Na víc než sto čtyřicet let staré a z hlediska architektury unikátní trati Choceň Meziměstí dodnes najdeme tucty malebných stanic, na jejichž přeměnu nová dynamická doba zatím příliš nedosáhla. Pro nedotčený starobylý půvab budovy a okolí se malá stanice může stát místem, kde na naše smysly ráda zaútočí nostalgie.

Nejinak je tomu třeba na nádraží v Polici nad Metují; stanice je od města vzdálena dobré čtyři kilometry, což býval pro Poličáky vždycky jistý handicap. Nádraží je sevřeno překrásným lesnatým údolím a vzpomínající pamětník si tady přijde na své. Až na maličkosti je na nádraží totiž vše na svém místě jako snad před čtyřiceti lety. Jen shora násypná litinová kamna na uhlí v čekárně již nestojí, je tu však regál s knížkami, které si smíte na cestu vlakem zapůjčit. Na zasklených otočných dřevěných válcích s jízdními řády žádný celostátní grafikon nenajdete a v pokladně se zaslepeným okénkem si tuhý hnědý lístek na vlak také již dávno nekoupíte. Z kanceláře přednosty neuslyšíte typické zvonění návěstí, místo toho zapípá moderní ústředna.

Vyjdete-li na perón a zahledíte se směrem k blízkému tunelu, klidně si ale můžete dovolit na moment se v duchu vracet v čase, a než si to nehlučně přišustí žlutá moderní souprava vlaku od Teplic, představovat si, kdy se z průčelí tunelu vynoří oblak páry a černá mašina.

V dopravní kanceláři se zde střídají čtyři železničáři, zaměstnanci státní organizace Správa železniční dopravní cesty. Ve službě jsme zastihli výpravčího pana Miloše Berku, jehož pracovištěm je polické nádraží již od roku 1988. Z jeho vystupování a vlídné řeči lze snadno vyčíst, že má svoji práci rád a že je mužem na svém místě. Ostatně lásku k dráze zdědil po svých rodičích, s nimiž na polickém nádraží kdysi v železničářském služebním bytě bydlíval.

Vzpomíná, jak se koncem sedmdesátých let vylila rozvodněná blízká Metuje ze břehů natolik, že se nádraží ocitlo v podstatě na ostrově a Miloš tehdy školák měl mimořádné prázdniny. Z jeho novějších vzpomínek je třeba ta na ojedinělý průjezd legendárního „krále vlaků" Orient Expressu touto stanicí v červenci roku 2007.

Na nedostatek práce a vzruchu si na tomto pracovišti nestěžuje a přestože je k polednímu letního všedního dne, má během naší krátké návštěvy napilno. Kromě dvou osobních vlaků oběma směry vypraví také servisní drážní drezíny a organizuje s jejich osádkami práci na chemickém ošetření přilehlých úseků trati proti letní buřeni.

Zkušeně porovnává: „Práce výpravčího se za léta mého působení v branži příliš nemění. Pochopitelně je zde oproti dřívějšku sofistikovanější technika a komunikace a samotné řízení provozu je tím jednodušší a pohodlnější. Naše nádraží vbrzku zřejmě prodělá po této stránce další fázi revitalizace. Ve snaze dopravu optimalizovat, tj. zpřesnit a zrychlit, musí být trať zařízena moderní infrastrukturou. Souvisejí s tím třeba i bezpečně vybavené spolehlivé přejezdy, na mnoha z nich se právě v našem regionu v poslední době hodně zapracovalo."

A jak je to se současným zájmem o železniční přepravu, je opravdu cítit nějaký vzestup? „Přinejmenším teď v sezóně jsou vlaky skoro obsazené a obliba roste vždyť jakou má cestující vlakem osobní starost kromě toho, aby dojel včas na místo?"

Dvě soupravy, vypravené dnes z polického nádraží, odjížděly opravdu plné pasažérů. Popřáli jsme panu Berkovi příjemnou službu a dobré časy na dráze do budoucna.

Zdeněk Pátek