Majitele špýcharu se nepodařilo zjistit

„Objekt nám byl předán od úřadu zastupování státu ve věcech majetkových. Je to stavba, o které nikdo vlastně neví, komu patří. Řadu let ji využívalo zemědělské družstvo a následně ještě družstvo vlastníků. To ji do současnosti používalo částečně jako skladiště. Jak k tomu ale přišlo, aby budovu mohlo využívat, to nikdo dodnes neví. Nepřihlásilo se k ní a také to nemohlo doložit. Stát ji nakonec převedl na nás. Neznám ale okolnosti, jak to s vlastnictvím bylo," snažil se vysvětlit záhadné vlastnictví budovy, která ve městě stojí už tři sta dvacet let, tajemník městského úřadu Pavel Pohner.

Jaký byl osud budovy za první republiky nebo po válce, to podle Pavla Pohnera zatím nikdo neví. Je prý známá pouze historie z počátků stavby asi do 19. století. „Na budově a třeba na žlabech jsou vidět ještě benediktinské znaky. Myslíme si, že to původně patřilo benediktinům. Jak čas plynul, tak to ztratilo svůj význam a jak to vypadá, tak později už to nebylo asi nikoho. Objekt je veden jako národní kulturní památka. Když je nyní v majetku města, tak nezbývá, než objekt alespoň nějak zajistit. Stát nám to sice bezúplatně předal, ale my se musíme postarat," doplnil Pohner.

Nikdo neví, jak objekt využít

Dilema nastalo při otázce na co objekt využít. Několikrát o tom už vedení města debatovalo, ale bez nějakých ekonomických výhledů a výsledků.

U příležitosti Mezinárodního dne památek se otevřely dveře starého polického „špejcharu" a veřejnost dostala příležitost nejen k prohlídce, ale i k návrhům, jak budovu využít.

„Objekt jsme si prohlédli a zjistili jsme, že je hodně zchátralý. O tom, jak ho využít jsme přemýšleli, ale opravdu nás žádné racionální využití nenapadlo. Rekonstrukce by byla neúměrně drahá a asi by ji nikdo nezaplatil. Využití na výstavní prostory je asi nesmyslné, to by se v Polici těžko ujalo," řekla po prohlídce Jana Prokešová. Podle ní je také problém, že se jedná o stavbu z pískovce. „Budova by potřebovala pořádné zateplení, které by určitě bylo neúměrně drahé a muselo by se udělat zevnitř, aby se zachoval ráz budovy," míní Prokešová a dodala: „Vandalové se opravdu snažili a házeli kameny tak dlouho, až rozbili i to poslední okénko. Ještě tam ty kameny uvnitř jsou. Jsme z Police, objekt známe. Jako děti jsme si sem chodily hrát. Dříve se tady sušilo a pytlovalo obilí. Objekt už je ale přes třicet let nevyužívaný a od té doby chátrá."

Budova se musí nyní zajistit

„Zatím opravdu žádný realizovatelný a smysluplný návrh nepadl," posteskl si tajemník. „Nyní se musíme postarat především o zajištění objektu, aby dále nechátral a nestal se cílem vandalů, než se rozhodne, jak se do budoucna využije. Čeká nás oprava střechy a okapů, aby tam nezatékalo a chybějí také hromosvody. To musí město bezpodmínečně udělat, aby bylo možné budovu pojistit. Ze strany památkářů žádný nápad není. Ti jen čekají, co se jim předloží a o tom budou teprve diskutovat a klást si podmínky, co je možné. Bez toho, aby finančně přispěli. Je to takový danajský dar," dodal Pohner.

Špýchar (sýpka) byl postaven v roce 1694 v ledhujském dvoře. V roce 1761 se nedaleko zdejších hranic odehrávala válečná střetnutí. Police nad Metují byla zvolena za shromaždiště raněných a nemocných. Ti byli nejprve umísťováni po domech ve městě, ale protože hrozilo nebezpečí nákazy, byla zřízena polní nemocnice. K tomu účelu posloužil panský špýchar v Ledhuji, který byl rozdělen na světnice, do kterých bylo postaveno dvacet čtyři kamen.

Poslední známá zmínka je z roku 1788, kdy byla patentem císaře Josefa II. zavedena povinná instituce takzvaných kontribučenských sýpek.

Už před rokem 1748 nutily některé vrchnosti v Čechách a na Moravě své poddané, aby za příznivějších let zakládali obilní zásoby, ze kterých by se jim v nouzi dostalo podpory.