„Každý druhý pátek na hodinku a čtvrt za nimi zajdu," upřesňuje Pavel Čapek, a v ohlédnutí se vrátí do doby, kdy se k této dobrovolné činnosti dostal.

„Poprvé jsem s tím začal v Přelouči, kde jsem působil od roku 2006 v hudební škole. Jednoho dne jsem slyšel z rozhlasu, že hledají dobrovolníky do Domova důchodců, kteří by seniorům zazpívali. Nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak jsem na tu informaci narazil ještě v novinách. Něco mi říkalo, ať na to zareaguju, tak jsem šel , a když zjistili, že hraji na klavír, tak jsem byl jejich," zavzpomínal na počátky zpívání se seniory.

V roce 2010 ho hudební osud zavál do Police nad Metují a po koncertu se ZUŠ v tamním domově důchodců nabídl stejnou činnost, se kterou měl zkušenost z Přelouče. „Začínal jsem s lidovými písničkami. Krátce na to jsem uvěřil, takže jsem pak s nimi začal zpívat písně s křesťanskou tématikou," říká Pavel Čapek, a dodává, že všeobecně známé písně jsou pro jeho posluchače ideální. „Zjistil jsem, že jak jim člověk začne zpívat něco, co neznají, tak jejich mysl to spíš zatěžuje. Nejvíce je inspiruje lidovka, kterou znají z mládí, oni si u toho zavzpomínají, pobrečí… Nejvíce asi frčí Chodíme, chodíme hore po dědině, Jaké je to hezké, dva kováři v městě, Vyletěla holubička či O hřebíčku zahradnický. Občas tam vložím něco od Svěráka – třeba Není nutno – nebo nějakou Hašlerovku," upřesňuje, které písničky jsou mezi dříve narozenými oblíbené.

„Snažím se, aby se sami aktivně zapojovali. Je to ale jak kdy – někdy je ticho jako v kostele, a čekají, s čím přijdu, jindy hned po písničce vykřiknou jméno další, kterou chtějí," popisuje průběhy pátečních setkání, na které chodí většinou hrát a zpívat sám, ale občas přibere i žáky ZUŠ. „Když si třeba potřebují zahrát něco před soutěží. Pro obyvatele domova to je další oživení," říká.

Za to, co pro Domov důchodců Police nad Metují dělá, byl nominován na „cenu Ď", která je určena mecenášům a dobrodincům v oblasti kultury, charity, vědy, vzdělávání a morálních hodnot. „Přichází vždy s dobrou náladou, úsměvem a otevřeným srdcem. Má dobrý vliv i na uživatele s demencí, kteří již téměř nekomunikují a během písničky začnou zpívat, tleskat, pohybovat se v rytmu hudby. Je evidentní, že jeho působení má blahodárný vliv. Ze zpívání senioři odcházejí usměvaví, jsou nabiti pozitivní energií, což se odráží na jejich psychickém i fyzickém stavu," odůvodnili svou nominaci zaměstnanci polického „důchoďáku".

Na konci března přebral Pavel Čapek ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové krajskou cenu Ď. Tím si vysloužil i nominaci na celostátní slavnostní finále, které se konalo tento týden ve středu na Nové scéně Národního divadla v Praze. „Nakonec jsem ale odjel s prázdnou," usmívá se klavírista. To, že ve finále nezískal celostátní cenu Čapka nijak nemrzí. „Určitě mě to netrápí," říká. „Vnitřně vím, že ty odměny pro mě mají jinou podobu – ta skutečná hodnota je opravdu někde jinde."

Co je "cena Ď"

„Ď" je odvozeno od obyčejného českého rčení „tak ti ď" – neboli „tak ti děkuji". Jedno jediné písmeno je tak nejen názvem ceny, ale i současně vysvětluje její myšlenku.