V bytě, kde bydlí, není elektřina. „Nemám ani otop, ani peníze,“ povzdychla si.

Život se s ní nemazlil, prý toho zažila už tolik, že by to vydalo na několik tlustých svazků knih.

Ze žárlivosti zapalovala baráky

Jak vlastně špatná kapitola jejího života začala? „Opustil mě manžel, kterého jsem hrozně milovala. Plácala jsem se v tom a začala jsem dělat blbosti. Ze žárlivosti jsem třeba zapalovala chlapům baráky. Mám za to hodně odsezeno v base… Nechci se litovat, musím se s tím nějak poprat,“ říká přesvědčivě matka několika dětí, které s ní však nežijí.

Jejím velkým snem je vařit pro charitu

„Je to těžké, nemám práci. A i kdybych práci sehnala, hned by po mně šli exekutoři. Nejsem vůbec líná, například umím dobře vařit. Jsem schopna sama uvařit pro dvě stovky lidí. Vařila jsem v hotelích, na horských boudách. Ráda bych vařila třeba pro charitu, kdyby mi to někdo umožnil. Dělala bych to zadarmo, třeba jen za stravu,“ podělila se Marie Podolánová s Deníkem o svůj sen.

Společnost v prochladlém bytě dělá Marii Podolánové černá roční kočka Mikeška. Spí s ní v noci a trochu ji zahřívá.

Pro lidi, kteří se dostali kvůli mrazům do problémů, nemají obydlí, otop či elektřinu, se rozhodla polická radnice vařit teplé nápoje a polévky. Zadarmo.

„Je to bezvadné, úplně se nestačím divit. Je to skvělý nápad. Ten, kdo to vymyslel, má srdce,“ pronesla Marie Podolánová na služebně městské policie, kde si pochutnávala na vepřové polévce a na kávě.

Vykládá karty, chodí na borůvky

Poličtí občané skoro šedesátiletou ženu, jíž nikdo neřekne jinak než Maruška, dobře znají. Je pověstná tím, že za drobný peníz vykládá karty. V létě chodí do skal a do lesů v okolí na borůvky, které pak ve městě prodává.

„Jsou tu hodní lidé, dávají mi občas třeba oblečení. Čepici, kterou mám na hlavě, jsem dostala od paní starostky. Od její sekretářky Dáši mám zase na nohou boty,“ vypráví Podolánová.

Toho, jak si „zavařila“ život, lituje. „Kdysi jsem začala hrát automaty, lákalo mě to. Myslela jsem si, že vyhraji, ale opak byl pravdou. Pak jsem začala i trochu pít. Navíc jsem se stýkala s lidmi, kteří mě stahovali na dno, namísto toho, aby mě drželi nad vodou,“ svěřila se Marie Podolánová.

„Přála bych si dostat od života ještě jednu šanci, které bych se mohla chopit,“ zakončila žena.