Dominik Duka (vlastním jménem Jaroslav Duka) je 24. sídelním biskupem královéhradecké diecéze od roku 1998. V Hradci Králové se před šestašedesáti lety narodil a absolvoval tady Gymnázium J. K. Tyla. Vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, je také vyučeným strojním zámečníkem, vykonával několik civilních zaměstnání a za svoje působení v církvi se v socialistických osmdesátých letech octl na dva roky ve vězení.

Dominik Duka je velmi vzdělaný a galantní muž se smyslem pro humor. Téma našeho svátečního rozhovoru přijal s povděkem.

Očima autorky


Pouhá hodina, vymezená pro předvánoční rozhovor s biskupem Dominikem Dukou byla nesmírně příjemná – jako ostatně vždy s člověkem, který je vlídný a umí naslouchat. A nepostrádá humor. „Jak to uděláme s autorizací rozhovoru?“ zeptala jsem se jej poté, co mluvil o svém téměř odmítavém vztahu k internetové poště. „Pošlete mi to e–mailem, samozřejmě,“ zasmál se, dopil svoji malou kávu bez mléka a bez cukru a rozloučil se.
Vzpomenete si v těchto dnech na svoje Vánoce v dětství?
Vzpomínám, samozřejmě. Na Vánoce, které jsme trávili jen sami dva s maminkou, protože tatínek pobýval v zahraničí, pak na první Vánoce s mojí malou sestrou, která se narodila tři roky po mně. Dodnes si pamatuji na ten intenzivní pocit štěstí a radosti ze stromečku, betlému, dárků a slavnostní, rodinné, výjimečné atmosféry. V dobách, kdy s námi nemohl být tatínek, jsem to násilné narušení rodinné soudržnosti velmi těžce nesl. I to patřilo k mým dětským Vánocům.
Jak jste si představoval Ježíška?
Jako jezulátko, které jsem znal z obrázků i z návštěvy Chrámu svatého Víta v Praze. V tomto ohledu jsem měl docela přesnou představu. Ovšem dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy jsem se takzvaně srazil s realitou. Bylo mi asi sedm let. Šli jsme s maminkou dlouhou cestou z Ulrichova náměstí, kde maminka pracovala v tržnici, domů na Pouchov. Byli jsme tehdy opět bez tatínka, kterého komunisté uvěznili. Maminka měla spoustu práce a starostí a najednou mi říká – zítra budou Vánoce, koupím stromek, ty ho ozdobíš a já připravím dárky. A bylo po iluzi.
Mluvíme spolu přesně týden před Štědrým dnem. Většina lidí, které znám, se chystají na Vánoce podle dlouhých seznamů dárků, nákupů a zařizování. Jaké povinnosti naplňují váš předvánoční čas?
Příprava na čas vánoční pro mě nastává několik týdnů předem, kdy začínám psát kázání na mše. Není to úplně jednoduché, protože začátkem listopadu se jen s obtížemi dovedu vcítit do vánoční atmosféry. Dávám dohromady také seznam spolupracovníků, pomocníků a institucí, na které pamatujeme s dárky, vymýšlíme dárky samotné. A rád pomáhám zdobit stromeček na biskupství. Na poslední chvíli pak fantazíruji a vymýšlím dárky pro svoji sestru a její rodinu.
Takže ani vás neminou pochůzky po obchodech.
Přiznám se, že chodím nakupovat jen do knihkupectví a občas do galerií. Ve velkých nákupních centrech se cítím ztracen a mívám silný pocit tísně z toho obrovského výběru. Když si chci koupit nové pero a tam jich je v nabídce dvacet, tak jsem nesvůj. Jsem nesmírně vděčný svým spolupracovníkům, že nákupy všech nezbytností zařídí sami.
Královéhradecký biskup Dominik Duka.
Ušetříte si opravdu stresující chvíle, protože – jak víte – předvánoční čas je pro obchodníky časem velkých tržeb. Nakupujeme, utrácíme, zadlužujeme se, abychom měli hodně věcí. Proč pro nás mají Vánoce podobu nadbytku všeho?
Těžká otázka. Osobně si myslím, že někdejší ideologie a také vývoj rozbily model velké třígenerační rodiny, kde byl prostor pro řád, pevné vazby a společné prožívání takových chvil, jakými jsou například vánoční svátky. Dokonce i domy a byty se v jedné době stavěly tak, jakoby rodina byla přežitek – malé jen tak na přespání, s miniaturní kuchyňkou a zázemím, protože se počítalo, že veškeré aktivity bude člověk směřovat do kolektivu. Ven. Rodiny se odcizily, lidé nemají ty dávné silné vazby, které byly důležité i k přežití. Lidé ovšem instinktivně cítí, že v tomto ohledu za celý rok něco dluží svým rodičům, svým dětem, svým blízkým – tak je zahrnou materiálními dary. Jak říkáte – věcmi. Zapomněli, že právě člověk člověku je největším darem, v tom je přece pravá podstata Vánoc. V oné vánoční písni Narodil se Kristus pán se zpívá – narodil se nám. Nám, ne někomu. Nám se narodil. Jako dar… Mám pocit, že věcmi se lidé obklopují i proto, že jim rozumějí lépe než svým blízkým. Některé věci dnes mají pro někoho fascinující funkce. A pak nastane okamžik, kdy je pro ně kontakt s věcmi zajímavější a takzvaně jistější než kontakt s ostatními lidmi.
Víte, že je mezi námi dost především starších lidí, kteří jsou sami, osamělí. Bez rodiny. Bez blízkých. Svátky, o kterých mluvíme jako o rodinných a nejkrásnějších v roce, pro ně musejí být nesmírně smutné a skličující. Jak je mají přežít?
Člověk má nádherný dar pohybovat se mimo tento prostor a čas. Může se v myšlenkách vrátit do nejkrásnějších dob svého života, ke svým blízkým, kteří sice už nežijí, ale provázeli je na jejich cestě životem. Nikdo jsme nespadli z vesmíru, všichni máme nějaké kořeny a vzpomínky. A snad to nebude znít morbidně, ale velkou pomocí pro osamělé může být i návštěva hřbitova. Možnost pobýt alespoň na chvíli v blízkosti těch, kteří už nejsou mezi námi, ale stále patří do naší velké rodiny. Místem velké lidské pospolitosti je o vánočních svátcích samozřejmě také kostel.

Na půlnoční mši o Štědrém večeru chodí stále více lidí. Víte sám, že v hradeckém chrámu svatého Ducha ani nejdou zavřít dveře. Nechodí ovšem jenom věřící. Půlnoční mše se podle mě hlavně ve velkých městech stala součástí společenského života určité vrstvy lidí, která během roku do kostela nevstoupí. Vidíte nevěřící v kostele rád?
Půlnoční mše má za sebou nelehký osud – v padesátých letech ji režim dokonce zakazoval a posílal na ně provokatéry z řad státní policie, což naše věřící tak otrávilo, že na půlnoční část z nich nechodí dodnes. Pro mě je každý, kdo do kostela vstoupí, tím, který hledá. A my se samozřejmě snažíme postupně proměnit původně komorní bohoslužbu do podoby, která potěší a upoutá každého, kdo přijde. V posledních letech například během půlnoční čtou divadelní herci úryvky z bible, zpíváme koledy… Aby pro tu širokou pospolitost, jejíž strukturu nijak nevymezujeme, byla opravdu duchovním zážitkem.
Jak dlouho píšete text kázání na půlnoční mši a čím se necháte inspirovat?
Poznámky si píšu během celého roku a začínám psát, jak už jsem říkal, několik týdnů před Vánocemi. Půlnoční mše je ovšem zvláštní právě tím pestrým zastoupením návštěvníků. My říkáme – kázání není jen pro lidi v kostele, a není jen pro kazatele. Je to vzájemný proces. Mám samozřejmě před sebou text, ale reaguji na ty, kteří přicházejí, na jejich náladu, podle toho se mění i můj hlas, tón, témata – jako v každém dialogu. Kolikrát celá příprava zůstane nedotčená a celou bohoslužbu improvizuji.
Na půlnoční mši chodí hodně mladých lidí. Fenoménem jejich Vánoc je přitom v posledních letech Santa Claus. Jak vnímáte jeho invazi do českých vánočních tradic?
Nijak tragicky. Vždyť ten neblaze proslulý Děda Mráz byl Santa Claus, který pouze vstoupil do komunistické strany. Lenin, který živě a rád komunikoval s americkým průmyslníkem Hammerem a byl jeho velkým obdivovatelem, převzal řadu myšlenek včetně systému školství právě z Ameriky. A při té příležitosti adoptoval i Santu Clause, který si ho zřejmě získal tím rudým úborem… Je to takový žoviální mužíček, který rozdává dárky. Český Ježíšek má samozřejmě jinou symboliku. Když jsem byl v Americe, tak mi jeden kněz českého původu dokonce řekl, že Ježíšek je ve světě nejznámější český svatý. Je přece ve všech kostelích…

Mobilní telefony a e–mailová pošta nám v posledních letech ulehčily práci s psaním vánočních pohlednic. Přejeme si po sítích. Využíváte jich i vy?
Ne. Přání má být podle mého názoru osobní. K lidem v kostelích promlouvám a přeji jim osobně, stejně tak mým spolupracovníkům a blízkým. Přiznám se, že některým lidem místo osobního přání zetelfonuji, ale abych napsal jednotný text a v mobilním telefonu zvolil funkci Odeslat všem, to rozhodně ne. Stejně tak zatím odolávám komunikaci přes e–mailovou poštu. Je velmi rychlá a vyžaduje rychlé odpovědi, a já si myslím, že je to na škodu. Člověk by měl mít čas nad věcmi přemýšlet, udělat si pár poznámek a pokud možno mluvit s člověkem tváří v tvář. Vidím to na svých spolupracovnících v mém sekretariátu – kdykoliv k nim vstoupím, mají telefon u ucha a vyřizují e–mailovou poštu. Na skutečný dialog je čas až po pracovní době.
O Vánocích si lidé přejí – nejčastěji zdraví, lásku, klid, úspěch. To, co považují za nejdůležitější. Co přejete lidem o Vánocích vy?
Přeji lidem, aby pro ně Vánoce byly radostné a požehnané, a především, aby to byly Vánoce našich dětí. Z radosti a lásky, kterých se jim o Vánocích dostane, budou čerpat po celý rok. Věřím, že je to způsob, jak se vyrovnat s různými podobami hospodářské a lidské krize, kterou prožíváme.