VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Drábek: 'Já tady zažil tuny radosti, tak nebudu kvílet'

Královéhradecko /ROZHOVOR/ - Divadelní režisér David Drábek se loučí s královéhradeckým Klicperovým divadlem. „Je dobré umřít vestoje - tedy odejít včas."

15.4.2017
SDÍLEJ:

Dramatik a režisér David Drábek.Foto: Deník/ Jan Jelínek

David Drábek, jedna z nejvýraznějších osobností současného divadla, dramatik, režisér, držitel mnoha ocenění, (např. Ceny Alfréda Radoka, Prix Bohemia Rádio), odchází z pozice uměleckého šéfa Klicperova divadla. Zůstane tu ale po něm spousta skvěle odvedené práce, která se už navždy vryla do srdcí všech milovníků i návštěvníků divadla.

O odcházení, ztrácení i nacházení se, o hodnotách, bez kterých by náš život neměl cenu, o tom všem je následující rozhovor.

Bylo to Vaše rozhodnutí, opustit pozici uměleckého šéfa Klicperova divadla?
Domluvili jsme se na tom s paní ředitelkou. Původně jsem chtěl zůstat kmenovým režisérem, tj. mít stálý úvazek, smlouvu, s tím, že budu režírovat a zároveň tady zůstanu. To ale prý ve statutu není a tudíž to není možné, a tak zůstanu jen režisérem hostujícím. Odcházím s tím, že budu v příští sezóně dělat dvě inscenace, a pak se uvidí.
Víte, tyhle věci jsou vždycky bolestné, ale je dobré umřit jak staří Irové - to jest vestoje, tedy umět odejít včas. Když milujete tak jako já Klicperovo divadlo, tak byste mohl snadno prošvihnout ten správný čas k odcházení. A opravdu k tomu nějakým způsobem dozrál vnitřní čas. Ale na druhou stranu nedošlo k žádné šokové terapii, a to ze dvou důvodů: za prvé já Janě Sloukové (budoucí umělecká vedoucí divadla) věřím, že nenaruší onu vytvořenou kontinuitu, protože se skutečně podařilo navázat na Vladimíra Morávka v tom, že jsme vytvořili „naši" éru. Za druhé – podařilo se obrovsky navýšit diváckou základnu a fanklub divadla, což je nejen práce moje a Jany,  ale taky Martina Sedláčka, který dělá propagaci, a řady dalších, takže je záruka, že to bude pokračovat. A u mě i záruka, že tady dál budu pracovat. Což by v případě, razantnějšího rozchodu nebo rozkolu nemuselo nastat, a bylo by to o to smutnější.

Takže vlastně je to pro vás zklamání.
Není, protože se mi opravdu uleví od toho všeho stresu kolem. Trpkost necítím. I když přechody a změny bývají někdy rozpačité, nemíním si nechat vzít radost z divadla. Teď zkoušíme hru Netopýr, mám pocit, že je to nejdivočejší režírování, které jsem tady zažil a skutečně je to jízda.

Jak se k celé situaci postavili herci? Jak to vzali?
Smířlivě, s tím, že budou rádi, když tady budu dál pracovat.

Když byste měl zhodnotit období, kdy jste působil jako umělecký šéf, co se vám povedlo nejvíc?
Někdo na idivadle (pozn. red. – informační portál o divadle), úplný laik, hodnotil jednu z mých inscenací a napsal, že „měřítkem Drábka je už jenom Drábek sám", A to mně přišlo vlastně zábavné. A co mě potěšilo? To, že se o divadle tak dobře mluví, že má tak obrovskou návštěvnost, obrovský fanklub, to, že se lidé s divadlem identifikují a to, že se na mě jako na autora chodí.  Máme tady nesmírně vnímavé, vyspělé a chápavé publikum. Navíc je v tom něco, co není obvyklé, že vás ti lidé nelení odměnit potleskem ve stoje a ocenit vás, to  jsou velké věci. Říkávám hercům, o moc víc nečekejte než to, že celé hlediště stojí a aplauduje vám, Vždyť ti lidé už by mohli běžet na městskou dopravu, na dvojku vína nebo na televizi, to je fantastické.

Myslíte si, že dramaturg může být dobrým uměleckým šéfem divadla?
To je otázka ožehavá a zapeklitá, na druhou stranu já vím, čeho je Jana Slouková schopná, jaká je při rozhodování o problémech, jaký má postoj. Je to člověk, pro kterého je to samozřejmě veliká příležitost, protože mnoho dramaturgů skutečně šéfy nebývá, ale tohle všechno teprve uvidíme. Já jí věřím.

Co pro vás znamená Klicperovo divadlo?
Mně se na Klicperově divadle líbí, že má kromě jiného i funkci společenskokritickou, že je to nejenom stánek kultury, estetiky a múzy, ale že vlastně vyjadřuje aktivní občanský postoj. Že se nebojí ani politické aktuální satiry. Nezakrýváme oči před aktuálními společenskými problémy, nebojíme se je akcentovat na jevišti. Jsme vlastně takovou zónou pozitivní deviace pro lidi, kteří se ať už v hledišti nebo přes naše facebookové stránky s námi můžou ztotožnit, nalézt místo pro vyjádření svého názoru, cítit se v divadle svobodní. Můžou zareagovat nebo sdílet s námi tu svobodomyslnost, tu neučesanost a někdy tu razanci a hlasitost. Divadlo není muzeum, je to živá aréna, kde se každý den scházejí živí lidé s živými lidmi a probírají živé problémy. Stojíme proti sobě a téměř na sebe dýcháme.  Jde mi o skutečný pohyb dopředu. Ale nejen o pohyb, protože jak říkal někdo moudrý – i houpací kůň se stále hýbe, ale nepohne se z místa. Tady jde o skutečný pohyb, a jestli si můžu trochu zamentorovat, je to důležité i pro duševní hygienu  souboru. To je ta šance, že i když jste několik desítek let hercem na oblasti, tak nevyhoříte, nezlenivíte, a to je hodně důležité. Pokud se na divadle příliš usalašíte v pohodlí a benefitech, pokud nemusíte o své místo na jevišti usilovat a denně si své umění stavět ze včerejšího popela, jdete do kopru. A Klicperák se vždycky vyznačovalo tím, že lidé byli otužilí, připraveni experimentovat, přesahovat se, nechávat se inspirovat, nechat se třeba rozvrátit a pak znovu sestavět. A na tomto odkazu mi záleží.

A to trvá stále? Protože podle toho, co se dostalo navenek nebyli jednotní v tom, jak by divadlo mělo fungovat dál…
To už je pro mě výzkum loňských sněhů. Pro mě hodně zásadním důvodem je, že chci být víc se svojí dcerou, které je teď 10 let, a ještě pár let, co mě bude brát vážně, jí chci být nablízku.
Jsem celkově hodně unavený, každý, kdo něčemu šéfoval tolik let ví, jak je to náročné. Já jsem v tom období prožil dvě sesypání a totální vyčerpání,  otevřeně o tom mluvím, aby lidi věděli, že je lidské se zhroutit. Myslím, že nazrál čas, abych se víc stáhl, což prospěje hlavně mé úloze dramatika. Opustím tu velikou odpovědnost za druhé lidi, za jejich osudy a třeba za osudy dalších. Za absolventy, kteří u vás chtějí angažmá a já se hodně užírám tím, že to místo pro ně prostě není, protože úvazků ubývá, zato školy chrlí stále větší množství absolventů, pro které nemáme práci. A to jsou všechno věci, které citlivý člověk, za kterého se považuji, nese dost těžce, a i proto nastal čas na změnu.

V čem vás ovlivnila vaše maminka?
Nedávno se předávaly ceny mladým talentům, já jsem tam nemohl být, poslal jsem maminku a napsal jsem k tomu pár takových slov, tím jsem ten náš vztah vyjádřil. Hlavně mi umožnila být takovým, jakým jsem byl. Vycítila, že jsem prostě zvláštní dítě, nechala mě a podporovala můj svět, i když to ze začátku vypadalo všelijak. A tou obrovskou svobodou a tím, že nikdo nerýsoval přese mě to, jak se asi má být, a že jsem mohl být velmi podivínský a svůj, tak toho nebýt, tak bych k tomu docházel na základě nějakých bolestivých zkušeností, od drog počínaje a alkoholem konče. Toho jsem byl naštěstí ušetřen právě proto, že jsem měl takové luxusní zázemí ve své rodině. Proto přes všechnu lásku k umění je pro mě rodina na prvním místě. V tom jsem jako Karlík z Továrny na čokoládu, i když popravdě, Klicperovo divadlo pro mě vždycky bylo vlastně takovou továrnou na čokoládu, nikdy jsem se tím netajil, a zažil jsem tady tu největší možnou svobodu a jsem rád, že mě Ladislav Zeman sem pozval. Jsem přesvědčen, že to byla moje životní šance.

Co dalo působení v Klicperově divadle vám osobně?
Vedle hodnocení toho, jak já jsem prospěl divadlu, je třeba říct, jak moc tohle divadlo prospělo mně. To že jsem mohl pracovat i jako autor a psát pro konkrétní lidi, a že jsem mohl pracovat s tím nejlepším, co v českém divadelnictví je. Protože Klicperovo divadlo na sebe váže ty nejlepší scénografy, výtvarníky kostýmů, choreografy i hudebníky. A další věc, pro kterou dokážu odejít se ctí a na úrovni je, že mám Darka Krále, přítele a dvorního skladatele. My jsme si divadlo definovali z našeho přátelství a stále si vlastně hrajeme, je to vyjádřením naší radosti a děláme to, co máme chuť dělat. A tady nastupuje ten vděk Klicperovu divadlu, že to, co jsem chtěl inscenovat jsem inscenoval. A když jsem to chtěl upravit podle svého, tak mi to bylo umožněno. Což se ukázalo jako divácky přínosné. Já jsem se tady mohl plně realizovat. A to je díky Klicperovu divadlu, hercům divadla, vedení i divákům. I proto, že staré anglické přísloví říká, že „divák má vždycky pravdu". V hledišti sedí  vedle sebe kapacity z různých oborů i úplně obyčejní lidé a všechny spojuje ta radost. To jsou okamžiky opojně silné satisfakce a já jsem je tady mnohokrát zažil. Takže kdybych se teď tvářil jako nespokojený, tak to je proti mé povaze.
Já Klicperovu divadlu vděčím za tolik věcí, tož nebudu předstírat, že odcházím zhrzený. Jsem maximálně spokojený, protože od určité chvíle se raduji v životě skoro ze všeho. Já tady zažil tuny radosti, tak nebudu kvílet.

Je málo režisérů, kteří jsou zároveň dramatiky a obě věci dělají stejně dobře…
Šéf jednoho z pražských divadel o mně řekl, že jsem šílený. Protože k autorství je potřeba obrovské citlivosti a jemnosti, a k šéfování určité razance, a pak je tu ještě režírování, takže jsou to vlastně tři v jednom. A že je bláznovstvím, aby to všechno udržel na uzdě jeden člověk. Musel jsem mu dát za pravdu, neboť mě to málem zabilo. I proto, že jste vlastně do té doby takové gorilí mládě, které nemá představu o své síle, ale ani o své slabosti. A mně se stalo, že jsem si toho nabral víc, než na co jsem stačil, prostě sečetlo se několik věcí, které citlivého, umělecky založeného člověka zraní, ty se nastřádaly spolu s vysokým nasazením, a k tomu nějaké starosti v rodině, a v tu chvíli jsem se ocitl na úplném dně. A tam jsem si vlastně uvědomil, že musím nakládat se svými silami lépe. Díky tomu, že žiju v domě u Berounky, tak tam i odpočívám, a odpočívám mnohem důkladněji než před lety.

Jaké máte plány do budoucna?
To zásadní, co teď chystám, je kniha, Chystal jsem se ji psát 15 nebo 20 let. Ze začátku jsme si s Darkem říkali to samé, co Voskovec s Werichem. Chtěli bychom udělat film, ale nemáme prachy, tak budeme dělat divadlo. Jenže pak vám to divadlo přiroste k srdci. A já jsem to měl  různě promyšlené, začal jsem psát, a pak jsem toho kvůli divadlu vždycky na chvíli nechal, pak jsem to znovu vytáhl a byl jsem zděšen, jak to je špatné. Jak říká Nohavica – pracuji třicet let v písni, tak já přes dvacet let v divadle, tak už přece jenom cítíte ten vlahý pocit řeči, zvuků, obrazů, jak natékají do formy divadelní hry, ale próza je něco úplně jiného. Díky facebooku se mi ozval Martin Reiner, slavný nakladatel a sám velmi zdatný literát, sešel se se mnou a dostal jsem nabídku, která se nedá odmítnout. Řekl – vy jste nejvtipnější člověk na facebooku, kterého znám, tak mi napište knihu. Zeptal jsem se o čem, a on na to, že je to úplně jedno. Tak jsem začal psát, jak mi zobák narostl, sfúzoval jsem svoji autobiografii s takovým lehce sci-fi příběhem. Celé mi to najednou do sebe zapadlo, prorostlo, a píšu. Mým cílem je, aby ta kniha byla takový herbář vitality v dobrém slova smyslu. Když ji kdekoli otevřete, nakazí vás radostí ze života.
S mladým talentovaným hradeckým filmařem Davidem Baldou chceme natočit celovečerní film. A vedle toho toužím být skvělým otcem své dcery. Přeju si, aby vyrostla v radosti a harmonii.
Rád bych pomohl i v charitativních věcech, existují například hospice pro malé děti, už když to jenom řeknete,  je vám úzko u srdce, a už vám to duši celou ledem obalí, ale spisovatelova základní povinnost, a v tom se cítím být spisovatelem, je nemlčet. Být komunikátor, mluvit bez obalu a mluvit tou lidovou formou divadla. A divadlo je a vždycky bude lidovou zábavou, přes všechny krásné metafory, obrazy, citace, inspirace, je to stále lidová zábava, setkání a rande naslepo. To vám skutečně máloco nahradí. Nevyhýbat se a být takovou arénou, kterou by ve stotisícovém městě zřejmě nikdo neočekával. A ona je tady v tomto utěšeném a nádherném městě, v salonu republiky, v Hradci Králové.  A s ní obrovská svobodomyslnost a potřeba stále něco nového zkoušet, růst, experimentovat. Teď jde jen o to, abychom si prostor, který jsme si tak široce rozevřeli  a můžeme se v něm pohybovat, abychom si ho postupně  určitým měšťáctvím a sebeuspokojením a usalašením, určitou jednotvárností a zábavností, nezúžili.

Autor: Ilona Dvořáková

15.4.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jak reklamovat koupený dům či byt

PREMIÉROVOU mistrovskou trefu si v náchodském dresu připsal v sobotním dopoledni Michal Rojšl (vínový dres).

Broumov po svém sestupu zatím dost tápe

Zraněného motorkáře transportoval vrtulník do nemocnice

Spyta - V neděli srpna odpoledne vyjížděli profesionální hasiči z požární stanice Jaroměř k dopravní nehodě na hlavním tahu z Hradce Králové do Náchoda u obce Spyta.

Historický spolek Antares a tanečnice potěšily svým vystoupením

Náchod - Vystoupení šermířů, rozvlněné křivky břišních tanečnic a večerní ohnivá show – to a další zábavu v sobotu nabízela dětem i dospělým návštěvníkům Hospůdka u Mílů. O reprodukci historického šermu se postaral spolek Antares z Náchoda, který zábavné odpoledne započal příběhem Jana Koldy ze Žampachu v 16 hodin.

Folklorní festival patří k nejvýznamnějším svého druhu v Evropě

Červený Kostelec - Je až neuvěřitelné, jak krásné chvíle rychle utíkají. Už uplynuly čtyři dny, kdy z úst pana starosty zazněla slova, na která čekali fanoušci folkloru dlouhých 360 dní: „Šedesátý třetí folklorní festival Červený Kostelec považuji za zahájený!“ Tím se rozjelo pět krásných, folklorem naplněných dní.

Při nehodě dodávky zahynul mladý muž

Náchod - V sobotu před čtvrtou hodinou ranní došlo v Náchodě, části Pavlišov k tragické nehodě, při níž zemřel pětadvacetiletý muž.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení