Navštívil mne spolužák z vysoké školy. Spolu jsme studovali výrobně ekonomickou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze, obor ekonomika dopravy. Studium nás ukončilo sedmnáct, z toho čtyři Korejci, o kterých 50 let nic nevíme. Po promoci jsme nastupovali podle umístěnek k ČSD, ČSAD, k poště a k aeroliniím. Spolužák Milan nastoupil k ČSA a po několika letech byl vyslán jako delegát do Lucemburska. V roce 1969 emigroval a zakládal a budoval letiště v Luxembourgu. U nás v České Skalici nebyl poprvé. Přijížděl a odjížděl autem. Při poslední návštěvě v srpnu letošního roku využil nové přímé letecké linky Praha – Luxembourg, která od srpna zahájila sezónní přímý provoz. Odjížděl od nás vlakem.

Když jsme přišli k nádraží, přejel očima zchátralou budovu s rozbitými okny vykrytými lepenkovými krabicemi, odlupujícím se stropem na peróně, špinavými a rezatými koši na odpadky, rozbitou a propadající se dlažbou, prorůstající trávou, nasypanými nástupišti mezi kolejemi, za kterými léta trčí jakási polorozpadlá bouda a kontejner na odpadky a okomentoval to slovy: „No, to je Balkán.“ Další komentář jsem vyslechl po několika dnech, když jsme se po telefonu bavili o tom, jak proběhla jeho cesta, jak dojel do Prahy a doletěl domů. Špinavá okna ve vlaku, rezaté střechy vagónů. Před Nymburkem najednou rána z podvozku do podlahy vagonu, až mu, podle jeho slov, nohy vyletěly na protější sedadlo. Průvodčí, která stála náhodou právě u dveří kupé, jen vydechla otázku: „Co se stalo?“ Jako bych já byl zaměstnancem dráhy. Když jsem se jí při další obchůzce zeptal, zda upozornila ne neznámou závadu, odpověděla, že to udělá až v Praze.
Při čekání na vlak ve Skalici jsem si ještě vyslechl varování. jen nedopusťte privatizaci železnice. Nejhorší a nejhůř fungují železnice v Anglii a ve Spojených státech a všude tam, kde jsou v soukromých rukou. Anglie znovu uvažuje pro množství železničních nehod o zestátnění. Nejlepší a nejlépe fungující železnice je ve Francii a v zemích, které je ponechaly ve státních rukách.

Z dob studií mi zůstala představa opírající se i o zkušenost z dětství a mládí, železnice jako státní podnik provozující osobní i nákladní dopravu, pečující o vlastní dopravní cestu, budovy, provádějící obchodní činnost, ve které výdělečná nákladní doprava pokrývá ztrátovou osobní dopravu. Žel, jak se to děje i v jiných rezortech, je i v rezortu dopravy tendence ponechat to, co je ztrátové na bedrech státu, a to, co je ziskové převést do soukromých rukou. Jsou však i jiné, zejména bezpečnostní a provozní důvody, kdy jednostranně zaměřený soukromý kapitál selže. Dnes o tom dávají naučení světové banky, které zachraňuje stát. Obávat se třeba je i tendencí k privatizaci ČSA a prodeje letiště, neb se vnucuje obava, že nejde o nic jiného, než o to, jak vykrýt rozpočtový deficit a sehnat peníze, které snad chybí všude. těžko lze očekávat, že bude dost peněz na opravu, údržbu a čistotu zaplivaných stanic, plných cigaretových nedopalků a odpadků v kolejišti, na drážních pozemcích, že třeba z Jaroměře a dalších větších stanic do šrotu zmizí staré a rozpadající se vagony, trať nebudou dále hyzdit polorozpadlé strážní domky a tak dále.

Zdražování jízdného nic nevyřeší, tak, jako nic nevyřeší rušení pár desítek kilometrů lokálních tratí. nedá se předpokládat, že stát zatíží hromadnou silniční přepravu osob a nákladů – autobusy a kamiony – „daní“, která by vyrovnala náklady železnice spojené s výstavbou a údržbou dopravní cesty.

Do říše snů patří i představa, že po případné privatizaci nákladní dopravy bude dost peněz, aby ve Starkoči, v Náchodě, v české Skalici, kam míří řada turistů a školních výletů, bude také možné rekonstruovat či zkultivovat staniční budovy tak, jako v červeném Kostelci nebo třeba ve Smiřicích, že budou peníze na zbudování nástupišť, z nichž bude moci do vagonu nastoupit starý člověk, člověk s hendikepem nebo matka s kočárkem.

Ne všechno je ale otázka peněz. Leccos by spravilo koště, hadr a štětec s plechovkou barvy, ale také změny organizační, personální a interes zaměstnanců, nejen ten hmotný. A nesmí chybět našim politikům odvaha a vůle vrátit podstatnou část nákladní dopravy na železnici. Ušetříme životy, zlepšíme životní prostředí a zbyde víc na kulturu cestování. Trh sám to neudělá.

(Jindřich Bradna)