Vše začalo už na letišti Václava Havla. Nikdy jsme neletěli tak ohromným letadlem. Nevěřícně jsme přes sklo letištní haly zírali, jak zaměstnanci nakládají neuvěřitelné množství kufrů, krabic a dalších věcí.

Naší noční můrou byl přestup v Dubaji. Obrovské letiště, cizí jazyk, neznámá kultura, to nás děsilo. Ale co tě nezabije, to tě posílí. Let trval přibližně šest a půl hodiny. Čas jsme si krátili sledováním filmů, kterým jsme bohužel nerozuměli. Také jsme pozorovali naše letadlo a jeho přesnou polohu a samozřejmě jsme si užívali jídlo a pití servírované na palubě.

A je to tady. „Taťko, jsme v Dubaji!" Náš tep se malinko zvýšil. Měli jsme veliké štěstí, přistáli jsme kousek od našeho odletového gatu. Vyhnuli jsme se tedy nutnosti přesunu pomocí speciálního letištního vlaku, na který nás naše dcera detailně připravovala.

Zakázaná pusa na letišti v Doze

Ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v dalším letadle do naší cílové destinace. Tentokrát let trval necelou hodinu. Když jsme se ocitli v příletové hale v Doze, vydechli jsme si a začali se nesmírně těšit na veliké dobrodružství.

Manžel mě objal a samým štěstím mi dal na jezdících schodech pusu se slovy: „Tak jsme to zvládli, mamko, jsme tu." Lidé na nás koukali a my nevěděli proč. Až do doby, kdy jsme to vyprávěli naší dceři a ona na nás vytřeštila oči. „Vy jste si dali na letišti pusu? Víte, že je to tu zakázané? Nejintimnější projev na veřejnosti je držení druhého za ruku," vysvětlila nám Markéta.

No a pak jsem si to tam fotila a přiběhl ke mně hlídač, něco na mě spustil a já pochopila, že po mně nejspíš požaduje, abych ty nafocené fotky vymazala. „Copak vím jak?" spustila jsem na něho. Dělala jsem, že něco mačkám, usmívala se a on po chvíli odešel. Až od dcery jsem se dozvěděla, že focení letiště, policejních budov a dalších je tu zakázáno. Prý jsem měla štěstí, že mi nevzal celý fotoaparát. To by mě tedy naštval.

Počkat na kufry a rychle, rychle, ať už jsme s Makulou. Tak říkáme Markétě u nás doma. Shledání bylo dojemné. Vidět dceru po sedmi měsících je pro rodiče nesmírně emotivní. Mnozí čtenáři určitě vědí, o čem mluvíme. Dostala jsem kytičku, protože jsme přiletěli přesně na MDŽ.

Než jsme vyrazili, šli jsme s taťkou ještě na záchod. „Oni mají na záchodě sprchy?" Byla moje slova. „Pane jo, to bude hodně veliké dobrodružství," říká Makula. „Jsme ještě na letišti a už máte tolik zážitků."

Seznamujeme se 
s naším bydlením

Byly tři hodiny ráno a venku nádherných dvacet šest stupňů. Čtyřproudé silnice na cestě do našeho přechodného bydliště, to tedy bylo. Prý se v noci jezdí krásně, máme si počkat na všední den, kdy jsou silnice narvané auty.

Vila je pro nás opravdu strašně ohromná. Pokoj naší dcery je velikosti náchodského bytu 1+1, ne-li větší. „A to tu bydlíš sama?" Ptám se. Dcera se začne upřímně smát: „A s kým jako ještě?" Po celé vile je mramorová podlaha, která mě jako milovnici pořádku nenechá spát. V zemi, kde je okolo vás pouze písek, mi to nejde do hlavy. Já bych tu nedělala nic jiného, než vytírala podlahu. „To by tě po pár dnech přešlo, mamko," komentoval moji poznámku manžel. Dcera se opět jen šklebila.

Všechny domy nám tu připomínají nějaká vojenská nebo armádní stavení. U nás v Čechách jsou střežené budovy většinou obehnány vysokou zdí, za kterou kolemjdoucí nevidí. Představte si krásnou vilu, okolo které je postavena asi tři metry vysoká zeď. Je to jako náš plot. Akorát si tu se sousedem moc nepopovídáte. Arabové si potrpí na svoje soukromí. Aby mohly ženy chodit doma i na zahradách odhalené, musí je chránit před zraky okolí takto vysoké zdi.

Před domy mají postavené stany. Ptám se dcery proč? A dozvídám se, že je to „madžlis", neboli místo pro pány. Je tu totiž tradicí, že se muži každý večer schází, povídají si, kouří vodní dýmky a jen tak zabíjí čas. Nemohou ale narušit soukromí rodiny. Ženy by se musely zahalit anebo odejít do jiné části domu. Proto si vybudovali speciální přístavek u každého domu. Je to taková jejich klubovna.

Jak vypadal náš první den v jiném světě se dočtete v dalším díle.

Marcela a Zdeněk Klemmovi