Nyní už si třiaosmdesátiletá Marta Krejsarová užívá zasloužený odpočinek v hronovském Domově odpočinku ve stáří Justynka a věnuje se svým koníčkům. Její dětství a dospívání by ale asi nikdo prožít nechtěl.

Její osud se začal psát hned na začátku třicátých let minulého století, když se mladý Němec Josef Jüptner, který pracoval jako cizojazyčný korespondent v Hronově u firmy bratrů Židových v továrně na koberce a potahové látky, zakoukal do Boženy Prouzové. Ta pocházela z rodu „dvorských" Jirásků. Z velké lásky vzniklo smíšené manželství a narodila se dcera Marta. Štěstí ale netrvalo dlouho. Když v roce 1934 byly Martě dva roky, její maminka Božena zemřela na tuberkulózu.

„Tatínek mě odvezl do Zdoňova, tehdejšího Merkelsdorfu, kde jsem bydlela na jeho rodném statku. Vyrůstala jsem v péči babičky a strýce Gustava, který mně nahradil otce, který jezdil pracovně po světě," vzpomíná Marta Krejsarová.

Dětství tak strávila na statku a dá se říci, že až do roku 1938 bylo šťastné. Když pak nastoupila ve Zdoňově do německé školy, rozpoutala se 2. světová válka. Tím skončilo období her do práce se musely zapojit i děti, protože téměř všichni muži museli postupně narukovat.

„Na statku jsem zůstala já s babičkou, jinak nikdo jiný, jen čeledín, ale ten byl mentálně postižený. Všichni chlapi byli ve válce. Ke konci už bral Hitler všechno. Na statku tak nebyla jediná mužská ruka," upřesňuje pamětnice.

Po ukončení školy ve Zdoňově nastoupila na Měšťanskou školu do Teplic nad Metují. Opět to byla škola německá. V té době byl totiž celý okres Broumov německý, takže zde žádné české školy nebyly.

Celé válečné období přečkala Marta Krejsarová v relativním klidu. Tento kout žádné boje nezasáhly. Nejhorší vzpomínky má však na samý konec války. Když se začal psát rok 1945, bylo Martě Krejsarové dvanáct let.

„Pamatuji si, jak k nám jednou večer přijel na statek německý oficír. Dostali jsme přikázané, že musíme vyklidit stodoly, protože tam bude nocovat transport nějakých vězňů. Nikdo nevěděl, o co jde. Tento příkaz měli ve všech statcích ve vsi," vzpomíná Marta Krejsarová.

Otřesný pohled na zubožené vězně

Když na statku všechno vyklidili, druhý den večer přišel od celnice, která byla na konci obce, pochod stovek zubožených lidí. Ti nocovali ve všech velkých statcích. V té době ještě nikdo nevěděl, o co se jedná a jaká tragédie bude následovat.

„Byl na ně příšerný pohled. Nohy měli ovázané pytli, žádné boty, nic. Bylo to v únoru a bylo dosti mrazivé počasí. Nevěděli jsme, jestli to jsou vrazi nebo zajatci. To nám nikdo neřekl, nikdo z nás se ani neptal. Ráno zase všichni pokračovali dál. Až později jsem se dozvěděla, že se jednalo o pochod smrti, který vyšel z koncentračního tábora Gross-Rosen a skončil v Choustníkově Hradišti," vypráví Krejsarová. Tam také Němci téměř všechny vězně povraždili.

Němci na ně mířili samopaly

Jak dále Marta Krejsarová vzpomíná, babička jí tenkrát řekla, že ti lidé budou mít určitě hlad, a tak že jim musí připravit něco k jídlu. Navařili proto pět velkých pařáků brambor. Běžně se v nich vařily brambory pro prasata, ale jiného prý po ruce tenkrát nebylo. Když však ale chtěli s babičkou brambory lidem z transportu nanosit, postavili se proti nim němečtí strážci, mířili na ně samopaly a řvali, ať stojí.

„Stále řvali „Halt" a mířili na nás. To jsem se opravdu hodně bála. Babička mu stále opakovala, že to jsou lidi a ne zvířata. Nakonec nás pustili dál. Vysypali jsme jim to na zem a oni se na to vrhli jako dravá zvěř, protože měli velký hlad. Tak jsme jim tam těch pět pařáků nanosili. Ráno zase šli dál, jen tam nocovali. To jsou takové otřesné zážitky z té doby. V té době jsem měla opravdu velký strach jako nikdy jindy," vzpomíná Marta Krejsarová.

Ze Sudet ji raději včas odvezli

S blížícím se koncem války očekával Martu další životní zlom. I když dětství prožívala na německém území a chodila do německých škol, byla považována za špatnou Němku, protože její maminka byla Češka a pocházela ze smíšené krve. To jí Němci také dávali najevo.

S postupujícími ruskými a americkými vojsky bylo jisté, že se válka chýlí ke konci. Nikdo ale nevěděl, co bude s Němci žijícími v Sudetech.

„Babička s dědou z Hronova dostali strach, a tak popadli povoz a jeli pro si mě do Zdoňova a táta mě musel vydat. S Němcema se tenkrát v té době nikdo nemazal. Příchod do Hronova byl pro mě velký šok. Neuměla jsem slovo česky a z třetího ročníku německé měšťanky jsem šla do čtvrtého ročníku české měšťanky. Učil mě pan učitel Dvořák a nakonec jsem se docela rychle zapojila. Během roku jsem se naučila perfektně česky," vypráví Marta Krejsarová.

Komunisté si na ní vylévali zlost

Na Broumovsku bylo vše během války poměrně v poklidu. A když přijela do Sudet ruská vojska, tak už byla Marta Krejsarová v Hronově. Přesto ji to neuchránilo od životních ran, které ji dávali komunisté.

Celou školní docházku absolvovala na německé škole. V české škole strávila jen dva roky. Němci ji jako Němku však nebrali, jenže ani přechod do Čech pro ni nebyl vůbec lehký. Němci jí pohrdali pro český původ její matky a když přišla do Hronova, Češi se s ní nemazlili, protože měla za otce Němce. Neměla to proto lehké ani ve škole a nemá na tyto roky vůbec pěkné vzpomínky.

„Po válce se tatínek dostal do americké armády, kde dělal nějakému generálovi na Plzeňsku překladatele. Potom mu nabízel, aby s ním odjel do Ameriky. Táta ale nechtěl a po válce byl spolu s dalšími Němci odsunut. Moje babička také a statek se celý zruinoval. Nejprve ho zabraly státní statky. Potom tam byli ubytováni nějací Rumuni. Jejich děti si ve stodole zapálily oheň a celý statek lehl kompletně popelem. Zůstalo jen to, co bylo kamenné," vzpomíná Krejsarová.

V Hronově se mezitím naučila perfektně česky a jelikož měla i dobrou výslovnost, děda ji dal na kurz telefonistky. Po úspěšném absolvování začala pracovat na poště v Meziměstí. A tam poznala komunistickou nenávist a mstu.

Jak říká, tak v Hronově po ní komunisté jeli. Ve městě bydleli nějací Vaňurovi. To prý byla silně komunistická rodina. Jeden ze synů, i když byl komunista, tak prý byl dobrý, ale druhý byl zákeřný a rád ukazoval svou moc. Pracoval přitom na národním výboru.

„Během zkušebních měsíců ke mně přišel poštmistr, že prý mě musí propustit, a to bez důvodu. Já jsem ale slyšela celý hovor, jak komunista Vaňura z národního výboru na poštu volal. Vše mi bylo jasné. Několik let po válce tak někteří lidé dávali najevo svou nenávist, a to jen proto, že jsem měla tátu Němce, který nikomu neublížil. Tak se po mně vozili," hovoří o nenávisti a mstě komunistů Krejsarová.

Další ze životních šoků ji čekal v roce 1968, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. V té době bydlela u hlavní silnice, kousek od náměstí.

„Vzpomínám, jak jsem se synem, kterému v té době byly čtyři roky, koukali z okna, jak projíždějí tanky. V tom jsem si všimla, že pod oknem máme ještě viset státní vlajku, tu jsme tam dávali každý rok na Jiráskův Hronov, který právě skončil. Vlezla jsem tedy na stříšku a šla vlajku sundat, aby si nemysleli, že je vítám. Jak ale jezdili a koukali po mně s namířenými kvéry, tak to nebyl pěkný pocit. Měla jsem v té chvíli pěkný strach," líčí Marta Krejsarová.

Je ráda za svobodu, ale bojí se, co bude

Oddechla si až v roce 1989- Má prý radost, že se podařilo dostat zákeřné komunisty „od koryta". Představovala si to prý trochu jinak, ale je ráda, že je svoboda.

Jak se svěřila, stále bedlivě sleduje situaci ve světě a vůbec z toho nemá dobrý pocit.

„Když zase vidím, co se ve světě děje a není to od nás tak daleko, mám dost velký strach. Největší obavy mám z Putina. To, co udělal na Krymu a dělá na Ukrajině, to je velice špatné. Už to od našich hranic není zase tak daleko. Jak měl Hitler Drang nach Osten, tak Putin zase má Drang nach Westen. Chvílemi klid byl, ale teď to je ve světě hodně rozvařené," uzavírá své vyprávění Marta Krejsarová.