Traktůrky podobné tomu, co v něm se svou rodinou výletoval herec Rudolf Hrušínský ve filmu Slavnosti sněženek, dorazily do Výravy na Hradecku.

Celkem dvacet pět závodníků se tam utkalo ve dvou kategoriích závodu vozidel typu Terra a takzvaných domamontů, což byly stroje složené, jak už název napovídá, po domácku.

Netradiční závody traktůrků, které neodmyslitelně tvoří kolorit českých vesniček, vymysleli před devíti lety nadšenci, kterým se zdálo, že by se tak mohl příjemně rozčeřit poklidný venkovský život.

„Nápad se zrodil jak jinak než v hospodě, chtěli jsme, aby se zapojil každý a aby všichni měli stejné šance. Pak nás napadlo, že skoro každý má doma terru, a bylo to na světě,“ vylíčil jeden z otců myšlenky i závodu Jan Konečný. Letos byla trasa dlouhá osm set metrů, byla plná výmolů a rozbahněných louží. Závodník musel projet i kruhový objezd a na závěr vypít na ex půllitr kofoly.

„V loňském roce museli soutěžící sníst tatranku, ale protože se přitom dusili, raději jsme zvolili nápoj,“ vysvětlil organizátor závodu.

Porota hodnotila samozřejmě čas, ale i výsledný umělecký dojem. Letos si pohár vítěze odvezl v kategorii terra traktůrků Jaroslav Hejcman z Výravy a ve skupině podomácku sestrojených vozidel Martin Vaňousek z Kochlánek.

I když se to nezdá, projet vyznačenou dráhu není jen tak, vyžaduje to zručnost a zkušenost řidiče. Stroje by neměly mít upravené motory, jinak si závodník může k sobě vzít i spolujezdce, aby vyvažoval. Obecně však prý platí, že čím lehčí vozík, tím lépe.

„Je dobře, že se závody obešly bez zranění a všichni si užili zábavu,“ dodal pořadatel.

O svého „drahouška“ pečuje už přes 30 let

Stroj, jehož vnitřnosti jsou poslepované z několika automobilů, začal Jiří Tuček z Ruseku sestavovat již před sedmatřiceti lety jako mladý kluk.

„Použil jsem všechno, co bylo k sehnání nebo co mi kdo dal. Najdou se v něm součástky z automobilu Praga Picolo, miniautobusu Aero 30, nebo z východoněmeckého Roburu,“ uvedl majitel traktůrku.

Vyrobil si ho pro usnadnění zemědělských prací, aby mohl převážet krmení, vláčet a orat. V posledních letech předělal traktůrek z úsporných důvodů na propan butan. Nyní však už používá moderní a tento dědeček odpočívá ve stodole. Několikrát za rok ho spolu se synem provětrají. Odkryjí plachtu, vyleští a namažou všechno, co jde, a vyrazí ven. Příležitost se najde právě třeba v podobě netradičního závodu.

„Jeli jsme i první ročník výravského Terracupu, ale neskončilo to pro nás právě dobře, převrátil jsem se s ním a zůstali jsme poslední. Pak jsme si dali několik let pauzu a přijeli až letos,“ vyprávěl syn Jiří.

Stroj dokáže vyvinout rychlost dokonce až padesát kilometrů v hodině, ale podle slov majitele tak rychle ani nejezdí, je už pak těžko udržitelný na silnici.