Náchod, ležící na důležité obchodní stezce, byl úzce spjat se státními zájmy Českého království, stejně jako s politikou Československé, později České republiky. Ne náhodou se proto stal dějištěm jak mnoha oficiálních, tak i neoficiálních návštěv českých, ale i zahraničních státních činitelů.

Náchod za krále Jana Lucemburského

Pokud uděláme letmý exkurs do historie, měli bychom zmínit českého krále a římského císaře Jana Lucemburského, který měl Náchod v držení v letech 1316-1325, aby jej poté daroval jako manství českému feudálovi Hynkovi z Dubé.

Na náchodský hrad se král Jan vrátil ještě roku 1331, kdy tu strávil několik dnů jako Hynkův host. Za projevené pohostinství věnoval Jan Lucemburský Náchodu důležitý dar. Obohatil dosavadní městskou pečeť s vytaženou branou a dvěma věžemi o štítek s korunovaným českým lvem. Do budoucna se tedy s Náchodem počítalo jako s hlavním strategickým bodem v tomto koutě království, čemuž odpovídalo i soustavné opevňování hradu a přilehlého městečka. Jak prozíravé to bylo rozhodnutí, dokládají události o pouhých sto let později, kdy se v okolí Náchoda rozzuřily naplno boje mezi husity a vojsky císaře Zikmunda.

Jiří z Poděbrad a jeho synové

Po památné bitvě u Lipan se Náchod pomalu začal vzpamatovávat z hrůz husitských válek. Poválečné dějiny města jsou spjaty se jménem Jana Koldy ze Žampachu, kterého z Náchoda jako zemského škůdce vojenským zásahem vyhnal český král Jiří z Poděbrad, právoplatný majitel Náchoda, jež mu odkázal jeho otec Viktorin.

Jiří držel Náchod pouhé dva roky, do roku 1458, aby se ho nakonec vzdal ve prospěch svých synů Bočka a Viktorina z Kunštátu. Jejich panování znamenalo 12leté období klidu a prosperity, což změnila až politická situace v zemi. Jiříkův protivník Matyáš Korvín využil jeho tažení do Slezska a zaútočil na východní Čechy. Náchodský hrad se Korvínovu generálovi dobýt nepodařilo a po smrti Jiříka z Poděbrad se stal spolu s Kladským hrabstvím majetkem jeho syna Jindřicha I. staršího, knížete Münsterberského.

Král, co ztratil korunu i podkovu

V polovině 16. století se náchodského panství ujal bohatý český šlechtický rod Smiřických ze Smiřic. Jemu můžeme děkovat za to, že se ze starobylého hradu stalo reprezentativní renesanční sídlo současný náchodský zámek, byť několikrát ještě upravovaný.

Až do roku 1620 prožíval Náchod své „zlaté" období. Smiřičtí ze Smiřic, potažmo poslední mužský představitel rodu Albrecht Jan, se ovšem zapletli do stavovského povstání, jehož konec přinesla osudná bitva na Bílé hoře 8.11.1620. Konce povstání se Albrecht Jan nedožil, neboť skonal v Praze v listopadu 1618. Po zdrcující porážce českých stavů a vítězství císařské opozice se český král Fridrich Falcký vydal do exilu ve Slezsku. Jeho cesta s manželkou vedla přes Náchod, kde jej vlídně přijala sestra zmíněného Albrechta Jana Salomena Markéta, tehdy provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu. V noci z 14. na 15. listopadu pobyl na zámku onen „zimní král", který se odtud vydal do Vratislavi, následován rovněž svoji hostitelkou s dětmi. Jako upomínku na jeho kratičký pobyt, máme doposud na Karlově náměstí podkovu, kterou prý ztratil jeho kůň během rychlého úprku z Českého království.

Pruský král Fridrich na Kramolně

Nástupem Marie Terezie na český trůn vyvstaly problémy spojené s pragmatickou sankcí a udržením rozsáhlé říše. Pruský král Fridrich II. si činil nárok na Slezské knížectví, do kterého roku 1740 vtrhl a rakouské vojsko tu porazil. Následovala série bitev označovaných jako válka o rakouské dědictví, již ukončila až mírová smlouva roku 1748, jejímž podpisem Rakousko ztratilo Slezsko. Marie Terezie se se ztrátou Slezska nehodlala smířit a s podporu Francie roku 1756 do tohoto knížectví vyslala armádu. Na následnou tzv. sedmiletou válku upomíná dodnes u vojenského hřbitova v Zámecké aleji tzv. bílý kříž, z jehož pravé strany lze bystrým okem spatřit tento nápis: „Za tímto křížem ležejí pochovaní zemřelí /rakouští/ vojáci. Bůh ať jim dá věčné odpočinutí. Amen."

Roku 1778 vznesla Marie Terezie nárok na území, které bylo doposud pod patronátem Bavorska. Toho okamžitě využil starý známý Fridrich II. k vyhlášení války a vpochodoval se dvěma armádními voji do Čech. Jeden voj překročil hranice v severních Čechách a postupoval k Mnichovu Hradišti, zatímco druhý, vedený osobně králem, se vydal ze Slezska na Náchod. U Náchoda se jeho vojsko objevilo počátkem července, a protože nebylo nikým ohrožováno, vešlo směle do města.

Král Fridrich nepřespal na zámku, nýbrž si za svůj dočasný hlavní stan a přístřeší vybral chalupu na Kramolně. Pruská správa s sebou obyvatelstvu nepřinesla žádnou úlevu, ba právě naopak. Král Fridrich uložil na panství výpalné ve výši 24 tisíc tolarů. Prusové opustili Náchod počátkem září, ale definitivní konec měření sil nastal až podepsáním oboustranné dohody v březnu následujícího roku.

Po odchodu Prusů navštívil náš kraj 8. září 1778 císař Josef II., aby „tu jako jinde bídu z vojny vzešlou na oči své spatřil. I těšil, pomáhal, pomáhati velel mocnář dobrotivý: jenže nešlo a jíti nemohlo vše, dle dobré vůle jeho", píše Josef Myslimír Ludvík v Památkách hradu, města a panství Náchoda.

Richard Švanda ve spolupráci s Pavlínou Nývltovou z Regionálního muzea Náchod

Pokračování najdete v pondělním vydání Náchodského deníku.