Pět, čtyři, tři dva jedna, mush go, zazní a psí spřežení vyrazí na jednatřicet kilometrů dlouhou pouť. Nejdřív zdolají divácky atraktivní Obelixův oblouk, v němž vykrouží zatáčku do stráně. Pak vyběhnou na rovinku a hrr do divočiny. Čeká je sice krásná příroda, ale také úzké stezky a prudké sjezdy. Přesto všechno závod psích spřežení na Janovičkách u Broumova, který se jel po jedenácté v sobotu a v neděli, patří k nejoblíbenějším v České republice.

Sibiřští husky, aljašští malamuti, samojedi, grónští psi či rychlí evropští saňoví psi. Taková psí plemena se hnala zasněženou krajinou. Se čtyřmi husky vyrazil na trať, která vedla i po česko-polské hranici, Martin Rez z Chlumce nad Cidlinou. Těšil se, neboť se spřežením jel závod prvně. „Baví mě pohyb v přírodě se zvířaty," řekl.

Přitakal, že takový závod není pro teplomilné. Když se člověk se spřeženími na trať pustí, musí mít rád nejen zimu. Nezajedou si ho hned tak ani povaleči. Se psy totiž závodníci trénují už od září. Musí mít opravdu dobrou fyzickou kondici. Jakmile spadnou teploty pod deset stupňů Celsia, už brzy ráno začnou běhat. Nejdřív psi táhnou káru, ale jakmile napadne sníh, už je čeká to pravé.

A nějaký jiný recept na přípravu před jízdou? „Pes by měl být před závodem dobře zavodněný. Proto jim dáváme polévku z masa," dodal Rez.

Na trať vyrazilo také spřežení deseti sibiřských husky Martina Brzka ze Zbirohu od Plzně. Za rok objedou deset až dvanáct závodů nejen v České republice, ale i v zahraničí.

„Co nás na tom baví? Je to krásný zimní sport, adrenalin a člověk se sveze," říká Martin Brzek. Tentokrát ale spřežení řídila jeho dcera, neboť se střídají. Jejich husky jsou čistokrevní. A ač by se někomu mohlo zdát, že psi si jsou hodně podobní, jejich pán je pozná bezpečně všechny. „Dáváme jim jména podle vrhů. První musí být od písmene a, druhý musí být od písmene b, a tak dál," vysvětluje Martin Brzek.

Málem prý kvetly pampelišky

Organizátoři letos museli trať o kilometr a půl zkrátit, protože sněhu nebylo dost. Připadl až na začátku minulého týdne. „To je detail proti tomu, jak to tady vypadalo týden před závodem, kdy tady skoro kvetly pampelišky," žertoval jeden z hlavních organizátorů závodu Jaromír Hanuš z Mushers Clubu Metuje. Účast na letošních závodech, které jsou i mistrovstvím republiky, byla však velká. Do hor se vydalo pět desítek závodníků. To podle pořadatelů svědčí, že mistrovství je opravdu na úrovni. Počasí si musheři nakonec pochvalovali. Na hřebenech prý byla zima jako v pohádce.

„Máme totiž v posledních dvou letech takový nový zvyk. Když není sníh, jedu na závody na Oravu na Slovensko. Domorodci tam pijí na to, aby nám sem poslali prašan, protože tam mají sněhu hodně. Dvakrát už nám to vyšlo, tak příští rok už to budu brát skoro jako služební cestu," smál se Jaromír Hanuš.

Do závodů se startovalo v několika kategoriích, podle počtu psů či jejich původu.

Velká část závodníků z Janoviček míří rovnou do Deštného v Orlických horách, kde se v tomto týdnu jede proslulý Šediváčkův long.

Psí spřežení, to je životní styl

Na otázky odpovídá Jaromír Hanuš z Mushers Clubu Metuje.

Jak náročná je organizace takového závodu?
Jako organizátoři jsme tady byli už od středy a je nás na to přes 40. Příprava nám trvá nepřetržitě. Takový závod nejsou desítky tisíc, ale dostáváme se do stovek tisíc korun za náklady. Je proto bezvadné, že tady na Broumovsku přijdou diváci, kteří pomohou závody udržet. Udržet je jen od sponzorů už by se nedalo.

Co vás na závodech baví?
Je to životní styl. S Jiřím Plškem jsme založili klub Metuje před sedmnácti lety a nemůžeme si bez toho už představit život. Jedeme v tom celé rodiny. Tenkrát jsme měli malé děti, které spolu vyrůstaly a dnes už tady závodí poprvé jeden můj syn. Děti do toho nikdo nenutil, ale jak v tom vyrůstaly, tak viděly, že je to prima. To se musí zažít, ta pohoda, když jedete sám se psy v lese a máte před sebou osmičku psů, krásné počasí a nádhernou trať. To se nedá ani popsat.

Schází se tady už dobrá parta? Zaplať pánu bohu za to. Nejsou v tom žádné velké peníze. Tady ti závodníci jedou pro pytlík granulí a pro pár cen od místních sponzorů, kteří nám přáli a věnovali hezké ceny, ale nejde o peníze. Až to bude o penězích, tak toho nechám, protože pak bychom se začali dohadovat.