Tragická srážka vlaků u Stéblové zasáhla celé rodiny

Sychravé pondělí 14. listopadu roku 1960 bylo dnem, kdy začalo jméno Stéblové,  malé obce na trati mezi Hradcem Králové a Pardubicemi skloňovat celé tehdejší Československo: stala se dějištěm nejtragičtější vlakové nehody v dějinách země.

Při srážce dvou osobních vlaků zemřelo u Stéblové 118 lidí. Tuto sobotu uplyne od této tragédie 55 let.

Někteří přišli při neštěstí hned o několik členů své rodiny. „Zemřel můj tatínek František, můj strýc František a sestřenice Anna," svěřila se Jaruška Hlaváčková, které bylo v době nehody 31 let.

Čeperka přišla o 13 svých obyvatel

Celá obec Čeperka, kde žije bývalá ředitelka mateřské školy v Srchu i dnes, byla podle jejích slov po nehodě rozvrácená a bolavá. Během jednoho okamžiku přišla vesnice o 13 svých obyvatel.

„Všichni někoho oplakávali. Nebylo na koho se obrátit, všichni trpěli," sdělila šestaosmdesátiletá Jaruška Hlaváčková.

Prodělaný stres se na ní podepsal. Do té doby zcela zdravá mladá žena musela najednou řešit vysoký tlak. „Prášky na tlak musím brát dodnes. I když z dnešního pohledu mám tlak už zase jako mladice," dodala pamětnice a kronikářka obce Čeperky.

Po nehodě vznikl u trati památník

Není bez zajímavosti, že vlakové neštěstí se sice stalo u Stéblové, ale výrazněji zasáhlo právě do osudů lidí z jiných obcí.

„Myslím, že v naší obci se na neštěstí tolik nevzpomíná, jelikož při něm nezahynul nikdo z místních obyvatel. Mnohem víc postižená byla třeba sousední Čeperka," podotkl starosta obce Stéblová Vladimír Exner.

Ve Stéblové brzy po nehodě vznikl památník v podobě kříže, který byl v roce 2000 nahrazen černou žulovou deskou. Tuto sobotu v 15 hodin se pomník stane místem setkání pozůstalých a pamětníků, kteří zavzpomínají na 55 let starou událost.

Obec připravila k půlkulatému výročí pietní akt, na kterém se se svými vzpomínkami na tragickou událost podělí také Jaruška Hlaváčková.

Lidé se ale do Stéblové spontánně sjíždějí každý rok v listopadu, aby zavzpomínali na své blízké, o které je největší železniční neštěstí připravilo.

Tragédii u Stéblové způsobila řada chyb

Východní Čechy - Pondělí 14. listopadu 1960. Sychravý, pošmourný den plný mlhy, která neustoupila ani v pozdním odpoledni. Na trať mezi Hradcem Králové a Pardubicemi se snesla  tma.

V 17.22 hodin vyjel z pardubického nádraží osobní vlak číslo 653 s minutovým zpožděním. O tři minuty později se rozjel z Hradce Králové parní vlak číslo 608, který měl sedmiminutové zpoždění.

V 17.40 hodin zastavil hradecký vlak ve Stéblové na první koleji. Výpravčí vyšel z dopravní kanceláře, po chvilce se však vrátil. Výhybkář odešel přehodit výhybku pro odjezd vlaku od Hradce a zvednout závory po průjezdu vlaku z Pardubic.

Zelené světlo?

Následující okolnosti ve stanici Stéblová nejsou dodnes objasněny. Ze zadního vozu vystoupil starší průvodčí, z jednoho z prostředních vozů jeho mladší kolega. Starší průvodčí pak údajně zahlédl u dopravní kanceláře zelené světlo, které mělo signalizovat „povolení k odjezdu" a pak „odjezd". Signál předal dále a upozornil na odjezd i cestující.  Později vypověděl, že viděl jen mihnutí světla, což mohl být například projíždějící cyklista.

Protože byla tma a navíc hustá mlha s viditelností jen zhruba na 50 metrů, nepoznal, jestli světlo opravdu pochází od výpravčího, který však byl uvnitř budovy.

Topič se nedíval

Po padesáti vteřinách ve stanici strojvedoucí rozjel vlak. Slyšel totiž volání „odjezd". Vše mohl zachránit ještě topič, jehož povinností bylo sledovat odjezdové návěstidlo. To bylo v poloze „Stůj", což topič, který přikládal do kotle a hlásil nedostatek vody, neviděl.

Při výjezdu ze stanice také těžká parní lokomotiva hravě překonala výhybku nastavenou opačným směrem. Vlakvedoucí si vzpomněl, že ve Stéblové se má hradecký vlak  křižovat s protijedoucím pardubickým. Myslel si ale, že křižování bylo přeloženo až do Rosic nad Labem.

Stíhání na kole

Když výpravčí uviděl, že se hradecký vlak rozjíždí, vyběhl z kanceláře a začal mu svítilnou i pískáním na dvě píšťalky dávat příkaz „stůj, zastavte všemi prostředky".

Podobné signály měl sledovat starší průvodčí, ten však místo toho kontroloval jízdenky. Jeden z výhybkářů se snažil dohnat vlak na kole, ale neúspěšně.

Zachránit neodvratné chtěl také výpravčí. Telefonoval obsluze závor přejezdu mezi Stéblovou a Semtínem. Dostal ale pouze odpověď, že vlak od Pardubic právě projel.

Ve 17.42 hodin se ozvala rána, kterou slyšeli lidé na kilometry daleko. Obsluhy obou vlaků se spatřily až na poslední chvíli, když do střetu zbývalo osmdesát metrů a čtyři vteřiny. Ani nouzové brzdění nezabránilo největší katastrofě v dějinách naší železniční dopravy.

Lehká konstrukce motorového vozu nemohla proti masivní parní lokomotivě obstát. V kabině prvního motorového vozu ihned zahynul strojvedoucí. Druhý vůz pokračoval v jízdě a převrátil se na bok. Další tři vozy najely do sebe. Sílu nárazu dokazoval i fakt, že ze tří vagonů se stal v podstatě jeden.

Zachránil je kotel

Lokomotiva hradeckého vlaku  díky kotli neskončila příliš poškozená. Vlaková četa tak vyvázla bez zranění. První dva vozy, poštovní a kurzovní vagon, vykolejily. Po podlaze prvního osobního vozu přejel druhý osobní vůz a zničil ho. Další osobní vůz vykolejil a převrátil se. Zbylých sedm vagonů bylo téměř beze škod.

Aby topič se strojvedoucím zabránili větším škodám, vysypali z kotle žhavé uhlí. Domnívali se totiž, že by mohl vybouchnout. Netušili ale, že z motorového vlaku vytéká palivo, které vzplanulo. Požár se tak stal osudným přeživším.

V 18 hodin už byli na místě první záchranáři a většina živých lidí byla vyproštěna do dvou hodin.

Tatínka hledala pět nekonečných dní

Čeperka - Toho večera malý Miloš netrpělivě vyhlížel do lezavé tmy svého dědečka. Měl se vrátil z práce a oslavit s ním desáté narozeniny. 14. listopadu 1960 se ale železniční signalista František Černohorský ze směny v Rosicích nevrátil. Jel domů osudným vlakem, v němž zahynul.

Dcera: Věřila jsem, že z vlaku vyskočil

„Bylo mi úzko, že táta nejde, když věděl, že máme oslavu. Měl slavit spolu s Miloškem, za dva dny by mu totiž bylo šedesát let. Utíkala jsem tehdy na zastávku do Čeperky. Tam jsem se dozvěděla o srážce vlaků. Nikdo mě ale v noci nechtěl na místo nehody odvézt," vzpomíná na tragický večer  Jaruška Hlaváčková, dcera Františka Černohorského a maminka Miloše.

„Byla jsem přesvědčená, že táta je živý. Byl to zdatný člověk, věřila jsem, že z vlaku včas vyskočil," vypravuje o naději, která ji v prvních hodinách po nehodě posilovala.

Tehdy ještě netušila, že svého milovaného otce bude hledat  pět dlouhých dní.

Hledala ho mezi raněnými i mrtvými v pardubické a královéhradecké nemocnici, vyptávala se personálu, občas jí svitla naděje  – třeba když si sestra z chirurgie myslela, že jméno otce zahlédla na seznamu zraněných. Na lůžku ale ležel někdo jiný, otcův kolega z práce. „Bohužel, tatínka jsem našla až pátý den v budově Lékařské fakulty v Hradci Králové, kde bylo třicet mrtvých, kteří při nehodě hořeli a měli rozčleněná těla."

Otce jí neukázali. Identifikovala ho podle ohořelé náprsní tašky, ohořelého železničářského průkazu a jízdního řádu. Tatínka viděla naposledy 14. listopadu brzy ráno, byla silná mlha a oni dva spolu šli na vlakovou zastávku, odkud pokračovali každý do svého zaměstnání, ona do mateřské školy v Srchu, on do Rosic. František Černohorský  to ráno nikam cestovat neměl, ale vzal směnu za kolegu, který si potřeboval něco zařídit.

Tři oběti z jedné jediné rodiny

Rodina Černohorských byla zlomená.  „Kromě táty při srážce zemřel i můj strýc František Jeřábek a  moje sestřenice Anna," vyjmenovává dnes 86letá Jaruška Hlaváčková další oběti tragické srážky. Tehdejší média nesměla o nehodě podrobněji informovat. Ale státní pohřeb obětí se konal.

Jako odškodnění za smrt otce – železničáře dostala rodina peníze na pořízení náhrobku, příspěvek na smuteční oblečení a odškodnění za zničený kufr prádla, který vezl František Černohorský s sebou od své druhé dcery.

Rozvrácená a bolavá Čeperka

Jaruška Hlaváčková vzpomíná, že nejen jejich rodina, ale celá Čeperka byla po vlakové nehodě jako rozvrácená. Zahynulo třináct lidí z této obce, téměř každý přišel o nějakého příbuzného. „Nebylo na koho se obrátit, všichni trpěli," vzpomíná Jaruška Hlaváčková. „Přišli jsme o třináct lidí, na které jsme s láskou čekali, a kteří se nám již nikdy nevrátili," uzavírá.

Lidé se u pomníku ve Stéblové schází spontánně každý rok

Stéblová /CHYSTÁ SE/ - Přesně 55 let po železničním neštěstí se ve Stéblové sejdou ti, jimž nehoda tragicky zasáhla do života. Mezi vlečkou a železniční tratí v blízkosti někdejší náhonové strouhy jihovýchodně od obce se nachází pomníček, který připomíná největší železniční neštěstí v Čechách.

Sobotní vzpomínka u památníku

„Vzpomínkový akt se uskuteční u pomníčku obětem neštěstí při vjezdu do obce. Měli by se tam sejít pozůstalí a pamětníci. Nechystáme nějakou velkou akci, položí se květiny a bude se držet minuta ticha," vysvětlil starosta Stéblové Vladimír Exner s tím, že pietní akt začíná v 15 hodin.

Pamětníky a pozůstalé do Stéblové jednotlivě nesvolávali. Informace o akci ale předali do okolních obcí.

„Lidé se ale u památníku spontánně sjíždějí každý rok, i když není organizována žádná oficiální akce," řekl starosta Stéblové.