„Na jedné straně je sportovní kvalita se světovými rekordy a na druhé straně osvěta,“ říká na adresu tradičního mítinku David Šnajdr, sekretář turnaje.

Na úvod si vás trochu vyzkouším. Máte spočítáno, po kolikáté jste už pořádali lukostřelecký turnaj handicapovaných?
V letošním roce to byla 21. sezóna, kdy pořádáme v Novém Městě, a v minulosti asi třikrát v Nymburce, paralympijskou lukostřelbu. Dříve to patřilo pod mezinárodní paralympijský výbor, nebo evropský paralympijský výbor, ale od roku 2005 to je pod světovou federací lukostřelby.

Prozraďte mi, je něco, s čím se každoročně trápíte?
Jsou to nedodržené termíny přihlášek jednotlivých účastníků a špatná komunikace v řadě států. Přestože je to už dvanáct let pořádáno světovou federací lukostřelby, tak v jednotlivých zemích, ať už sportovně rozvojových, nebo i vyspělých, je problém, že spolu z nějakých důvodů nekomunikují členská národní federace lukostřelby a národní paralympijský výbor. S našimi bohatými zkušenostmi se toto individuálně snažíme řešit.

V čem konkrétně vás tyto spory v jednotlivých státech omezují?
Přestože máme stanovené přesné termíny závěrek přihlášek, opakovaně po jejich uzavření řešíme spoustu nových přihlášek a změn, které musíme odmítat, zejména z pohledu zdravotní klasifikace, protože je jednotlivé státy nepodaly včas. Častokrát se stane, že k nám přijedou závodníci, kteří si zaplatí letenku, pobytové poplatky, a jsou tu zcela zbytečně. Právě z toho jsem byl letos v případě Kypru, u dvou ruských závodnic a jednoho nebo dvou závodníků z Gruzie docela špatný, protože vím, že třeba v případě Gruzie to jsou lidé, kteří neoplývají penězi, a přesto se rozhodnou přijet. Získají část peněz od své federace, část peněz svých a pak jsou tu zcela zbytečně.

Na druhou stranu to ale není vaše chyba?
To není, ale ode mě to dohadování chtěli překládat, takže já tam byl jako mezi mlýnskými kameny. Chápu jednu stranu z pohledu pravidel a soucítím s tou druhou, takže to byla taková nevděčná role.

Jak z tohoto začarovaného kruhu ven?
Častokrát tu s nimi řešíme termín na příští rok, aby si vše včas zařídili, podali přihlášku už nyní, aby na to bylo dost času. Snažíme se je u nás i trochu vychovávat, také v tom je rozměr tohoto světového paralympijského turnaje. Na jedné straně je ta sportovní kvalita se světovými rekordy a na druhé straně právě ta osvěta.

Máte pocit, že se toto vaše enormní nasazení ze strany závodníků vrací?
Myslím si, že ano. Oni vědí, že se jim tu snažíme vycházet maximálně vstříc, ať už je to po finanční stránce, informačním servisem, ale i třeba překladem. A díky tomu k nám jezdí i lidé ze střední a východní Evropy nebo Iráku či Íránu.

Bylo něco, co vás letos hodně zklamalo?
Částečně lidský rozměr celé akce. Střetávají se nám tu nejen různé jazyky, ale i kultury a náboženství. Respektujeme požadavky muslimů, kterých tu je každoročně zhruba čtvrtina všech účastníků, takže se jim snažíme vyjít vstříc stravováním, ale třeba i chováním studentů a studentek, kteří nám tu pomáhají. Na druhou stranu nás mrzelo, že všechny ty zvyklosti a pravidla, která tu máme pro ubytování a stravování, nerespektovaly některé tradiční výpravy, kdy si z personálu hotelů dělají „sluhy“ a bohužel se stalo, že i poškodily zařízení hotelů.

Podobná akce pro handicapované nemá u nás obdoby, jak je to finančně náročné?
Hodně a letos to bylo, a vlastně stále ještě je dost stresující. Kvůli všeobecně známým problémům s financováním sportu u nás se totiž bohužel pozdržely dotace z MŠMT, což nám připravilo hodně bezesných nocí. My uděláme projekt s rozpočtem 160 tisíc Euro, počítáme s penězi, které mají přijít a oni nepřicházejí, což je hodně velký problém. Nevíme, jak dlouho nám věřitelé počkají a nevíme, kdy peníze ze střešních organizací přijdou nám.

Součástí Světového žebříčkového turnaje byl i turnaj vznikajícího Evropského poháru, jak se povedl ten?
Ještě se tam bude muset hodně věcí vychytat, ale přesto se v Novém Městě neustále snažíme přicházet s novými věcmi. A když se vrcholné vedení rozhodlo, že by se pokusilo sblížit paralympijský sport s nepostiženým, tak vznikl Evropský pohár. Byl to sice krok do neznáma, přesto jsme na to kývli. První turnaj byl na jednom z ostrovů u Itálie, což pro mnohé účastníky bylo finančně náročnější, takže tam hodně výprav nebylo. Naopak některé z těch, co tam byly, tak nejely k nám. U nás se pak vyhlašoval první ročník Evropského poháru v paralympijské lukostřelbě a na stupních vítězů někteří chyběli, protože u nás nebyli. To se musí pro příště vychytat.

Na závěr mi řekněte, budete Světový pohár pořádat i příští rok a v jakém termínu?
Příští rok to bude v termínu od 1. do 8. července, ale my se budeme snažit turnaj o jeden až dva dny zkrátit, protože je to pro výpravy drahé.

Je to reálné?
Je. Jsou tam možnosti, jak to udělat a hlavně je to i požadavek jednotlivých výprav, pro které se to částečně zlevní.

A bude finále stejně jako vloni na náměstí?
Letos to bylo zamítnuté městem, protože měla být kvůli uzávěře v Krčíně objížďka právě přes náměstí. Jenže se celá akce přesouvá na příští rok, takže ze stejného důvodu jako letos na náměstí za rok nejspíš střílet nebudeme.