Českoslovenští legionáři. Lidé, o kterých mladá generace ani neví, že existovali. Je to pro ně vzdálená historie. Hradecký deník nechce, aby se na tyto statečné muže zapomnělo. Proto ve spolupráci s historiky Státního okresního archivu v Hradci Králové připravil nynější seriál. Ten přibližuje osudy některých legionářů pocházejících z Hradecka, nebo takových, jejichž životní dráha se s tímto regionem výrazně protnula.

Jedním z nich je i Josef Zubatý, který se narodil 6. července 1884 v městečku Smidary v řeznické rodině Jana a Marie Zubatých. Po absolvování zdejší obecné školy se vyučil podobně jako jeho dědeček krejčím. K vojenskému odvodu byl povolán v roce 1905 do Mladé Boleslavi. Po ukončení branné povinnosti v c. k. rakousko-uherské armádě se nakrátko vrátil zpět do civilního života ke svému řemeslu.

Záhy po vypuknutí 1. světové války byl v rámci mobilizace povolán k 36. pěšímu pluku do Boleslavi. S ním také odešel na východní frontu, kde prošel prvními bojovými střety, zažil tvrdé frontové poměry a první zimu v zákopech. Nedostatek proviantu a teplého oblečení mu pomohly alespoň částečně překonat balíčky, které dostával od svých rodičů.

Při jarní ruské ofenzívě v květnu 1915 padl u Siňavy do zajetí. Následně podobně jako většina zajatých Čechoslováků pobýval v různých zajateckých pracovních táborech, kde využívali jejich pracovní sílu. Pomáhali jako dělníci ve vojenském průmyslu, ale i v zemědělství, zejména při sklizňových pracích.

Díky proniknutí zpráv o formování legií i do pracovních táborů se Josef Zubatý dozvěděl o jejich existenci a snažil se urychleně do nich vstoupit. Kvůli neochotě Rusů se mu to podařilo až v říjnu 1917 v Žitomíru a byl následně zařazen k desáté rotě druhého záložního pluku.

Po incidentu v Čeljabinsku mezi bolševiky a legionáři došlo k ozbrojenému ústupu legionářů po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku.
Zubatý se účastnil těchto ústupových bojů s druhým střeleckým praporem, přičemž zažil řadu dramatických bojových střetů. Dle Zubatého vzpomínek byly zejména velmi nebezpečné noční útoky bolševiků na legionářské vlaky. Řada jeho nejbližších spolubojovníků zahynula při těchto nočních bojových střetech muže proti muži.

Ze vzpomínek dále víme o velmi krutém zacházení bolševiků s případnými legionářskými zajatci, kteří byli většinou nejdříve mučeni a poté umírali pomalou smrtí. Bolševici navíc zohyzděná těla legionářů umísťovali na veřejných místech pro zastrašení protivníka.

Legionáře ohrožovaly také zákeřné nemoci

V důsledku těchto krutostí českoslovenští vojáci i v zcela bezvýchodných situacích raději bojovali, než aby se vzdali nepříteli. Nejen bojové střety s nepřítelem, ale i nepříznivé klimatické podmínky a zákeřné nemoci představovaly vážné nebezpečí pro legionáře.

V říjnu 1918 byl Josef Zubatý za své bojové zásluhy povýšen na svobodníka. Do vlasti se vrátil po prodělané vladivostocké anabázi, a následné cestě na zaoceánské lodi přes Japonsko až do Evropy, v dubnu 1920. V červnu téhož roku nadřízení rozhodli o Zubatého povýšení na desátníka.

Díky své službě v legiích získal poté místo poštovního zřízence v Praze, kde se také natrvalo usadil.

Text: R. Pokorný, J. Pavlík, okresní archiv
Red. úprava: Silvie Špryňarová