Určitě se vám při prohlídce muzea vybavila řada vzpomínek.
Olga: To ano. Až při prohlídce jsem si vzpomněla na některé singly, které jsme natočili se skupinou K.T.O. Jinak bych si ani neuvědomila, že existují. Je to už dlouhá doba. V muzeu je tolik věcí, že si ani nepamatuji, že bychom je kdy vydali nebo vyfotili. Asi nikde jsem se nesetkala s takovou kompletní sbírkou.
Waldemar: V expozici jsou fotky, které jsem neviděl dvacet let. Prohlížím si je a říkám: „Jé, to u nás tehdy viselo na zdi," nebo „to bylo v časopise, když mi bylo deset."

Jak se vám nápad s muzeem zamlouval?
Olga: Nápad pochází od pana Miroslava Frosta, který se s Waldou znal téměř padesát let. Žádal nás, zda může takové muzeum vybudovat, ale žádat ani nemusel. Líbí se mi, že z toho nečiší komerce, což by Walda ani nechtěl, ale fandovství jednoho člověka, který do toho dal srdce.

Sami jste do muzea také přispěli, třeba klavírním křídlem, oblečením…
Olga: Přivezli jsme třeba kopii dopisu od Ronalda Reagana. Také nějaké desky z Ameriky, fotografie, které pan Frost ještě neměl nebo knihy, které se dají prodat, aby byly na muzeum nějaké peníze navíc.
Waldemar: Z toho oblečení je v muzeu fotbalový dres se jménem Matuška nebo oblek, ve kterém táta přebíral ocenění od prezidenta Klause. Ale dodáme ještě další věci, třeba z domu, který jsme teď prodali v Praze. Muzeum bude ještě růst.
Olga: Ráda bych přidala třeba ocenění od prezidenta, z kterého měl Walda tenkrát velikou radost. A také osobní dopis od Klause, z kterého je vidět, že měl Waldu rád už od dob Semaforu a že o něm ví spoustu věcí.

V jednom rozhovoru jsem četl, že se nedokážete zbavit věcí, které patřily panu Matuškovi. Muzeum je asi krásnou i účelnou možností, jak s nimi naložit.
Olga: V muzeu jsem si vyhradila právo o zapůjčených věcech rozhodnout. Nechci, aby se z toho stala nějaká monstrózní atrakce. Pan Frost to dělá skutečně s láskou, ale když by se rozhodl muzeum ukončit nebo jej někomu předat, ráda bych měla možnost si ty věci odnést nebo je ponechat někomu dalšímu. Jinak máte pravdu, ničeho se nezbavím. Mám to doma přesně tak, jak to bylo. Mám dokonce i polštář, na kterém Walda spal.

V posledních třech letech je vám největší oporou syn Waldemar. Na Floridě ho máte stále na blízku?
Olga: Ano. Máme obrovský dům a Waldík, jak mu stále říkám, i když už je dospělý, má jedno křídlo. Sice se třeba nevidíme každý den, ale sejdeme se většinou aspoň u snídaně. Vědět, že není na druhém konci světa, je příjemný pocit. On je moje záchrana. Podrží mě v době, kdy je mi nejhůř.
Waldemar: Snažím se maminku v tom těžkém období podpořit. Fůra lidí jí říká, že to přejde časem. Fůra lidí říká: „Něčím se rozptyl, zahoď věci, které ti manžela připomínají." Ale podle toho, jak to u mámy vidím, jsou to mylné představy. Každý to má jiné. Máma vždycky bude chtít mít tátu u sebe.

Paní Olgo, jak na poslední roky vzpomínáte po pěvecké stránce?
Olga: Bez Waldy jsem byla poprvé na jevišti před dvěma lety s K.T.O na festivalu Country fontána. Nyní po dvou letech jsme zase udělali vystoupení. A s Waldemarem mladším jsme teď vymysleli audiovizuální představení k Waldovým osmdesátým narozeninám. To bylo před pár dny. Zpívali jsme a promítaly se obrázky z koncertů z Ameriky. Lidem se to nesmírně líbilo, slzeli tam, na konci tleskali ve stoje. To byl prostě aplaus pro Waldu.

Jaký teď máte program na Floridě?
Olga: Máme tam byznys s prodejem nemovitostí. Dokončujeme také knihu, kterou jsme začali psát ještě s Waldou, ale už jsme ji nestihli dát dohromady. Na podzim ji sem přijedeme vydat a pokřtít. Pak dostavuji ten pověstný dům, o kterém pořád mluvím. Nedá se to moc stíhat, ale je to taková odpočinková práce. Pokládám dlažbu, maluju zdi… Chci to dokončit tak, jak to Walda chtěl. Víte, on vždycky říkal: „Nespěchej, máme dost času."
Waldemar: Od osmnácti let tlumočím. Poslední dobou i učím, to mě baví Jinak jsem dlouho dělal v IT. V tom bych chtěl ještě něco udělat, až vyrostu (smích)…

Nedá mi to se nezeptat. Vypadáte, jako byste otci z oka vypadl. Navíc si necháváte narůst vousy. To je nějaký účel?
Olga: On nosí vousy od doby, co mu začaly růst.
Waldemar: Při oslavě nedožitých osmdesátin jsem měl vystoupení s Karlem Štědrým. Koupil jsem si slamák, který táta nosil v době účinkování v Semaforu, v hledišti to mělo velkou odezvu. Byl jsem rád, že to takhle funguje. Že když se správně oholím, každý hned podobu pozná.

V čem dalším je Waldemar junior podobný svému otci?
Olga: Má z Waldy hodně moc. Jejich vztah jako otce a syna byl unikátní. Byli to kamarádi. Byli si duševně velmi spříznění a dokázali si hodiny a hodiny povídat o všem možném. Waldík také rozumí všem těm vtipům Semaforu, vtipům pana Suchého. V češtině ho nic nezaskočí. Kolikrát mě překvapí, že toho o historii ví víc, než já.

Waldemare, jak jste na tom se zpěvem? Zdědil jste tátův výjimečný talent?
Waldemar: Možná zpívám výborně, ale to se nikdo nikdy nedoví. Zpívám si spíš sám.

V muzeu jsem objevil fotografii, na které jste se svými rodiči a všichni zpíváte. I když jste tam ještě dítě.
Waldemar: To mi bylo deset let. Na té desce jsem zpíval tři koledy. Potom jsem ještě byl v nějakých souborech. Stále se mě všichni ptají, zda nebude nějaká sólová kariéra. Ale to se povedlo snad jen Enrique Iglesiasovi, že je také slavný a dobrý jako jeho otec. Lidé spíš řeknou: „Ten Matuška, ten byl dobrej, a ten mladej, ten se jen tak snaží." Táta mě naučil kašlat na to, co si lidé myslí, ale tohle bych tomu jménu nechtěl udělat. Fanouškové chtějí toho Waldemara Matušku, kterého znají. A ten je jenom jeden.

Bronislav Jaroš