VYBERTE SI REGION

'Řemeslo a zlaté dno? Kdepak. Dnes samé lejstro'

Opočno /OD SOUSEDŮ/ – Hodinářem byl jeho děda, otec, bratr a hodinářem je TOMÁŠ FÁBERA i jeho syn. Když začne vyprávět, všechny hodiny a budíky v jeho krámku mu dokonale přizvukují. Jejich tikot, odbíjení a hraní nevnímá, jsou pro něj úplně samozřejmou součástí života již téměř sedmdesát let.

3.4.2013
SDÍLEJ:
Fotogalerie
2 fotografie
LOUTKY A DIVADLO. To jsou zamilované koníčky a tak trochu další profese opočenského hodináře.

LOUTKY A DIVADLO. To jsou zamilované koníčky a tak trochu další profese opočenského hodináře.Foto: Dana Ehlová

Když jdu Zámeckou ulicí v Opočně, mám pocit, že Hodinářství Fábera je tu odnepaměti. Jste pokračovatelem rodinné tradice?

Můj děda byl hodinář, můj otec byl hodinář, můj bratr byl hodinář. Došlo to tak daleko, že i můj syn se vyučil hodinářem, později také zlatníkem, takže mám pokračovatele. Kdysi se hodináři vyvinuli z kovářů a moji předci byli kováři snad od třicetileté války. Z kovářů se tedy vyvinuli hodináři a začali pronikat ke šlechtě. Rod Fáberů přišel ze Smilovic u Týna nad Vltavou a byl ve službě Colloredo Mansfelda. Tato rodinná větev se sestávala z kovářů, bednářů a hodinářů. Obě rodové větve přišly do Opočna kolem roku 1800 (zřejmě 1790), jeden z nich byl hodinář a druhý bednář. Nejprve bydleli u zámku a pak v r. 1894 děda koupil tento dům. V padesátých letech nám ho sebrali a obchod zavřeli. Otec to velmi těžce nesl a nás s bratrem prosil, abychom, pokud to bude jednou možné, pokračovali.

Kdy a kde jste se vyučil?

Nemohl jsem z politických důvodů, protože otec byl označen za buržou, jít do žádné školy. Nabídli mi vyučení horníkem nebo práci v zemědělství. Otec tehdy pracoval v hradeckém družstvu Znak a díky tomu mi čirou náhodou zařídil nástup do Hodinářské školy v Polné u Jihlavy, kde jsem se v letech 1959-62 vyučil pro výrobní družstvo Znak. Po vyučení jsem nastoupil v Opočně do obchodu a v r. 1963 šel na vojnu. Až do r. 1968 jsem pracoval ve Znaku společně s tátou a bratrem. Když šel otec do důchodu, s bratrem jsme se nastěhovali do tohoto krámku a byli zde až do r. 1973 v tzv. zvláštním zapojení, tzn.že jsme byli částečně soukromníci a částečně pod Okresním podnikem služeb. Pak se situace znovu změnila k horšímu, tak jsem nastoupil do Památek jako zásobovač a byl tam v letech 1973-90. Prvního května 1990 jsem se vrátil a podnik obnovil. V obchodě zůstaly jen dva pulty a jedna skříň. Dnes jsem tady s dcerou, která vede obchod, a já se můžu věnovat hodinám. Opravuju staré hodiny, kukačky, věžní hodiny, další rarity jako třeba zámecké hodiny. Pečoval jsem o hodiny na věžích – v Kohoutově u Dvora Králové, v Ohnišově, samozřejmě opočenské a také hodiny třeba ve Starém Smokovci.

Platí stále, že řemeslo má zlaté dno?

Ne. Kdybych věděl, co mě čeká, tak bych to snad nedělal. Neustále řeším nějaké problémy. Nikdo nevidí pozadí – sám si musím shánět zákazníky, všechno okolo a pak přijde, jako teď, vlna, kdy lidi nemají peníze. Navíc neustále bojuju s byrokracií, různými hlášeními, což se mi vůbec nelíbí. Vím, že to otec, který byl dvakrát zavřený, neměl lehké, ale dnes jsou problémy snad ještě horší. Naštval mě i sociální demokrat Mládek, který nás nazval příživníky.

Na výstavě Republika v Národním muzeu jsem viděla krásné certifikáty pro řemeslníky a cechovní znaky. Je podle vás škoda, že se tyhle tradice nezachovaly do dnešní doby?

Určitě. To všechno zaniklo neustálým spěchem a komunistickým způsobem myšlení. Už v Polné jsme měli vynikající učitele i mistry, ale ředitel řemeslu vůbec nerozuměl. Veškerá literatura o hodinářství vychází v němčině a ve francouzštině. My jsme se přihlásili na němčinu, ale bylo nám to změněno na ruštinu a dostali jsme knihy v ruštině. V době totality byl zničen systém živnostenských společenství a cechů. Otec byl členem společenstva hodinářů, klenotníků a zlatníků východních Čech pod patronací Chronose, boha času, měl učně, kteří museli chodit do pokračovací školy, jako mistr nad nimi bděl a účastnil se také závěrečné zkoušky. Dal jim glejt ve formě jakéhosi vyznamenání, kde byla jejich charakteristika po dobu učení. Společenstva řemeslníky sdružovala, dávala jim pocit hrdosti, společenského uznání, to dnes opravdu chybí. Mrzí mě, že dnes netáhnou řemeslníci spolu a nevytvářejí dohromady dobrou pozici a obraz o řemesle. Když jsem zakládal znovu obchod, sháněl jsem těžko součástky, ale i budíky, vždycky jsem se snažil, aby se mnou byli lidi spokojeni.

Pokračoval jste tedy v tradici. Nikdy vás ani nenapadlo, že byste byl něčím jiným?

Je to velmi zvláštní, ale když v tom žijete, tak to je jakoby samozřejmé. Dílnu jsme měli hned vedle kuchyně, otec přímo od práce vstal a šel se najíst. Mezi tím jsem se pohyboval a už když mi bylo pět nebo šest roků, tak mi dával škrabat a čistit dřevěné části hodin, snažil se mě přivést k řemeslu.

Já jsem chtěl být kuchařem, ale maminka mi to nedovolila. V osmé třídě jsem se potkal s kamarádem, a chtěl jít k divadlu, že budu dělat kulisáka. Miluju divadlo. Do nedávna jsem hrál ochotnické divadlo, dnes hraju loutkové. I na vojně jsem se potkal s lidmi od divadla, s režisérem Jiřím Pitrem, režisérem Večerního Brna a loutkového divadla Radost.

Kdy jste dostal první hodinky a jaké byly? 

To bylo v páté třídě, dostal jsem k vánocům „švýcary" po otci. Měl jsem je do osmé třídy, a když jsem odcházel do učení, tak jsem dostal lepší. Měl jsem hezké dětství, ale drahé dárky jsem nedostával, zato nádherné knížky. Otec byl také náruživý fotograf, takže mně koupil fotoaparát Pionýr (bakeliťák) a po čase Autoflex, který mám dodneška. To byl můj největší dárek. Hodně jsme spolu fotili. V první třídě jsem ale také dostal loutkové divadlo a k tomu ještě krásnou sadu loutek od Mynsbergra (vydavatelství divadelních her).

Jaké nejvzácnější hodiny jste opravoval nebo držel sám v ruce?

Abych pravdu řekl, tak jsem dělal špindlovky, které mají zvláštní řetízkový systém a ty pocházely zhruba ze 17. stol.  Pak jsem opravoval pravé chronografy, pozůstalost po nějakém námořním důstojníkovi. Dělal jsem hodně starých římsových hodin. Opravoval jsem i rámové hodiny (obraz) s hracím strojem, které každou hodinu hrály. V Polné jsme ve třetím ročníku pod vedením mistra opravovali hodiny, které každou hodinu hrály na varhany, ty také pocházely pravděpodobně ze začátku 17. stol. Tam jsem dělal i rekonstrukcí věžních hodin z 16. stol. – vysazovaly se zuby, některá celá kola se vyřezávala, zase to dělal celý náš třetí ročník.

Uplatnil jste řemeslo i v zahraničí?  

Dělal jsem hodiny ve Starém Smokovci, které měly zvláštní natahování, a někdo do nich neodborně zasáhl. Před jedenácti lety jsem byl za bratrancem v San Francisku, jeli jsme ke známým do města poblíž Oregonu. Tam nefungovaly bicí hodiny, které jsem k překvapení všech opravil. Nikdo to tam neuměl a chtěli je poslat někam na opravu. Opravoval jsem i švýcarské hodinky slečně, která žije v New Yorku a které mi na ně poslala součástky, jež sehnala od švýcarského výrobce.  Často se mi stává, že se zde za mnou staví lidí zdaleka, kteří se dozvěděli, že umím opravit staré hodiny. To mě těší.

Kde sháníte součástky?

Do starého stroje se součástky už sehnat nedají. Seženu řetízky, nějaká závaží, možná ručička, ale jinak nezbývá než si zbytek udělat vlastnoručně. Třeba hřídel nebo pastorek, ložisko si musím udělat na soustruhu. U starých věcí, budíků, hodin, musíte stále přemýšlet, jak postupovat, jak poškozené věci vyřešit. Někdy se mi stane, že musím začít i třeba úplně znovu.

Dnes hodně lidí říká, že je tikot hodin ruší. Vás také?

Já mám bicí hodiny u postele. Jsem už tak naučený, že když se v noci probudím, tak poslouchám, jestli jdou. Ani v obchodě tikání nevnímám. Chápu, že někdo může být nervózní a ruší ho to. Mně to ale nevadí. Já rozeznám (a to je asi profesionální deformace) i mezi spoustou hodin na jednom místě, které jdou nebo nejdou podle tikání. Vnímám jednotlivé zvuky.

Jak si vede podle vás česká značka v mezinárodní konkurenci?

Jako Čech a patriot, i proto, že otec od r. 1951-53 učil v novoměstské hodinářské škole, se nemůžu vyrovnat se současným stavem. I v Americe jsem setkal s krajanem, který měl doma hodinky zn. Prim Diplomat. Dodnes opravuju hodně hodinek této značky a vadí mi, že Elton nezachoval vybudovanou tradici. Když jsem končil školu, tak jeden můj profesor říkal: vyspělost národa a země se pozná podle toho, že dělají hodinky. Byli jsme šestý nebo sedmý stát světa, který vyráběl velice kvalitní hodinky. Dnes si Elton nechává dělat stroje, pouzdra atd. Produkuje hodinky pouze pro vyšší třídu. Stejně mě mrzí zaniklá výroba budíků ve Štemberku, v níž jsme byli také velmoc. Opravoval jsem české budíky určené pro země v Jižní Americe, pro USA. Vedu si knihu oprav a nedávno jsem opravoval budík, který jsem měl v ruce r. 1997 a dodneška je funkční. Nové výrobky, které se k nám dovážejí ze světa, takovou kvalitu nemají.

Co byste si v té souvislosti přál?

Aby se tady u nás znovu rozjela výroba hodin nebo hodinek schopných konkurence, aby lidé znovu toužili být pyšnými na něco svého, něco našeho.

Vaší velkou láskou je divadlo?

V tom jste také navázal na nějakou tradici?Bratr hrál divadlo a otec pomáhal při představeních, byl také vedoucím sokolského kina. Když jsem za ním chodil do Kodymova domu, stavoval jsem se i v přízemí, kde bylo loutkové divadlo. To mě chytlo. Díky tátovi jsem v divadelním prostředí tak trochu vyrůstal.

Jak to pokračovalo?

Pomáhal jsem divadelníkům, pak jsem šel do Polné, kde jsem také měl možnost hrát loutkové divadlo, po návratu jsem se znovu zapojil v Opočně. V roce 1962 jsem v divadle poznal svoji ženu, která se mnou vodila loutky. Ta už dnes nehraje, ale šije mi kostýmy, toleruje mi, že třeba maluju kulisy v obýváku. Od r. 1991 jsem principálem loutkového divadla. Kolik loutkových představení jsme za tu dobu odehráli, se dá těžko spočítat. Hrajeme v Opočně, kam za námi jezdí i děti z okolních vesnic. Baví mě pohled na děti, které jsou z divadla úplně paf. Snad tím pomáháme rozšířit jim obzor. Díky městu jsme si nyní postavili pojízdnou loutkovou scénu a poprvé v ní hráli o Porcinkuli v minulém roce. Chystáme se na zájezdová představení. Velcí umělci loutkáře za moc nemají, ale teď jsem rád, že cenu Thálie dostal i loutkař Josef Krofta.

Na co sám jdete rád do divadla?

Miluju komedie. Rád se směju, strašně rád se dívám na kostýmy, výpravu, scénografii. Miloval jsem herce, kteří už nežijí – Sováka, Wericha, Štěpánka – herecké bardy. Ti dokázali člověka rozveselit, přivést ho na jiné myšlenky. Dnes mi chybí divadelní pondělky v televizi a všechno se mi zdá povrchní - kvalita odplouvá. Mám rád Vinohradské divadlo, divadlo ABC a obdivuju Ivana Trojana.

VIZITKA

Tomáš FÁBERA

nar. 1944

ženatý, 5 dětí, 7 vnoučat

zájmy: mimo divadla ještě historie a literatura faktu

dvě volební období zastupitel za KDU-ČSL v Opočně

Autor: Redakce

3.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Automobilka lidi láká. Firmy v okolí se bojí

Čtvrteční zásahy hradeckých hasičů u uhynulých labutí.
5

Ptačí chřipka udeřila v srdci Hradce. Mrtvá labuť u soutoku byla nakažená

Ideální podmínky: Broumovskem se budou o víkendu prohánět desítky psích spřežení

Janovičky u Broumova - Již od pátečního rána se začnou do podhůří Javořích hor sjíždět účastníci závodů psích spřežení. Ty se letos budou v příhraniční chatové osadě konat už popatnácté. Závod se jede dvoukolově, start v sobotu i v neděli je v 10 hodin. Na 32,3 kilometrů dlouhý okruh se vydá bezmála 40 účastníků.

Z klání opravdových chlapů z lesa vzejde v Adršpachu Dřevorubec roku

Adršpach - Zručnost, síla, napětí i zábava to vše nabídne 9. ročník oblíbených dřevorubeckých závodů s českou i zahraniční účastí Dřevorubec roku 2017, který bude zahájen v sobotu 21. ledna v 10 hodin za hlavním parkovištěm v Dolním Adršpachu.

Tipy na víkend aneb Pozvánka na vybrané společenské akce v regionu

Východní Čechy - Jako každý týden, i tentokrát Deník čtenářům přináší některé užitečné tipy na společenské události, které se konají nejen o víkendu 21. a 22. ledna.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies