim testují a rozjíždí lyže, je to prostě ještě úplně někde jinde. Já jsem se svým vybavením spokojená, dostaneme se i ke starším lyžím, na kterých jezdili právě závodníci ze Světového poháru.

A kolik lyží máte na sezónu?
Zhruba čtyři, šest párů na každou disciplínu, ale na ty rychlostní disciplíny si lyže necháváme na více sezón, protože čím je ta lyže více promazaná, tím je rychlejší. (Trenér: „My máme zhruba třicet párů lyží celkově, ale elitní závodník Světového poháru má třicet párů na jednu disciplínu.“)

Vaší doménou jsou rychlostní disciplíny, míváte při nich někdy strach?
Mívám, kdo by taky neměl, když vidím v televizi, že se přede mnou několik holek rozsekalo. A s věkem a zkušenostmi se to mění. Jsou to spíš obavy než strach, ale baví mě s tím pocitem před jízdou pracovat, v závodě to už pak jde stranou.

Kdy jste si byla naposledy čistě rekreačně zalyžovat?
To bylo začátkem dubna. Vyrazili jsme si do Harrachova. A občas v sezóně, když se cítím přetížená a moc se mi nedaří, tak to aplikujeme.

A kam nejradši jezdíte?
Asi do Itálie, třeba na Sella Rondu.

Co vám na sjezdovkách nejvíce vadí?
Když je špatně upravený sníh.

To znamená?
Že rolbař vyrazí moc pozdě, sníh přimrzá a už se mu nepodaří upravit tak rovně, jak bychom chtěli.

Na závěr mi řekněte. Dá se u nás vychovat špičkový sjezdař, který by mohl útočit na malý či velký křišťálový glóbus?
Jak jsme si všimli u Šárky Strachové, tak se to dá, ale bývá za tím hodně tvrdé práce a hodně dlouhá cesta. (Trenér: „Je potřeba začít už v dětství a jít na to chytře. Připravovat toho závodníka už v žákovské kategorii, aby ten přechod do juniorské kategorie nebyl tak náročný a právě to nám v Čechách moc nejde.“)