Léto, voda, pohoda… Když se k tomu ale přičte alkohol, mají vodní záchranáři o práci postaráno. Své o tom ví předseda Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Pastviny Oldřich Houdek. Za svoji kariéru vodního záchranáře, která už trvá dvacet let, pamatuje v Pastvinách 11 utonulých. Hovořili jsme s ním o nejčastějších příčinách úrazů a tonutí, o tom jak jim předcházet a co dělat, když jsme svědky tonutí.

Co patří mezi vaše nejčastější zásahy?
Činnost VZS  ČČK Pastviny nespočívá jen v zajištění vodní plochy na Pastvinské přehradě, ale za „prací" vyjíždíme  i mimo, v rámci celé republiky pomáháme zajišťovat  různé sportovní akce. Je toho dost a paradoxně nejvíce zásahů je při těchto aktivitách.
Nejčastěji ošetřujeme zranění v souvislosti s letními aktivitami, jako je sport, táboření a podobně. Nejvíce ošetření máme právě při sportovních akcích, kdy zejména sváteční vodáci přeceňují své schopnosti a dovednosti a pak se regulérně na rizikových místech topí.

Máte radu pro rekreanty, aby byl jejich pobyt u vody co nejbezpečnější?
To bychom museli rozdělit vodu na tekoucí – vodní toky, a stojatou – bazény, rybníky, přehrady a podobně.
Při  vodáckých aktivitách lidé nejvíce podceňují vodní tok a přeceňují své dovednosti. Jednoznačně doporučuji odstupňovat obtížnost toků, nejdříve své schopnosti otestovat na stojaté vodě a pak zvyšovat obtížnost. Na vodu nevyjíždět sám, ale vždy s parťákem, který mi riziková místa odjistí a v případě nehody zavolá pomoc. Nepodceňovat sílu proudu, nesjíždět jezy, které jsou označené jako nesjízdné.
Jiná kategorie je vlastní letní koupání a radovánky ve stojatých vodách. Úplně nejčastější příčinou úrazů ve vodě nebo tonutí je opilost a ztráta soudnosti. Plavec posilněný alkoholem přeceňuje své schopnosti a podceňuje rizika, která hrozí.
VZS ČČK má pro předcházení nehod u vody vypracované takzvané Desatero u vody, najdete ho na www.zachranny-kruh.cz/oprirucka.php?idx=198418.

Svědkem tonutí se může stát každý z nás. Co v takové situaci dělat?
Zachovat rozvahu, upozornit křikem na tonoucího, snažit se použít k záchraně cokoliv, co plave, co můžete podat či hodit. Do záchrany plaváním se může pustit opravdu zdatný plavec, ale spíše vyškolený vodní záchranář. Osobní zásah je až na posledním místě, když vyčerpáte všechny možnosti jiné záchrany. Vždy je to nanejvýš riziková záležitost.
Když si jen uvědomíte, že ve vodě se síla a váhová převaha stírá, od vdechnutí vody vás dělí jen pár centimetrů a tonoucího pohání nejsilnější z pudů, pud sebezáchovy, tak si záchranu plaváním zřejmě rozmyslíte a zkusíte vymyslet jiný způsob.
Dále je určitě důležité nespokojit se s tím, že zachráněný dýchá. Vždy po tonutí a vdechnutí vody je nutné zavolat záchrannou službu, protože je tu možnost takzvaného druhotného tonutí.

Který moment byl pro vás ve službě vodního záchranáře nejsilnější?
Bylo jich hodně, nicméně nejsilněji vždy prožívám moment před skokem pro topícího se vodáka, který právě při převrhnutí lodě proplaval peřejnatou kaskádu, dost se nalokal a upíná k vám veškerou naději. Ta chvíle napětí, že máte jen jeden pokus, je pro mne vždy velmi silná. Po vlastním skoku to jsou již nacvičené záležitosti. A nezapomenutelnou stopu ve vás také zanechá konstatování „plaváčka": „Díky, už jsem mlel z posledního!" To pak všechno začne dávat smysl.

Poslanec Augustin Andrle prosazuje obnovení povinných kurzů plavání ve školách. Uvítal byste to?
Stoprocentně! Nejenže je to životně důležitá dovednost, ale navíc plavání je prevencí nemocí, posiluje organismus  a našel bych dalších sto argumentů, proč umět plavat a plavat ve škole.

Krásné plavčice v přiléhavých plavkách, opálení plavčíci na strážních věžích. Má seriál Pobřežní hlídka něco společného s realitou české vodní záchranné služby?
V kráse a zdatnosti plavčíků určitě (smích) Myslím, že profesionalitou a nasazením si s filmovými záchranáři v ničem nezadáme, s vybaveností to již trochu skřípe, některé  skupiny doslova bojují o přežití. Dokud budeme dobrovolnou organizací, tak to zřejmě lepší nebude.

Jak je financována vaše činnost?
Problémem je status VZS ČČK. Jsme dobrovolnou organizací, což znamená nedostatečné a hlavně nestálé státní dotace, nikdy nevíme, v jaké výši budou a budou-li vůbec. Svoji činnost si dotujeme z vlastní kapsy členskými příspěvky, za práci je nám odměnou pocit, že pomáháme, na služby si bereme řádnou dovolenou, vyplácení cestovného také nepřipadá v úvahu.
Naše skupina má štěstí, že okolní obce si jsou vědomy důležitosti zajištění rekreační sezony na Pastvinské přehradě, a tak nám přispívají na činnost. Jsou to sice malé částky, ale dost pomáhají. Na vybavení a obnovu materiálu nám v rámci složek integrovaného záchranného systému nejvíce přispívá Pardubický kraj, díky němu máme materiál na profesionální úrovni. Bez finanční podpory měst Ústí nad Orlicí, Žamberk, Choceň, Česká Třebová, Letohrad, Lanškroun a Jablonné nad Orlicí bychom se určitě neobešli.

Hana Strnadová