Přesně v den svých sedmnáctých narozenin se v lese potkala s Ivanem Lazokem (nar. 1955), který ji zbůhdarma připravil o život. Jeho zločinecká dráha možná nebyla pestrá, zato nepostrádala klasický vývoj: Matka, neprovdaná žena, pobývající velmi často v kriminále, se ho zřekla. Otce viděl za svůj život asi dvakrát. Babička na jeho výchovu nestačila. Od tří let pobýval v dětském domově, ničím se nevyučil.

„Rozhodl jsem se, že ji zabiju“

V osmnácti si vysloužil svůj první souhrnný trest: čtrnáct let za pokus znásilnění, za pokus loupeže a za pokus vraždy. Obětí byla pokaždé jiná žena! „Měl jsem malou dobírku. Viděl jsem známou účetní, jak nese tašku,“ popsal pokus vraždy. „Napadlo mě, že v tašce budou peníze. Rozhodl jsem se, že ji zabiju, aby proti mně nemohla svědčit. Ženu jsem předešel a schoval jsem se do příkopu. Napadlo mě, že bych ji mohl taky opíchat. Tahle představa při čekání mě vzrušila.“ Lazok zaútočil proti břichu oběti, ta se však navzdory zranění dokázala ubránit. V průběhu vazby se Lazok svěřil znalcům, kteří vypracovávali jeho psychoposudek: „Když onanuju, představuju si dívku. Koušu ji do krku a zabiju ji. Potom s ní souložím.“ Zároveň přiznal, že žádné sexuální zážitky se ženami nemá, zkoušel to jen s fenou.

Protože jeho erotické tužby svědčily o patologické poruše, putoval v říjnu 1988 po odpykání trestu na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, aby se tu podrobil ochranné sexuologické ústavní léčbě. Kastraci odmítl, hormonální útlumová léčba se mu zdála příliš dlouhá, a tak v říjnu 1990 poprvé uprchl. Vrátil se za dva dny s prosíkem.

Setkání v lese

V léčebně vydržel do června 1991. Z propustek se vracel včas a bez problémů. Lékaři navrhli ukončení ústavní léčby a její změnu na ambulantní: pacientův stav je prý stabilizovaný, je schopen propuštění, tlumící prášky ovšem musí brát dál. Čekání na jednání soudu, který jediný mohl o změně léčby rozhodnout, se zdálo deviantovi neúnosné. Dne 12. června 1991 Lazok opět uprchl. Vedení léčebny pacienta formálně propustilo. Krátce nato vydal soud souhlas se změnou.

Kombinace úředních chyb a přílišné benevolence narůstala. Nikdo se nestaral, kam patologický sexuální agresor Lazok půjde, u kterého lékaře požádá o léky. Nebezpečný deviant, povahou spíš zvíře než člověk, dostal volnost pohybu i volnost ve svých skutcích. Za takový šlendrián musel přijít trest. Jenomže nespravedlivě stihl člověka, který nic netušil a nejspíš neměl ani tušení, že jedinci jako Lazok existují.

Po několika týdnech toulání se dostal Lazok do Harrachova. Neměl peníze, přespával, jak se dalo. Poslední červencový den roku 1991 dopoledne prodal hodinky za třicet korun, aby měl na jídlo a na cigarety. Tou dobou pobývala v Harrachově i Nikol Bartošová. Přicestovala sem ze Znojemska, aby se zúčastnila prázdninového kursu angličtiny. Osudnou středu 31. července 1991 kolem 17. hodiny se Nikol a Lazok potkali v lesním terénu. Deviant ji bez varování napadl a ubodal dvanácti ranami nožem. Zřejmě by na bezvládném těle vykonal soulož, ale v tu chvíli ho vyrušili náhodní turisté. Lazok sebral oběti peněženku a uprchl z místa činu. Chtěl z Harrachova rychle odjet, ale policisté ho dopadli ještě na autobusové zastávce.

Pozdní lítost

Příčinou smrti Nikol Bartošové bylo vnitřní a zevní vykrvácení při bodnořezných poraněních srdečnice, plic a jater. Podle průběhu bodných kanálů vyslovili soudní lékaři předpoklad, že v úvodu vražedného děje stáli pachatel a oběť proti sobě. Po prvních ranách upadla Nikol na břicho, Lazok pokračoval bodáním do jejích zad. „Dívku jsem zabil proto, že jsem byl v zoufalém stavu. Byl jsem bez peněz a vloupat se někam do obchodu se mi nechtělo. Všude mají poplašné zařízení. Lituji svého činu, ale nemohl jsem jinak,“ hájil se Lazok.

I zde si dovolíme malou odbočku do historie, protože sexuální devianti mají společného jmenovatele – chuť zabíjet. John Freeman z anglického přístavního města Dover napadal své oběti ze zálohy. Pak se nad umírajícími ženami sexuálně ukájel. Policistům dlouho unikal, i když byla jeho totožnost známa. Freeman byl totiž sám bývalý metropolitní policista. To ještě netušil, že se sám brzy stane obětí vraždy. Zastřelil ho otec zavražděné dívky, který vraha poznal na ulici.

Vraťme se ale k Lazokovu případu.

Pomůže jen kastrace

Ten o měsíc později přišel s jinou verzí. „Dal jsem jí nůž do ruky, aby mě zapíchla, že mě už nebaví život. Ona nechtěla, že prý se bojí. To mě naštvalo: Tak to zakončím já! Tahali jsme se o nůž a nějakým způsobem jsem ji zabil.“ I při svém nevalném IQ 75 pochopil Lazok časem, jak směšně znějí jeho věty v kontrastu s tuctem ran v těle oběti. Prohlásil se proto za nevinného: „Našel jsem ji ležet u cesty mrtvou a nůž jsem vzal ze zvědavosti do ruky.“
Se čtvrtou verzí vyrukoval až v průběhu přelíčení: „Vrahem je jistý Š. Vzal jsem vinu na sebe za dva miliony a taky proto, že Š. vyhrožoval, že jinak zabije mou někdejší přítelkyni.“ Soudci však hravě rozmetali všechny Lazokovy výmluvy. K odsouzení měli dost důkazů, včetně svědků, kteří viděli Lazoka během činu a při rekognici ho bezpečně poznali. Znalci potvrdili, že Lazok trpí patologickou sexuální agresivitou, kterou lze ztlumit jedině kastrací. Hormonální léčba má účinky jenom omezené - pokud si obžalovaný svou deviaci nepřipouští a patří navíc mezi útěkáře, bude pro společnost nadále nebezpečný.

Krajský soud v Hradci Králové potrestal v září 1992 Lazoka doživotím, v únoru 1993 Vrchní soud v Praze verdikt potvrdil. „Dosavadních sedmnáct let hodné dcery a vzorné studentky nestačilo dívku připravit na setkání s podobnými zvrhlými jedinci,“ zaznělo během přelíčení. Ve zdůvodnění výše rozsudku se též hovoří o generální prevenci vůči podobným pachatelům jako je Lazok. Pozdě, ale přece? Říkejte to Nikol Bartošové u jejího hrobu. Bude to znít dost falešně.

Viktorín Šulc