O tom, jak se mu podařilo společně se Zdeňkem Hrubým vystoupit dosud panenskou severozápadní hranou na horu Talung (7349) ve východním Himálaji v oblasti Kanchenjungy a všem dalším bude divákům vyprávět od 17.30 mezi dvěma filmovými bloky. Protože s Markem bylo v poslední době uveřejněno velké množství rozhovorů, byl hostem mnoha televizních a rozhlasových pořadů, domluvili jsme se, že naše otázky budou tak trochu z jiného soudku. Ty o horolezectví, radostech a strastech zažívaných na expedicích si necháme k filmům a fotografiím, které Marek na SFF do Nového Města nad Metují přiveze.

Marku, jste tatínkem. Můžete tedy jistě odpovědět na tuto otázku. Spatřujete nějakou významnou změnu v nastavení svého hodnotového žebříčku po narození své dcerky?
Jasně, spadl jsem v rodinné hierarchii na předposlední místo hned vedle své psí fenky Šaky a ještě k tomu si to možná s tím druhým místem od konce dost maluji. Co se týče hor, tak proběhla reprodukce, tudíž můj gen pokračuje v pokračovatelce Viktorce a tím jsem se stal z biologického hlediska téměř nesmrtelným. Jediné, co mě začalo tížit, je znásobení stesku, které teď na výpravách zažívám. Naprosto jsem neměl tušení, že přijde s příchodem „špunta" taková změna. Svět se rázem mávnutím proutku rozzářil o další barvy, k tomu přibylo zábavy a štěstí. Není potom divu, že se při dlouhých nocích v ledovém království hor zasteskne až k pláči.

Kterou pohádku čtete dcerce nejraději a proč zrovna tuto?
Mám jednu smyšlenou pohádku na pokračování, něco jako telenovela, kde ústřední postavou je princezna Prděnka, která koresponduje s Viktorčiným „pracovním" dnem a opisuje svět trochu z jiného úhlu. Často se u toho směje, ale také se dokáže výrazně škorpit, když pozná sama sebe ve světle lamp, které se jí zrovna moc nehodí. Jinak klasická říkadla, písničky, perníkové chaloupky, prostě to, co jsem dostal do vínku od svých rodičů, tak tím taktéž trápím potomstvo i já.

Myslíte, že mají děti v současné době víc reálných pozitivních vzorů, nebo jsou víc ovlivňovány virtuálním prostředím?
Virtuální svět vnímám jako synonymum pro svět představ, který se odráží ve smyšlených dějích. Tudíž pro mě nic nového, jelikož jsem v takto vystavěných příbězích vyrůstal a dodnes snění využívám a beru za kladnou činnost. S čím už i má generace neumí pracovat a jedná se o zásadní změnu myšlení, pokud raději vynechám vhodnější slovo problém, je nástup technických srágorek, které dokážou dnešní děcka téměř realisticky vtáhnout do svého prostoru a masírovat jim zadarmo následně mozečky. Co vnímám za zásadní trabl, je poměr času, který jsou ochotny děti trávit v rovině iluzí v nepoměru za hmatatelný svět. Pozitivní vzor by měl být na začátku rodič a pokud tuto úlohu předá strojům, nebo vymění čas za povrchní atrakce, které vše rádoby zařídí za nás, tak sklízíme následně ovoce své lenosti. Motivace dětí, včetně pak nabízející se škály vzorů, může vyrůst teprve až za přispění vlastní aktivity. Chuť něco obětovat a dostat na oplátku sladkou odměnu v podobě úspěchu je odjakživa hybný proces lidstva.

Koho jste měl jako kluk za vzor hodný následování a proč zrovna tento?
Neměl jsem jen jedno vymodlené jméno, ani dnes tomu tak není. Lidské konání je široká škála činností, která přináší jak potěšení pro ducha, tak i následně pro již zmíněnou motivaci. Udělám jednoduchý náhodný koktejl osobností, Queen Victoria, Ernest H. Shackleton, A. Dvořák, Ernest Hemingway, Michelangelo Buonarroti, Napoleon Bonaparte, Doug Scott.

Kde sbíráte mentální síly při krizových situacích? Máte nějaké místo v přírodě, kostel, jeskyni, modlitbu nebo kavárnu, kde jste schopen duševně pookřát a srovnat mysl?
V této podobě ani jedno. Nejsem okultista, účelově věřící, fetišista v podobě držení desítek talismanů, ani jinak pověrčivý. Takže krize se nejlépe zvládnou, pokud je pravidelně vyhledávám a snažím se je dostat pod kontrolu. Duševní trénink je stejně důležitý jako fyzický a bez četnosti není možné mít stabilnější hladinu úspěchu. Pro nabrání energie stačí slunný den, smích Viktorky, pochvala před nastoupenou jednotkou a nebo SMSka od banky, že přišly prachy.

Nabízíme vám, čistě teoreticky, volné poukázky na následující akce. Můžete si jednu z nich vybrat. Která to bude a proč?
Odpovím jednotlivě, jelikož se mi zdají všechny varianty z mého pohledu zajímavé.

První by byla vstupenka na utkání Ligy mistrů v kopané Plzeň Barcelona.
Na vstupenku kašlu, jelikož fotbal v podobě diváka je pro mne nudou. Pokud by ale teoreticky přišla divoká karta a já si mohl jen tak pobíhat mezi esy, která ovládají mistrně své řemeslo, byl bych zcela určitě šťastný. Jelikož je to strhující hra, ale z mého úhlu jen pro zúčastněné. Na druhou stranu s pohledu sebereflexe, nejspíš by páni fotbalisté ze mě moc radosti ani dovednosti neutržili.

Druhá by byla vstupenka na Prodanou nevěstu v Národním divadle.
Národní divadlo mám spojeno s kulturním zážitkem. Nejde jen o precizní provedení představení a vybraný repertoár, ale i atmosféru, kterou nabízí právě prostory Národního divadla. Nicméně na Béďu Smetanu bych asi nešel. Když se například dívám na listopadový program Národního divadla, tak lákadlo by bylo představení Don Giovanni od mnou obdivovaného Mozarta, nebo Verdiho Aida, případně Carmen Geogese Bizeta.

Třetím by byl zájezd do vánoční Vídně.
Praha je o Vánocích hezčí, takže zůstanu doma.

Dobře, co takhle veletrh pánských parfémů v Mnichově.
Pokud mi někdo řekne, že páchnu, tak ho tam pošlu, ať si tam koupí vonný tampónek a přidělá si ho pod nos. Tím bude po problému.

A co zvěřinové hody na chalupě v Orlických horách?
Jedu hned, jen udejte adresu.

A startovné s kompletním servisem při Jizerské 50?
Rád přepustím potřebným, kteří milují dav a tlak závodů. Já pojedu svůj soukromý závod klíďo až v noci, takzvaně na čelovku, s modráčem-extra na skluznici.

A poslední nabídka. Exkurze do pivovaru v Plzni?
Mám již za sebou, takže můžeme přeskočit k té závěrečné části, což je ochutnávka. Tudíž v hospodách, kde mají tankovou 12°, je pro mě vždy i zároveň takovou vzdálenou exkurzí varny plzeňského pivovaru. Pro radost mi stačí poslat abonentku na 500 půllitrů a budu okamžitě v rauši.

Aleš Žďárský