Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno V (pokračování)

Veba

Tradiční broumovský výrobce žakársky tkaných bavlněných tkanin, brokátů, etnického a orientálního oblečení a kvalitního bytového a hotelového textilu patří k jedněmm z největších českých exportérů. Historie společnosti navazuje na bohatou textilní tradici v regionu.

Už v polovině 13. století bylo broumovské sukno známé ve Slezsku i Čechách. Jedním z tkalců byl i Benedikt Schroll, který nejprve provozoval obchod s plátnem, poté zřídil také bělidlo a sušárnu. V roce 1856 nechal postavit mechanickou tkalcovnu na zpracování bavlny v Broumově, Olivětíně. Rozvoj Schrollových závodů probíhal tak rychle, že mu ostatní podnikatelé nemohli stačit. Postavil novou bělírnu, úpravnu prádla, či přádelnu bavlny v Meziměstí a podnik rozšířil o další provozy, včetně parního mandlu a uhelné plynárny. V průběhu 19. století vznikly i další textilní firmy: přádelna a mechanická tkalcovna v Broumově-Velké Vsi majitele Františka Novotného nebo přádelna bavlny v Polici nad Metují majitele Viléma Pellyho.

Textilní výroba na Broumovsku se neustále rozvíjela a modernizovala. V roce 1949 vznikly sjednocením těchto soukromých podniků a dalších  drobných textilních firem a živností domácích tkalců dva nové národní podniky: Veba, bavlnářské závody se sídlem v Broumově – Olivětíně, které dostaly název podle tradičního sortimentu povlakových tkanin, tzv. véby, a Meta, bavlnářské závody v Polici nad Metují. O devět let později se oba dva závody sloučily pod národní podnik Veba.

V roce 1992 byla ustanovena akciová společnost Veba Broumov, která v současnosti zaměstnává téměř 1300 zaměstnanců na Broumovsku a Policku. V poslední době se firma specializuje na „černý kontinent", pro který vyvinula luxusní africký brokát z egyptských bavln. Africký brokát v bílém provedení je v zemích západní Afriky dále ručně barven a zpracováván na tradiční africké oděvy s bohatým zdobením a výšivkami.

Vechtrovny

V prvopočátcích železničního provozu sloužily tyto domky jako sídlo strážců, kteří měli za povinnost kontrolovat svěřený úsek trati a předávat informace o pohybu vlaků. Zároveň se v nich nacházel služební byt. Rozšířeny byly především na hlavních tratích v německých zemích a na území bývalého Rakousko-Uherska. Dnes již takřka nepoužívaný slangový výraz vechtrovna pochází z německého označení Bahnwächterhaus. Později s postupným zaváděním modernějších sdělovacích a zabezpečovacích zařízení přišly vechtrovny o původní funkci a v řadě případů se staly pracovištěm zaměstnanců obsluhujících návěstidla, výhybky nebo ručně ovládané závory. Domky umístěné na železničních zastávkách sloužily nejen k řízení dopravy, ale jejich součástí byly i čekárny a výdejny jízdenek. V současnosti již většina těchto staveb pozbyla své původní funkce, řada z nich byla zbourána, jiné jsou využívány k obytným nebo rekreačním účelům a jen nemnoho z nich dosud slouží drážnímu provozu například jako stanoviště závoráře.

Technickou památkou jsou strážní domky původní Olomoucko-pražské dráhy mezi Brandýsem n. O.  a Bezprávím na hlavním železničním koridoru. Bývalé vechtrovny můžeme sledovat  například na tratích mezi Pardubicemi, Hradcem Králové a Jaroměří, Chocní a Meziměstím nebo Hradcem Králové a Letohradem.

Vejvodova lípa

Roste na samotě u bývalého statku nad přehradou Pastviny na Orlickoústecku a patří k nejmohutnějším památným stromům u nás. Stáří lípy se podle starých záznamů odhaduje na 700 – 800 let. Do 20. století se zachovaly lípy dvě – ta na jižní straně statku byla 11. září. 1978 zničena vichřicí, a tak zůstala jen lípa na severní straně. Je vysoká asi 22 m a její dutý čtyři metry vysoký kmen má objem přes 12 m. Dutina lípy je upravena jako kolna s téměř dvoumetrovým vchodem, vejde se tam stůl se čtyřmi židlemi. Dříve se používala jako skladiště hospodářského nářadí.

Podle jedné z pověstí měl v dávných dobách do dutiny stromu nešťastně zapadnout malý pasáček, který zde zahynul. Kolem půlnoci bylo z lípy slyšet sténání a v koruně se zjevovalo světlo. Vše ustalo, až když se kmen otevřel a zetlelou kostru malého pasáčka řádně pohřbili.

Své jméno lípa získala na základě přezdívky pana Dolečka, jednoho z majitelů statku.  Ten vždy, když se vracel domů z hospody hluboko v údolí, opakoval větu: „Kdypak já na ten kopec vejda?" O lípě bylo sepsáno mnoho vědeckých publikací a článků v časopisech a byla také vděčnou inspirací řady umělců, malířů, spisovatelů a divadelních ochotníků. V roce 2013 postoupila do finále celostátní veřejné ankety Strom roku, kde ziskem 2676 hlasů obsadila 8. místo.

Velešov

Zaniklý hrad na Rychnovsku, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1356. Vznikl poté, co kilometr vzdálený hrad Potštejn ve vlastnictví loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna v roce 1339 dobyl a rozbořil markrabě Karel. Ten následně pánům z Potštejna jeho obnovu zakázal, což byl popud k výstavbě Velešova  (1340). Potštejn však nechal obnovit král Karel IV, přikoupil k němu celé panství i s Velešovem, jenž ztratil svůj význam a  byl opuštěn.Výrazně ho poškodil hrabě Chamaré, který zde v letech 1771 – 1773 neúspěšně hledal poklad, poznamenala ho i těžba kamene na stavby v Potštejně.

Vlastní hrad se nacházel na severní straně vysokého kopce, dodnes jsou na něm patrné fragmenty zdiva jako reliéfy po dvouprostorovém paláci. Ten byl obdélníkový dlouhý 40 metrů, široký 18 metrů a doplněn parkánem. K obraně celého objektu sloužily strmé reliéfy na východní a západní straně, z jihu byl hrad oddělen patnáctimetrovým příkopem, další hluboký příkop chránil samotné jádro objektu. Velešov je kulturní památkou ČR. V roce 2008 zde došlo k odlesnění vrcholu a k upravení na vyhlídku.

Veliš

Gotický hrad, který byl postaven někdy kolem roku 1300. Svého času se jednalo o nejpevnější hrad v Čechách, dnes na vrcholku kopce najdeme pouze jeho zříceninu, z níž je krásný výhled na okolní krajinu. Leží čtyři kilometry jihozápadně od města Jičína u obce Podhradí.

Z hradu se dochovaly jen nepatrné zbytky zdiva bašt, věže a západního paláce, které jsou pevně spojeny s čedičovým základem, nejasně vyznačené přístupové cesty a terasovitě upravený jižní vrchol. O vzhledu hradu Veliše si můžeme učinit představu podle nejstaršího vyobrazení na pergamenovém plánu dvora Vokšice, který vypracoval v roce 1698 zemský měřič Andreas Bernard Klauser.

Hlavní část hradu tvořila velká věž, krytá sedlovou střechou s cimbuřím. K věži přiléhaly na západě a východě dva paláce ukončené dvěma menšími věžemi, z nichž k východní byla připojena kaple. Na severu byla předsunuta pevnostní budova s ochozem a střílnami. Přístupová cesta k západní bráně byla chráněna palisádami.

Veliš byl vytipován jako nivelační bod pro mapové měření Československé republiky z let 1938-1939, proto na něm byl postaven observační sloup. Cihlová stavba má tvar několikastupňové pyramidy, ze severní strany je do ní vstup plechovými vraty. Observační sloup je jako jeden z mála zachovaných v České republice technickou kulturní památkou. Kolem bodu je zřízeno chráněné území geodetického bodu s poloměrem 150 m a celkovou výměrou 7,07 ha.

Velká Deštná

S nadmořskou výškou 1115 metrů nejvyšší vrchol Orlických hor se ještě donedávna mohl chlubit nejmenší rozhlednou celého pohoří. Byla postavena v roce 1992 a tvořila ji vyhlídková věž ze čtyř otesaných kmenů spojených do tvaru pyramidy. Ve výšce pouhých pěti metrů se nalézala jednoduchá vyhlídková plošina, ze které se otvíral úchvatný kruhový rozhled. O její vznik se zasloužili náchodští pionýři z osady Kamenec a věnovali ji k šedesátinám místnímu hajnému a členovi Horské služby  Štefanu Matejíkovi – proto dostala jméno Štefanova vyhlídka. V roce 2003 byla nahrazena novou, o něco vyšší dřevěnou konstrukcí, která však drsné podmínky také nevydržela a byla v roce 2010 stržena.

K vrcholu Velké Deštné vede ze Šerlichu Jiráskova cesta (červená turistická značka) a z Luisina údolí vás sem zavede zelená turistická značka.

Velká pardubická

Poprvé se nejtěžší dostih starého kontinentu běžel 5. listopadu 1874, kdy se na start postavilo 14 koní, převážně z Rakouska-Uherska, a nejrychlejším z nich byl plnokrevný Fantome (narozen ve Francii, dlouho závodící v Anglii, kde okusil, ale nedokončil i Velkou národní, pak prodán do Německa baronu von Crammovi). S britským žokejem Sayersem zvítězili byť Velký příkop (dnešní Taxis) nepřeskočili, ale prošli. Prvním Čechem, který tento dostih vyhrál, byl Ulrich Rosák na Jour Fix (1902). Jediným jezdcem, který dokázal vyhrát Velkou pardubickou (VP) i Velkou liverpoolskou (nejstarší dostih světa – založen v roce 1836) je Angličan  George Williamson.

Dostihová dráha, která byla v Pardubicích založena v roce 1856, měří dokola 2200 metrů a dnešní podobu získala v prvních letech po I. světové válce. Mnohokrát se měnil kurs dostihu, naposledy v roce 1998, kdy se do cílové rovinky zatáčí na pravou ruku. VP má 31 překážek. Tou nejtěžší a nejobávanější je čtvrtá v pořadí – Taxisův příkop. Nic jednoduchého však není překonat další – Irskou lavici, Popkovický, Francouzský, Velký anglický či Havlův skok, Velký vodní a Hadí příkop nebo Zahrádky. Měnil se i povrch dráhy – původně byl poměr trávy a oranice půl na půl, později plocha oranic klesala až k dnešní čtvrtině. Měnila se i délka – na začátku historie se uváděla mezi 5600 – 6400 metry, od roku 1880 6400 metrů a dnešní distance 6900 metrů platí od roku 1952.

VP se neběžela v letech 1875 a 1908 kvůli nepřízni počasí, v letech 1914-1919 a 1938-1945 vinou válek a v roce 1968 v důsledku nepříznivé politické situace.

124 ročníků dostihu dekorovalo 89 vítězných koní a 78 vítězných jezdců. Čtyřikrát z osmi startů triumfoval Železník v sedle s Váňou. Ten má na svém kontě další  čtyři jezdecké výhry (třikrát v Tiumenem a jednou s Vronskym), patří mu i primát v počtu startů – VP absolvoval 28x (8x1., 3x2., 4x3., 2x4.), když překonal o deset startů druhého Václava Chaloupku (4x1., 3x2., 2x3.).  Jediným jezdcem, který vyhrál čtyřikrát v řadě je německý žokej Peter Gehmn (2001 Chalco, 2002 Maskul, 2003 a 2004 Registana). V sedle koní se objevovaly i ženy – Lata Brandisová dokonce s Normou VP vyhrály (1937), pravidelnou účastnicí byla Eva Palyzová (1965-1971), z poslední doby na sebe upozornily Lucie Baluchová s Grettym (1997-3.místo) nebo vytrvalá Martina Růžičková. První vítěznou trenérkou byla Lenka Horáková, jejímž svěřencem byl Peruán majitele MUDr. Václava Bruny z DC Zámrsk, trojnásobný vítěz  let 1998-2000.

Medailové pořadí vítězných trenérů: 1. místo Josef Váňa 9 (Tiumen 3, Sixteen , Cipísek, Vronsky, Chalco, Decenbt Fellow+7x jeho svěřenci doběhli na 2. místě), 2. místo MVDr. Čestmír Olehla 6 (Železník 4, Registana 2) a dělené 3. místo František Holčák 4 (Valencio, Libentína, Rigoletto a Maskul) a Ivan Avdějev 4 (Grifel 2, Gaboj, Priboj).

Na trati 6900 metrů byli dlouho nejrychlejší  sovětští koně Grifel (10:21,3 v roce 1961) a Gaboj 10:05,1 v roce 1962), později anglický Stephen´s Society  (10:04,9 v roce 1973). Poprvé pod deset minut běžel Železník (9:56,13 v roce 1987) a stávající rekord patří bílé klisně Sixteen v sedle se žokejem Josefem Bartošem (8:58,99 v roce 2008). Lepší čas v tomto dostihu měl později diskvalifikovaný Amant Gris (8:58,49). Druhý nejrychlejší čas historie patří Tiumenovi (9:03,73 v roce 2010) a třetí Orphee des Blins (9:08.25 v roce 2014). Posledně jmenovaná je jedinou klisnou, která vyhrála třikrát v řadě.

Dostih si hned při své premiéře připsal na konto první oběť. Kůň Strizzel na předposledním skoku špatně doskočil a zlomil si vaz. Poslední obětí je devítiletá klisna Zulejka, která si v roce 2014 zlomila vaz na Taxisu.

Ve VP, která se koná vždy druhou říjnovou neděli a těší se velkému zájmu diváků, mohou startovat pouze šestiletí a starší koně, kteří musí absolvovat jeden ze čtyř kvalifikačních dostihů bez pádu.

Velký bejček

Jde o parní lokomotivy řady 423.0, dosahující maximální rychlosti 50 kilometrů v hodině, byly typickými představitelkami strojů určených pro provoz na místních tratích. Spolehlivě sloužily v osobní i nákladní dopravě. První byly vyrobeny v roce 1921 a jejich výroba pokračovala v několika sériích až do roku 1946. Ve službě se udržely do samého konce parního provozu u ČSD na přelomu 70. a 80. let 20. století.  Ve východočeském regionu se můžeme setkat se dvěmi představitelkami této řady. Lokomotiva 423.0145, vyrobená v roce 1937 v ČKD, byla v letech 2004-2006 znovuzprovozněna Společností železniční v Jaroměři. Lokomotiva 423.009, vyrobená v roce 1922 v První českomoravské továrně na stroje v Praze, je v současné době domovem v Letohradu a toto léto se s ní můžeme setkat v čele mimořádných parních vlaků zavedených ve vybrané soboty mezi Letohradem – Lichkovem a Hanušovicemi.