Lidé odpradávna využívali schopností poštovních holubů rychle a bezpečně doručit důležitou zprávu na vzdálenost stovek kilometrů. Dnes, v době moderní pošty, e-mailů, mobilních telefonů a satelitů se holubi uplatňují již jen při závodech. Z „pošťáků“ se tak stali „závodníci“.

Holuby obyčejné, okrasné a užitkové jsem s přestávkami choval již od mládí. K této zálibě mě přivedl můj otec Václav Novotný. Chov poštovních holubů jsem si zavedl v roce 1967 a úspěšně v něm pokračuji dodnes. Zabývat se chovem poštovních holubů dnes představuje časově, finančně i organizačně velmi náročného koníčka.

Chovatelé poštovních holubů jsou organizovaní v Českomoravském svazu chovatelů PH, který se dělí na České sdružení a Moravskoslezské sdružení. Dále jsou děleni na oblastní sdružení a základní organizace, v nichž chovatelé soutěží mezi sebou. První závod PH se uskutečnil v Belgii roku 1818, masově se tento sport rozšířil až koncem 19. století. Nejpopulárnější je dnes v Belgii, Francii, Velké Británii, Polsku, Holandsku a Německu. Na holuby se sází jako na dostihové koně a věnují se jim speciální televizní kanály.

Holubi jsou vypuštěni na jednom místě a jejich úkolem je vrátit se do domovského holubníku. Na místo vypuštění holubi putují ve speciálně upraveném kamionu. Brzo ráno se naráz otevřou přepravní boxy a závod tím začíná. Hejno, které mnohdy tvoří tisíce holubů, chvíli krouží a snaží se zorientovat. Jednotlivci postupně nabírají směr a vyrážejí zpět k domovu. Když se holub vrátí domů, chovatel mu sundá závodní kroužek a vloží jej do předem zapečetěných speciálních hodin. Tím se jejich mechanismus zastaví a zaznamená se na vteřinu přesně čas příletu. O úspěchu rozhoduje tedy i svědomitost, zkušenost a technické vybavení jeho chovatele.

Někteří z nich mají v holubníku zařízení, které jim dá zvukový nebo světelný signál. Profesionálové používají závodní kroužek s čipem. Holubův návrat automaticky zaznamenává počítač, takže člověk u toho vůbec nemusí být a časové ztráty jsou tak nulové. O konečném umístění „závodníka“ rozhoduje jeho průměrná rychlost, s jakou letěl. Ta se určuje z přesné vzdálenosti mezi oběma místy a z doby letu. Výsledky republikových mistrovství a mezinárodních soutěží se určují pomocí koeficientů vypočítávaných z umístění v oblastních závodech. Holubi z opačných konců republiky spolu tedy nesoutěží přímo. Jinak to ani nejde. Holubi zkrátka létají pouze domů a nelze pro ně vytvořit nějakou univerzální trať. Podle délky se rozlišuje několik kategorií závodů. Nejkratší jsou na vzdálenost 100 - 400 km, nejdelší mohou měřit i přes 1000 km. Od května do konce července soutěží dospělí holubi a holubice. Začátkem září začíná druhá část sezóny se závody pro holoubata.Rychlost

Rychlost

Holubi mohou za příznivého počasí a s větrem v zádech letět průměrnou rychlostí přes 100 km za hodinu. Nikdy nelétají po přímce, ale vyhýbají se oblačnosti, horám, sledují koryta řek, takže ve skutečnosti uletí kilometrů mnohem více. Většinu závodů lze absolvovat za jeden den, ale delší tratě si žádají i delší čas. Holubi přespí v terénu a pokračují v letu až ráno. Jen ti nejlepší jsou schopni letět i za jasných nocí.

Občas se stane, že se ze závodu holub nevrátí. Může se zranit hned při startu, při cestě ho můžou napadnout dravci, hrozí mu zranění o elektrické vedení nebo také náhodné zastřelení. Jiné nebezpečí na něj číhá, když se chce napít a usedne na vodní hladinu. Může se splést a usedne třeba na nádrži s mazutem, slepí se mu peří na křídlech, což mu zabrání v dalším letu. Může se také zatoulat a domů netrefít. Často zůstane u jiných chovatelů nebo se připojí k městským holubům. Z toho vyplývá, že v průběhu sezóny mívají chovatelé i značné ztráty mnohdy i cenných holubů ze svých chovů.

Jak to holub dělá, že v neznámém prostředí dokáže přesně určit, kterým směrem se nachází domov? Důležitá je schopnost orientovat se podle postavení kosmických těles, zvláště Slunce. Vnitřní biologické hodiny mu říkají, aniž by o tom musel přemýšlet, v jaké poloze má být v ten který den a hodinu slunce nad jeho holubníkem. Dovede rychle vyhodnotit rozdíl mezi očekávanou a skutečnou polohou Slunce a určit tak směr, kterým se musí vydat. Už v embryonálním stadiu holub vnímá silokřivky magnetického pole Země.

Dovede vnímat pachové stopy, jistou roli hrají i zrakové vjemy. Holubí navigace je stále tak trochu záhadou. Vracejí se přece i holoubata, která nikdy předtím neviděla oblohu, stejně jako holubi, kterým vědci připevnili na hlavičky malé magnety znemožňující vnímání magnetického pole Země. Při jednom téměř neuvěřitelném pokusu žili holubi v holubníku umístěném na zakotvené lodi. Potom je odvezli na pevninu a loď mezitím odplula stovky kilometrů daleko. Přesto se na ni holubi vrátili. Tato strategie s pojízdnými holubníky se běžně používala i během válečného období.

S chovatelským pozdravem Letu zdar! ⋌ Václav Novotný, Kopidlno