V současnosti Mirek pracuje na novém knižním projektu s názvem „Mare nostrum“ (Naše moře). V čem tato idea souzní s již vydanou Thalassou a v čem je naopak jiná? Otázky žádají odpovědi…
* Mirku, máš právo na úvodní slovo.
- Jak „Thalassa“, tak i „Mare nostrum“ mají jedno společné. Průnikem obou projektů je okouzlení Středomořím jako unikátním prostorem historickým, přírodním, kulturním. Vždycky mě fascinovala ta úžasná koncentrace všeho, co můžete na březích Středozemního moře objevit. Jedná se o místo, kde se rodila moderní evropská civilizace a kde byl vždycky člověk s mořem v úzkém kontaktu. Zrodilo se zde sportovní potápění, základy si jako vědní obory vybudovaly oceánografie i podmořská archeologie. Pod jeho hladinou zde vedle sebe leží antické vraky i lodě z Druhé světové války. Jsou zde podmořské parky i pláže anektované mezinárodním turismem. To všechno vedle sebe, na sobě, přes sebe… Fascinuje mě to a láká popsat tento stav slovem i obrazem.
* A rozdíly mezi Thalassou a projektem Mare nostrum?
- Knížka Thalassa byla souborem reportáží a článků psaných pro různá periodika. Celkem se jednalo o témata z devíti evropských zemí. Byla to mozaika příběhů, které spojovalo moře. Teď se chci vydat opačným směrem a dopsat Thalassu v projektu Mare nostrum. Mám jasno v cílech a vizích nové knížky, která by měla obsahovat texty a fotografie ze všech zemí, které přiléhají ke středomořskému a černomořskému prostoru. Těch zemí jsou skoro tři desítky a nachází se na třech kontinentech. Hlavním cílem je udělat z Mare nostrum mezinárodní knižní projekt, který by rádi uvítali potápěči, jachtaři, turisté, příznivci historie a další.
* To je určitě hodně široké pojetí pro knihu. Geograficky i jinak…
- Máš pravdu. Projekt Mare nostrum je jiný, než bylo usilování, na jejímž konci byla Thalassa. Někdo bude například překvapen, když v rámci podpory projektu Mare nostrum narazí na jména známá v politice. Já se v tomto směru politice nebráním a přijímám ji jako součást usilování o pravdivou výpověď toho, co nás obklopuje. A svět Středomoří a Černomoří je politikou prostoupen. Stačí si zapnout televizi. Ostatně, politika, moře, potápění, láska k vodě a další aktivity se nemusí vylučovat. Jmenoval bych dva členy Horní komory Parlamentu ČR, kteří projektu Mare nostrum poskytli nejen formální zaštítění, ale i konkrétní podporu. Je to senátor Ing. Petr Pakosta (sám zdatný potápěč AOWD) a pan Jaromír Štětina, senátor, publicista, autor mnoha knih, zakladatel Agentury Epicentrum. Obou pánů si za jejich podporu úvodních částí projektu velmi vážím. Ideu obsaženou v Mare nostrum oceňují představitelé, chceš- li „politik“, i jiných zemí. Konkretizací tohoto zájmu bylo setkání s Jeho Excelencí velvyslancem Tuniské republiky. Pana velvyslance Radhouane Larifa zaujala má kniha Thalassa i projekt Mare nostrum. Díky jeho podpoře se mi podařilo navázat kontakty s Tuniským národním úřadem pro cestovní ruch, který mě pozval na návštěvu této severoafrické země. Cesta se uskuteční v říjnu t.r. a já věřím, že jejím výsledkem bude řada materiálů, písemných i fotografických pro projekt Mare nostrum.
* A jaké jsou první využitelné materiály pro projekt Mare nostrum?
- Určitě by se jednalo o vrakové potápění v jižní Francii včetně vraku legendární ponory Le Rubis či spousta nápadů, které souvisí s návštěvou Monaka a jeho Oceánografického muzea. Velmi mě těší dohoda s panem Eisenmannem, kdy bude jeho Nová vodní revue - DOBRÁ VODA oficiální tiskovou platformou projektu Mare nostrum na území Česka. Mým cílem je i nadále uplatňovat svoje texty a fotografie v různých časopisech. Projevem spolupráce s Novou vodní revue však bude publikování materiálů speciálně pod hlavičkou projektu Mare nostrum a informací s projektem souvisejících. Virtuální podporu projektu potom představuje doména www.marenostrum.cz. Projektu Mare nostrum se věnuji aktivně od února 2008 a myslím si, že z hlediska precizování jeho záběru a vytváření základní prezentace, je již téměř vše hotovo. Vše záleží na tom, zda získám pro projekt dostatečně silnou podporu. Formální i materiální. Jsem však realista a vím, že cíl, který jsem si vytyčil, je možná vzdálen více let. Věř mi ale, že když jsi u moře a v samotě vnímáš tu ohromnou sílu, velikost i klid toho vodního prostoru, osudy jednotlivců i celých národů ovlivněných mořem, bohatství života pod hladinou…Máš na vybranou jen velké cíle. A již samotná cesta za nimi je nádherné dobrodružství.
Lze putovat od moře k moři, ale nelze si nevšimnout, že i uprostřed naší suchozemské středoevropské reality jsou místa šumící vodou. A to navíc v místech, která byste s vodními hrátkami primárně nijak nespojovali.
Příkladem může být řeka Metuje v Pekelském údolí na Novoměstsku, kde se odehrála malá „pekelná“ mezihra v rámci projektu Mare nostrum, ideje o poznávání a pochopení vodního prostředí. Přijměte prosím moje pozvání…
Za podvodním Peklem
Pekelské údolí u Nového Města nad Metují je zajímavou a vyhledávanou přírodní lokalitou.
Hlubokým zářezem v krajině protéká řeka Metuje jako stříbrná stuha položená do výstřihu krajiny. Však také přitahuje lačné pohledy turistů a milovníků přírody.
Už začátkem minulého století projektuje známý architekt Dušan Jurkovič v Pekle originální turistickou chatu.
Historikové mluví o tom, že zdejší kraj byl obydlen již v předhistorické době a název řeky pochází až z keltských časů. Její původní název prý byl Medhuje, něco jako řeka „uprostřed“.
Žádný Gal ovšem není na dohled a tak otáčím ventilem na potápěčských láhvích. A Potápění v Pekle může začít.
Potápěč, chodec a neoprenový plaz
Opatrně vstupuji do řeky a balancuji na kluzkých kamenech vědom si toho, že uklouznutí přežije můj kosterní skelet snad bez úhony, ale vodotěsné pouzdro s fotoaparátem zaznamená fatální frakturu.
Proud je citelný a voda zkalená i díky nedávným dešťům, které spláchly do Metuje z okolních polí kde co… Ani řeka v přírodní rezervaci není ušetřena požehnání naší obalové kultury a tak nacházím igelitové cáry vlající jako civilizační standarta v podvodním proudu.
Napůl potápěč, napůl chodec a neoprenový plaz. Smýkám sebou řekou, chvíli ručkuji po větvích potopené stromu, dobrovolně se zaklíním mezi kameny, nohama se zapřu do dna a odolávám říčnímu proudění stejně jako chodec silnému větru.
Pod vodou nacházím střevli potoční, kdysi běžný druh menších vodních toků, který podléhá v potravinovém řetězci především pstruhům.
Proměnil jsem se v řece v kámen a nechal rybky, ať si zvyknou na moji přítomnost. A v jejich hejnu jsem zaznamenal i dalšího zástupce metujské rybí říše – hrouzka.
Když se vynořím, kolem voní les a řeka plyne v tichu sobotního odpoledne. Ani bych neřekl, že jsem v Pekle…. Mirek Brát, Náchod