Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno Š (pokračování)

Šlapací vozítka

Od roku 1982 se v nich jezdí ve Francii, postupem času se závody rozšířily do dalších států, až vznikl evropský šampionát závodů vozítek s pedály, který se jezdí i u nás. Pořadatelem závodů u nás je Česká federace klubů vozítek s pedály z Hradce Králové. Kromě Hradce Králové se závody konaly i v Pardubicích, Jičíně a Náchodě.

Každé vozítko je svým vzhledem originál a často i podvozek je originální konstrukce. Jedna z podmínek je, že se vozítka nesmí vyrábět sériově. Většinou jsou výsledkem tvorby samotných závodníků. Lze tedy vidět vozítka postavená ze starých skládacích kol, ale i speciály z uhlíkových vláken. Během závodu se na vozítku mohou střídat až čtyři závodníci.

Letošní evropský šampionát má za sebou tři závody a 11. července se přesune do Hradce Králové, kde budou mít diváci možnost už pošesté  vidět unikátní závody na jedné z nejhezčích tratí v Evropě –  jede se při tradiční akci Nábřeží šlapadel přímo v centru města podél řeky Labe.

Šlezingr Michal

Český biatlonový reprezentant, rodák z Ústí nad Orlicí (3. února 1983). Z mistrovství světa má kompletní sbírku medailí. Jeho dosavadním největším úspěchem je zlatá medaile ve smíšené štafetě na mistrovství světa ve finském Kontiolahti (2015), na šampionátu v italské Anterselvě (2007) vybojoval stříbro ve sprintu a bronz ve vytrvalostním závodě. Z mistrovství Evropy v Novém Městě na Moravě (2008) má stříbro z vytrvalostního závodu a bronz ze sprintu a štafety. Je úspěšný i ve Světovém poháru – v sezoně 2014-2015 byl celkově osmý, na stupních vítězů jednotlivých závodů stál celkem šestnáctkrát (6x ve štafetě), dva závody SP vyhrál. Byl úspěšný i v juniorském věku. Z mistrovství světa přivezl zlato ze stíhacího závodu (2002), čtyři stříbra ze štafety (2002), stíhacího závodu (2003), sprintu (2003) a štafety (2004) a dva bronzy ze stíhacího závodu (2002) a štafety (2003). Z MEJ má zlato ze štafet (2003), dvě stříbra z vytrvalostních závodů (2001, 2003) a dva bronzy ze štafety a stíhacího závodu (2001).

Michal Šlesingr je členem klubu PSK Jablonex, žije a trénuje v Letohradě pod vedením trenéra Vlastimila Vávry.

Šlitr Jiří

Hudební skladatel, klavírista, zpěvák, herec, malíř a spoluzakladatel divadla Semafor se narodil 15. února 1924 v Zálesní Lhotě, odkud se rodina stěhovala nejdříve do Jilemnice a pak do Rychnova nad Kněžnou. Tady Šlitr dodělal původně zahájená gymnaziální studia v Jilemnici a  na přání otce následně  vystudoval právnickou fakultu v Praze (1945-1949), ale právničině se nikdy nevěnoval.

Obě své hlavní profese měl po rodičích – od maminky se naučil hrát na klavír, od tatínka, profesora kreslení, malovat. Už v Rychnově nad Kněžnou založil dixieland, se kterým několikrát vystupoval i v pražském divadle E. F. Buriana.

Dva roky vojákoval v Milovicích (1949-1951), kde se stal výtvarníkem Ústředního domu armády. První písničky napsal s textařem Pavlem Koptou, který ho dostal jako pianistu na Barrandov. Tady se seznámil s hercem Miroslavem Horníčkem (říkával mu Doktor Klavír), kterému dělal hudební doprovod v jeho pořadech. Právě Horníček ho v roce 1957 dal dohromady s Jiřím Suchým, se kterým o dva roky později založili divadlo Semafor, jehož zlatá éra začala hrou Člověk z půdy.

Písně a scénickou hudbu složil i pro další nezapomenutelná představení – např. Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII, Dobře placená procházka. Jako herec se poprvé na jevišti představil v roce 1962 v Jonášovi a tingl tanglu. Autorsky a herecky se podílel na filmech Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů a Zločin v šantánu. Byl velmi dobrým malířem a grafikem. V roce 1957 měl svou první výstavu v Praze (další byly v letech 1959, 1961, 1964, 1968 a 1969).

Zemřel 26. prosince 1969 ve svém ateliéru, který měl  v Praze na Václavském náměstí. Příčinou byl unikající svítiplyn z kamen, kterými si přitápěl. Spekulace o sebevraždě se nikdy nepotvrdily. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

Šmíd Miroslav

Rodák z Police nad Metují (11. května 1952) byl nejen významným českým horolezcem, ale také filmařem a fotografem, autorem řady knih a zakladatelem mezinárodního horolezeckého filmového festivalu v Teplicích nad Metují,  dobrodruhem, ale hlavně člověkem s velkým a otevřeným srdcem. S horolezectvím začínal na Ostaši, pokračoval v Adršpachu, kde má na kontě řadu pověstných prvovýstupů. Ve Vysokých Tatrách absolvoval 230 výstupů (z toho 80 v zimě a 25 prvovýstupů). Působil i v mnoha  oblastech velehor, kde má za sebou řadu vynikajících výkonů. Zúčastnil se dvou expedic do Himaláje (1984 Lhoce Šar, Dghauhalirí, 1987 Mount Everest). Byl znám svými sólo výstupy (1986 Ama Dablam) a.  propagací paraglidingu – jeho seskok z kavkazské hory Bžeduch skončil těžkým zraněním (zlomená pánev). Zemřel 11. září 1993 v Yosemitském národním parku při sólovém výstupu cesty Lost Arrow. Podle dostupných informací spadl těsně pod vrcholem, na který postupoval bez jištění – veškeré vybavení bylo nalezeno na poslední polici pod vrcholem.

S Mirkem Šmídem jsem dělal spoustu rozhovorů. Při jednom z nich se podivoval, že pořád ještě používám jen blok a tužku. Sáhnul do batohu a podal mně malý diktafon japonské provenience, věc v té době nevídaná. Hned mě zaškolil co a jak, přidal náhradní baterie  a řekl: „Půjč si ho, vyzkoušej a uvidíš. Já ho teď nepotřebuju, někdy mně ho vrátíš". Už jsem to nestihl…

Šolcova hora

Místo na Broumovsku kam prchající Němci údajně ukryli koncem II. světové války značné cennosti. Ve středověkých štolách v podzemí zalesněného kopce nad obcí Šonov zřejmě leží poklady nedozírné hodnoty. Podle svazků StB, které se opírají o svědectví pamětníků, tam v březnu roku 1945 přijela autokolona jednotek SS. Zatímco asi pět desítek vězňů skládalo z vozů bedny, zrekvírovali esesáci ve vesnici všechny koňské povozy. Na nich pak náklad převezli kamsi k Šolcově hoře. Vojáci se vrátili až druhý den ráno, bez vězňů i bez nákladu.

Šolcův statek

Roubený dům najdete poblíž náměstí v Sobotce. V roce 1811 ho postavil rolník Josef Šolc. Narodil se zde jeho nejslavnější potomek – vnuk Václav Šolc, který se proslavil jako básník. Brzy se ukázalo, že vnuci zakladatele po předcích nezdědili podnikatelský talent. Hospodářství v jejich rukou zkrachovalo.

Na sklonku 19. století Šolcovi své hospodářství definitivně opustili. Jejich polnosti se rozdrobily na stavební parcely rozrůstající se Sobotky. Dům se tak ocitl uprostřed moderní zástavby, čímž ztratil svůj původní, zemědělský účel. Na poměrně dlouhou dobu se z něj stalo skladiště, sloužící nedaleké výrobně kartáčů. Možná právě okolnost, že nebyl obýván, objekt zachránila. Zejména v době první republiky se totiž obyvatelé dřevostaveb  snažili domy vylepšovat četnými přestavbami a přístavbami. Mnohé roubenky ustoupily  stavení z cihel.

Dům ve 30. letech minulého století získala rodina Samšiňákova. Karel Samšiňák (1892 – 1971) ho koupil pro svého nemocného tchána Jana Havlíka (1867-1951), který si při zvelebování stavení utužil nemocné srdce a objekt ožil celou řadou činností. Havlíkův vnuk Josef Samšiňák (1924-1989) si v patře zřídil fotografický ateliér. V roce 1950 byl statek Samšiňákům odebrán, v roce 1958 ho museli nechat přepsat na město. Objekt se dostal na seznam nemovitých kulturních památek, slibnou rekonstrukci však negativně ovlivnila smrt autora návrhu architekta Břetislava Štorma.

Po smrti Karla Samšiňáka jeho syn RNDr. Karel Samšiňák, CSc. (1923-2008) vyměnil luxusní třípokojový byt za garsonku na statku a ač zde byl pouhým  nájemníkem, začal opravovat vše, co bylo potřeba. V přízemí se mu podařilo zřídit soukromou galerii výtvarného umění, kde se první výstava uskutečnila v roce 1974. V roce 1990 byl Šolcův statek Samšiňákům v restituci vrácen. Jeho majitelem se stal syn RNDr. Karla Samšiňáka Jan, který se spolu s Občanským sdružením Přátelé Šolcova statku zasloužil o obnovu a vylepšení celého areálu podle projektu ing. Petra Zajíčka, který začal být realizován v roce 2006 a o tři roky později byly v objektu znovuzavedeny všechny výstavní aktivity. Dnes je v něm možné obdivovat depozitáře v patře, výhled z pavlače i soukromý byt hospodáře. Nacházejí se zde dva výstavní prostory. V přízemní světnici Galerie Karla Samšiňáka (bylo tu více než 230 výstav) a v bývalé maštali tzv. Lapidárium.

Šonka Martin

Jediný Čech, který létá v prestižní akrobatické skupině Red Bull Air Race. Ta obnovila činnost po tříleté odmlce premiérovými závody v Abú Dhabí v březnu 2014, kde Šonka skončil mezi elitou patnácti vybraných pilotů sedmý.

Je rodákem ze Dvora Králové nad Labem (26. 3. 1978), jeho rodina později žila v Táboře, kde ho k létání přivedl otec Josef Šonka, který dnes žije v Pardubicích. Vystudoval vojenskou akademii v Brně a stal se pilotem bojového letounu. Létal na stroji JAS-30 Gripen a byl velitelem letky Vzdušných vojenských sil Armády ČR. Věnoval se i sportovní akrobacii. Má dva tituly mistra republiky v kluzáku (2003, 2004), pět titulů v motorovém stroji (2004, 2008, 2011, 2012 a 2013). Na mistrovství světa ve free stylu vybojoval stříbro (2011) a bronz (2013). Bronz má i ze Světového akrobatického  poháru (2008). Spolupracoval také se skupinou leteckých akrobatů Flying Bulls z Jaroměře.

Špaček Otto

Brigádní generál, rodák z Brzic na Náchodsku (7. března 1918).  Operační pilot Groupe de Chasse 1/8 ve Francii a operační pilot 312 a 313 čs. stíhací peruti RAF (Royal  Air Force – Královské vzdušné síly) ve Velké Británii. Z Československa dvakrát emigroval (1939 Francie, Anglie, 1949 Anglie, Kanada). Po návratu do vlasti v roce 1993 žil až do své smrti 24. září 2007 v Jaroměři. Otto Špaček absolvoval školu leteckého dorostu v Prostějově  v květnu 1938 a byl přidělen k leteckému pluku č. 3 v Piešťanech k 38. letce.  Dne 17. června 1939 společně s Rudolfem Ptáčkem překročili hranice do Polska, kde byl ve vojenském táboře Bronovice (Krakov) a odplul do Francie. Od června 1940 působil v čs. zahraničním letectvu jako stíhací (operační) pilot.  Přežil tři letecké havárie. Po pádu Francie byl v Anglii přijat do RAF VR jako AC2 a zařazen jako pilot. Zúčastnil se leteckých operací ve Velké Británii a nad okupovanou Evropou, včetně invaze do Normandie v roce 1944 a blokády německé armády ve francouzském Dunquerque v roce 1944 a 1945. K 1. červnu 1945 byl povýšen na poručíka letectva v záloze. Po válce zůstal v Čsl. armádě, ale po únoru 1948 se bývalí piloti RAF stali pro  režim nežádoucí. V roce 1950 mu byly odňaty všechny hodnosti a práva důstojníka. (V roce 1991 byl plně rehabilitován a  povýšen do hodnosti plukovníka v.v.).

Otto Špaček  je nositelem mnoha vyznamenání. Československý válečný kříž obdržel pětkrát (1940, 1944, 1945, 2x 1946), dále mu byly uděleny 1. Československá medaile za chrabrost (1943), Francouzský válečný kříž (1940), Československá medaile za zásluhy I. stupně (1946). Dne 8. května 2005 u příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války byl jmenován prezidentem republiky Václavem Klausem do hodnosti brigádního generála ve výslužbě a zároveň v roce 2005 byl vyznamenán jedním z nejvyšších francouzských vyznamenání Řádem čestné legie.

Španiel Oldřich

Voják z povolání, profesor Vysoké školy válečné v Praze, vojenský historik, spisovatel se narodil 11. února 1894 v Jaroměři.

Byl vojenským zmocněncem Čs. národního výboru v Paříži pro USA a Kanadu (1939 – 1941), vojenským atašé v USA (1941 – 1944) a Mexiku (1942 – 1944), přednostou vojenské kanceláře prezidenta ČSR (1944 – 1945), velitelem 1. čs. samostatné brigády v SSSR (1945). Zároveň i aktivním účastníkem prvního (legionář v Rusku) i druhého odboje. K únorovému převratu 1948, jímž se zastavil demokratický vývoj v Československu, měl negativní stanovisko, což mělo za následek zastavení i jeho služebního postupu. Od 15. března 1948 do 31. ledna 1949 byl  velitelem Vojenského historického ústavu v Praze a k 1. únoru 1949 byl dán na trvalou dovolenou a 1. července 1949 byl předčasně penzionován.

Oldřich Španiel pochází ze staré cínařské rodiny v Jaroměři (jeho bratr Otakar patří k našim  předním sochařům a medailérům). Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové (1908 – 1913), ale  učitelem se nestal, protože narukoval do první světové války a potom už zůstal vojákem z povolání.  Na ruské frontě padl do zajetí a vstoupil do československých legií.  Po vzniku protektorátu se zapojil do odbojové činnosti a odešel do zahraničí. Pod jeho velením se brigáda zúčastnila v závěru války úspěšných bojů na Malé Fatře, v údolí řeky Váhu při přechodu pohoří Javorníky i na Moravě u Holešova a Olomouce. S touto jednotkou došel až do Prahy.

Oldřich Španiel, který zemřel 29. listopadu 1963 v Hradci Králové, je nositelem 20 vojenských řádů, křížů, vyznamenání, čs. i zahraničních medailí.