Výšlap po nově opraveném chodníku zorganizovala společnost Lesy ČR, která do úpravy této turisty doposud méně vyhledávané lokality investovala více než 600 tisíc korun.

Celý třináct set metrů dlouhý okruh vede lesem. Pro snazší chůzi po žlutě značené turistické stezce byla do hůře dostupných nebo podmáčených míst umístěna modřínová či buková schodiště s podestami. „Původně tady byla jen vyhlídka, podvalové chodníky tady nebyly. Dali jsme je sem, abychom usnadnili přístup ke zřícenině," informoval lesní správce královédvorské lesní správy Tomáš Hillermann. Domnívá se rovněž, že tato nepříliš dlouhá procházka stinným lesním prostředím by mohla přijít vhod zvláště rodinám s dětmi, prostor pro různé vzdělávací aktivity se tu nabízí i pro třídní kolektivy během jejich školních výletů. O názorné ukázky, jak by mohla taková výuka v přírodě vypadat, se postaraly přímo v útrobách někdejšího skalního hradu i děti z místních škol.

„Je dobré, že se tady s tou stezkou něco udělalo, ale potřebuje to ještě hodně," poznamenala jedna z přítomných obyvatelek Dolního Adršpachu, která si ale nepřála zveřejnit své jméno. „Líbily by se mi tady třeba takové přístřešky, říká se jim skandinávské domky, kde by si lidé mohli odpočinout, schovat se před deštěm. A byly by tam i odpadkové koše, třeba i chemické WC." Ludvík Řičář, ředitel libereckého krajského ředitelství Lesů ČR, to však vidí jinak: „Rozhodně nehodláme dávat koše do lesa. Chceme lidi naučit, že si mají odpadky po sobě uklízet, odnést z lesa s sebou. Nicméně tam, kde je větší koncentrace návštěvníků, třeba ve skalních městech, sociální zázemí je. Někdo se o to však musí starat, což přináší náklady. V běžném lese se toto neřeší. Spíš hledáme kompromis mezi potřebami lidí a přírodou. Zkvalitňujeme třeba cesty. Ne všechny ale můžou být značené, les potřebuje mít i zóny klidu."

STOPA PO OTCI KARLA IV.

Hrad Adršpach je jednou ze tří zřícenin, které se nacházejí v národní přírodní rezervaci (NPR) Adršpašsko-teplické skály. Jako první byl do tehdejší rozsáhlé hraniční pustiny zasazen hrad Třmen. Majitelům však sloužil pouze jako opěrný vojenský bod. „Hrad Adršpach dal postavit Jan Lucemburský, což je výjimečná věc, moc hradů u nás nezaložil," komentoval vznik druhého strategického opevnění Petr Kuna ze Správy CHKO Broumovsko. „Chtěl získat Slezsko, proto vytvořil tento dvojhrad, tedy stavbu se dvěma samostatnými jádry. Starší bylo zděné, mladší pak v kombinaci zdiva a dřeva. Nakonec ale Slezsko získal politickou cestou, tak se hradu zbavil," dodal a poté objasnil i důvod, proč byly Třmen, Adršpach i nejmladší hrad Skály pobořeny. Nejvíce se totiž do jejich historie zapsali husité, kteří z nich podnikali spanilé jízdy do Slezska. „Cizácká" šlechta se později těchto tří nebezpečných bojových center zmocnila a postarala se o jejich likvidaci.

Petr Kuna přiblížil i zdejší vegetaci: „V této oblasti rostou hojně javory, jilmy, chceme sem vracet i buky a jedle. Vyskytuje se tu i zimolez černý, kakost smrdutý či orlíčky." Na závěr se ještě zmínil o jedné místní kuriozitě: do prostoru, kde se kdysi nacházel hrad Adršpach, se každoročně v určitém období slétávají houfy otakárků fenyklových. Vůbec přitom nejde o nějaké jejich motýlí námluvy. „Dělají si tu prostě mejdan," pronesl bezděky kdosi z okolo stojícího hloučku.

Během cesty zpět z vyvýšeniny pyšnící se troskami chráněné historické památky mi již výše zmiňovaná místní rodačka vyprávěla o změnách, které se v okolí hradu v posledních letech odehrály. Poukázala kupříkladu i na úbytek mechového porostu, který tu býval obvyklý a který ve velkém nahradily náletové dřeviny neřízeně rostoucí takřka všude po svahu kopce. Zavedla mne i k lesní studánce nacházející se jen několik málo metrů od rozcestí, na němž jsme měli ráno sraz. Pro chutnou vodu si k ní prý chodí mnoho lidí z okolí. A pramen údajně nevysychá ani během parného léta.

Zřícenina hradu Adršpach

Nové stezky v Adršpachu.Zdroj: DENÍK/ Pavla SchwingerováAdršpach je zřícenina středověkého hradu, který nechal zřejmě na těžko přístupné skalní plošině Zámeckého vrchu ve výši 681 metrů nad mořem vybudovat otec Karla IV., tedy král Jan Lucemburský. Stavěl se někdy mezi lety 1320 až 1330. Vojenské opevnění mělo zajišťovat jeho pozici v pohraničí. Areál hradu byl původně od pláně oddělen dvěma příkopy a dvěma náspy. Mimo předhradí ho tvořily dva hrady, menší s obytnou věží a větší s palácem. Roku 1381 se toto skalní obydlí dostalo do rukou pánů z Náchoda a roku 1430 ho obsadili husité, kteří z něho podnikali spanilé jízdy do Slezska. V roce 1447 ho získala slezská knížata, na jejichž pokyn byl hrad, který pro ně znamenal značné nebezpečí, zbořen. Z roubených dřevěných stavení se zachovaly pouze draže zasekané ve skalních blocích, dále i části hradeb, obvodního zdiva obytných budov nebo štítové zdi. Dobře patrné jsou i pozůstatky studny, podsklepených prostor a v prostoru před hradem zbytky dvojitého příkopu.

Na místo, kde skalní hrad stával, se dostanete přímo z vlakové stanice Adršpach, a to podle dobře značených turistických ukazatelů. Cesta, vedoucí k troskám historické památky, je dlouhá asi 2,5 kilometru.

Stezka na vrchol Čáp

Druhá stezka, na které se nyní v Adršpašsko-teplických skalách prováděly úpravy, vede na nejvýše položené místo v této oblasti, tedy na vrchol Čáp (786 metrů nad mořem). Na podzim 2014 na něm byla otevřena rozhledna, z níž je dobrý výhled na Javoří a Soví hory, Broumovské stěny, Hejšovinu, Bor, Ostaš, Policko, Dobrošov a Orlické hory, Jestřebí hory, Krkonoše a Vraní hory. K této volně přístupné stavbě se dá dostat z Teplic nad Metují po zeleně značené turistické trase. Procházet však budete velmi členitým lesním terénem a mezi různými skalními útvary, místy i úzkými soutěskami Bludiště. Půjdete také Údolím Tří mušketýrů, přes Kraví horu a Lokomotivu. Připravte se i na zdolávání dřevěných schodišť z modřínového a dubového řeziva, která sem byla nově dána kvůli větší bezpečnosti turistů. V jiných částech stezky se zase dělalo ruční rovnání původních pískovcových schodů a obrub. I opravu tohoto turistického chodníku za zhruba 700 tisíc korun zaplatí podnik Lesy ČR ze svého Programu 2020.