„Duší tehdejší soutěže jiřinkářů byl kněz František Hurdálek, který se o rok dříve zasloužil o založení spolku pěstitelů jiřin. Kromě Hurdálka, který vynikal organizačními schopnostmi, a Bohumila Bosseho, ratibořického zahradníka, který zaručoval odbornou kvalitu práce, byli členy spolku mužové význačného společenského postavení správce chvalkovického zámku Augustin Hoch, královéhradecký nakladatel Jan Hostivít Pospíšil, dramatik Václav Kliment Klicpera a další. Spolek byl velmi aktivní a úspěšně konkuroval zahraniční nabídce semen a hlíz. Za tím účelem vydával katalogy, celostátně zadával inzerci, křížením vytvářel nové odrůdy," sděluje Milan Horký, ředitel Muzea Boženy Němcové. Českoskalický katalog na rok 1841 obsahoval tehdy neuvěřitelných 666 druhů jiřin.

Josef Steidler v roce 1836 vyhověl žádosti pátera Hurdálka a poskytl mu část svého pozemku vedle oblíbeného zájezdního hostince pro vybudování velké zahrady. Steidler jiřinkovému spolku „věnoval" i nový sál, postavený nad nově vybudovanou kočárovnou. Hostinci U Českého lva tak přibyl reprezentativní prostor, který svými rozměry neměl v kraji konkurenci. Do Jiřinkového sálu se přesunula většina společenského života města. Slavnosti jiřinek se konaly obvykle v druhém týdnu měsíce září. Nejprve se objížděly zahrady pěstitelů jiřin v okolí, vybíraly se nejlepší jiřiny. Vzdálenější pěstitelé pak přivezli své nejlepší jiřiny sami. Druhého dne určila tříčlenná porota vítěze.Odpoledne bylo věnováno banketu a večer jiřinkovému plesu.

„Tu bylo růženců a pletenců, tu chocholů a kytek rukou a okem krasocitným poutaných, a to všeho z jiřinek, z nichž by ta na cenu nejposlednější klobouk aneb ňadra té nejspanilejší dívky byla mohla krásiti," psal časopis Květy o výstavě v roce 1841. A dále časopis líčil atmosféru tehdejších slavností následovně: „ Když pak v sále u Šteidlera třetí čili čtvrtá mísa kolovala, najednou se na pavláčce hudba ozvala. Provozoval se především s pilností a zdařilostí úvod v Mozartovu zpěvohru: ,,Don Juan". Mezi jinými hrála se polka, jiřinkám ke cti vypracovaná a po nich také pojmenovaná, která se vesměs tak líbila, že se několikráte opakovati musila." Nebylo prý možná ani dostatečně povědět a popsat čtenářům, jaká to srdečná, upřímná radost, jaká to přátelská a pospolitá veselost zde panovala.

„Něco před šestou hodinou vstalo se od stolu, pohovořilo a rozcházelo se. Hudba mnohozvučná utichla, aby o hodinu později, oddechnuvši sobě, nově nastruněna nejen v mysli a v srdci, ale i v pružných nohách opět oučinkovala. Mne tu s vřelým srdcem stojícího násilný ten vír také uchvátil, a nohoum mým, dalekou cestu unaveným, nebylo možná dříve z něho vyváznouti, až nastrojená světlost naše pohledem na bílé jitro vybledla, a poslední zvuk hudby v sále i v uších dozváněl," psal tehdejší autor článků v Květech. A dodal: „Ba věru! kdo chce v té nejsrdečnější a nejnevinější utěšenosti dvanáct hodin ztráviti, ten ať jde v tento slavný den do Skalice!"

Výzdoba sálu i města během jiřinkových slavností byla v soudobých referátech hodnocena velmi vysoko. „Počet soutěžících stále rostl a v roce 1844 jich již bylo na 180. Není divu, že význam akce přerostl region. A tak mohla Skalice přivítat J. F. Smetanu, Ľudovíta Štúra, MUDr. Čejku, lékaře a literárního rádce Boženy Němcové, i Bedřicha Smetanu, který pod vlivem slavností složil Jiřinkovou polku (1841). Jiřinkový ples dvakrát navštívila i Božena Němcová. Z první návštěvy v září 1837 se, čerstvě provdaná, vracela jako královna plesu," říká Milan Horký.

Jiřinkové slavnosti oslovovaly svým charakterem spíše intelektuální vrstvu obyvatelstva, a tak s rostoucí proletarizací města začal jejich význam upadat. Po rozsáhlém požáru města a smrti hlavního organizátora Hurdálka se slavnosti konaly na dlouhou dobu naposled (1847). Slavnosti jiřinek byly obnoveny až v roce 1925, spolu s různými doprovodnými akcemi ale trvají dodnes