Přijaté změny ve stanováchText, který ze stanov zmizel:
• Sudetský landsmanšaft prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupina sebeurčení.
• Hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců a případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za ně.
Text nový:
• Cílem Landsmanšaftu je podílet se na spravedlivém národnostním a státním uspořádání, v němž budou pro všechny garantována lidská základní práva, právo na domovinu a právo na sebeurčení národů a národnostních skupin.

Vypuštění dvou odstavců a nahrazení mírnější, nebo spíš modernější formulací výraznou většinou schválilo shromáždění spolku. Během jednoho roku už podruhé. Vloni změnu zablokoval soud kvůli nedostatečné lhůtě na vypořádání připomínek. Teď už je změna definitivní.

Němci to stále jako křivdu vnímají

Vlaky brzy po válce odvezly jen z politického okresu Trutnov 30 tisíc lidí. Po nich tu zůstaly tisíce domů a jejich noví majitelé se po roce 1989 občas cítili ohroženi. Teď je však situace jiná, alespoň na české straně.

„V Německu je to stále živé, zejména u starší generace. Denně nám na tohle téma chodí od zástupců tamních spolků nějaké podněty a názory," podotkla Inge Eflerová ze Spolku česko-německého porozumění v Trutnově. „Tady se to až tolik neřeší, i když Němci, kteří zde zůstali, to taky jako křivdu vnímají. Ale za komunistů se o tom nesmělo mluvit a tak jsou jakoby zakřiknutí, veřejně se moc neprojevují. Zdaleka to není tak radikální jako v Německu. Ale obecně v pohraničí jakási obava z návratu Němců stále je, mnozí tu nemají čisté svědomí. Křivda to zkrátka byla, a velká," je přesvědčena Inge Eflerová.

Změna stanov dlouho neměla u Sudetoněmeckého landsmanšaftu dostatečnou podporu. Předseda Bernd Posslet o ni usiloval patnáct let. „Doba se mění. Formulace jako: znovuzískání domova či odškodnění a restituce, pocházejí z 50. let a dnes se prostě nehodí. Zažíváme přechod od generace pamětníků k mladším generacím, které vyhnání nezažily. Musíme proto mluvit jazykem, který je sedmdesát let po vyhnání srozumitelný," říká.

Státu zaplatili, tak ať si to vyřeší

Vilu po odsunutých majitelích koupil například dědeček Lenky Šormové ze Žacléře. Ta ale nikdy velké obavy neměla. „Stát dům zabavil a děda za něj při koupi řádně zaplatil. Nikdy jsme proto strach neměli. Pokud by k nějakému navracení majetku či kompenzacím došlo, musel by si to stát vyřešit sám."

Naposledy se silnější hlas požadující navrácení majetku objevil v polovině loňského roku v Rakousku. Při návštěvě ministra Lubomíra Zaorálka ho přednesl předseda sudetských Němců v Horních Rakousích Peter Ludwig. Zdůraznil, že z ankety mezi členy vyplynulo, že velká většina by se stále nechtěla vzdát nároku na svůj majetek v Česku. Šéf české diplomacie ale požadavek odmítl.

Česko-německé dny v TrutnověStředisko česko-německého porozumění vzniklo v roce 1992. „Na počátku nás bylo v trutnovském okrese přes 700, teď tak 120. Ale stále našim členům pomáháme například ve styku s úřady, při vyplňování formulářů a podobně. Věnujeme se i výuce němčiny, půjčujeme německé regionální knihy, časopisy, pořádáme semináře. Na začátek října do Trutnova připravujeme Česko-německé dny, spojené s hudbou, promítáním filmů i gastronomií," informovala Inge Eflerová.

Válka dramaticky měnila osudy lidí ještě dlouho

Vrchlabsko tehdy bylo samostatným okresem, situace se ale od Trutnovska nijak nelišila. Nejdřív divoký odsun, pak druhá vlna.

„Historickým úkolem obnovené československé státní správy se stalo obrácení národnostního poměru. Odsun a nahrazení německých starousedlíků Čechy začaly prakticky hned po nacistické kapitulaci. Ze sběrných táborů v Hostinném, Herlíkovicích, rudnickém Terezíně a Prostředním Lánově se odsouvaní dostávali do Vrchlabí. Už 18. května 1945 z vrchlabské železniční stanice odjel v rámci takzvaného divokého odsunu první železniční transport, 9. června odjel vlak s říšskými Němci – otevřené dobytčí a uhelné vagóny. Celkem 23 nákladních vlaků odvezlo 19 000 lidí z Vrchlabska a další Němce z jilemnického a novopackého okresu. Poslední divoký odsun se uskutečnil 4. srpna 1945," přibližuje tehdejší události Martin Bartoš v textu pro CS-magazín.

I pro divoký odsun existovala pravidla: vybrané osoby německé národnosti měly být informovány den předem. „Někdy ovšem dostaly pouhou hodinu na sbalení zavazadla, které nesmělo vážit více než třicet kilogramů," připomíná Martin Bartoš.

„S listinou, kterou večer před tímto dnem vystavili komunisté, přicházeli partyzáni a vyháněli vyhledané rodiny z domů. Časový limit – 10 minut. S sebou si lidé mohli brát nejvýše třicet kilogramů zavazadel a k tomu 100 říšských marek. Sbalené věci se ovšem na shromaždišti znovu prohledávaly a partyzáni je lidem brali. První transport dojel pouze k Žitavě. Pak následoval pěší pochod dále do Německa," zaznamenal své vzpomínky na tehdejší události Gustav Richter z Dolního Lánova .