Například Petra Valentová z Náchoda si vzpomněla, jak byla v sedmnácti letech se školou v Londýně. „Ulice byly jedna jako druhá, všechny domy vypadaly úplně stejně jako dům rodiny, u které jsem bydlela. Neměla jsem mobil, mapu, neznala jsem ani jméno ulice," vypráví mladá žena. Bloudila prý téměř tři hodiny.

STUDENTKU ZACHRÁNIL BEZDOMOVEC

„Víte, kdo mi pomohl? Bezdomovec, kterému ona rodina nosila pravidelně jídlo, což jsem ani nevěděla. Spal na lavičce a dovedl mě k hostitelské rodině. Byla jsem už pět kilometrů od jejich domu," popisuje nevšední zážitek a dodává, že na to nikdy nezapomene. „Někdy mají laskavé srdce lidé, do kterých byste to ani neřekli. Budu mu navždy vděčná," dodává přesvědčivě.

Také Hana Šimůnková z Náchoda zažila perné chvilky, když se před pětadvaceti lety ztratila v Rakousku.

ZAZPÍVALA OPERNÍ ÁRII A NAŠLA CESTU

„Autobus byl zaparkovaný u operního domu. Byla jsem zoufalá, neznala jsem jazyk, abych se zeptala a domluvila. Naproti mě šel mladík se sluchátky na uších. Přistoupila jsem k němu, sundala mu sluchátka z uší a pokusila se zapět operní árii. Mladík pochopil a nasměroval mě správnou cestou," líčí dnes už se smíchem sympatická blondýnka.

K dobru pak přidává ještě jednu příhodu, kdy v italských Benátkách dostala osobní doprovod, ale omylem vystoupili z gondoly o stanici dříve a společně se ztratili. „Muž naštěstí uměl anglicky a cestu jsme opět našli. Pak už jsem raději chodila se skupinou," přiznává Hana Šimůnková.

PO HODINĚ BLOUDĚNÍ POMOHLA NAVIGACE

Benátky se staly bludným labyrintem i pro pětatřicetiletého Michala R. z Náchoda. „Nemít s sebou navigaci do auta, asi bychom bloudili ještě dnes. Pomocí map se nám podařilo objevit hledaný most a dostali jsme se na druhý břeh," vzpomíná na téměř deset let starou událost.

V Itálii byl tehdy na poznávací dovolené společně se stejně starým kamarádem a uličkami se marně proplétali více než hodinu.

ŠPATNÉ ODBOČENÍ JE ZAVEDLO NA PASTVINU

Bloudění provázelo i cestu, na kterou se vydali manželé Milan a Lenka T. z Jaroměře. Bylo to bezprostředně po ukončení občanské války v Chorvatsku.

„Do neznáma jsme vyrazili hned po opuštění dálnice v Karlovacu. Celá cesta až na pobřeží bylo jedno velké tápání. Všechny vesnice a města byly rozstřílené a vypálené. Nikde ani živáčka," vypráví téměř šedesátiletý Milan a vysvětluje, že když už někoho konečně potkali, bylo těžké se s ním domluvit.

„Česky ani německy nemluvili oni, jiný jazyk zase neovládal nikdo z nás. Na místo určení se nám nakonec podařilo dojet," říká.

Před zpáteční cestou se však raději poradili s panem domácím, u kterého byli ubytovaní. Ten jim, bohužel, zapomněl popsat jednu odbočku, proto odbočili dříve. Cesta je po chvíli zavedla na pastvinu, kde na ně vyběhl místní bača.

„Zřejmě si myslel, že je ještě druhá světová válka, a tak spustil německy. To ale byla výhra, protože jsme se dozvěděli, jak se vymotat z hor a dostat se bezpečně na silnici směřující k Záhřebu," zakončuje zážitek pan Milan a dodává, že na takové chvíle dnes už vzpomíná rád a s úsměvem.