Hrubosti, sprostoty, ba zabijácký faul na brankáře, to vše šlo stranou kvůli šesti písmenům: „monkey“ – opice. Většina Čechů se nad tím pozastavuje a považuje to za zpozdilé. Většina Britů to naopak bere smrtelně vážně a Kúdela se obává nejen pomsty, ale i zatčení. Kde je tedy pravda?

Podívejme se nejprve na výrok žáka Metelky. Ten je skutečně pln stereotypů. Špatná vlastnost padoucha Dlouhého Bidla je přirovnávána k vlastnosti starší dámy tmavé pleti. Stereotyp je o to horší, že samotné Rychlé šípy trpí ve výtečném díle seriálu pověrčivostí, neboť se obávají vlivu tajemné kočičí pracky.

Boj o kožešinku

Není však pochyb o tom, že jak Metelka, tak jeho duchovní otec Jaroslav Foglar byli plni ušlechtilosti a prosti jakýchkoli rasových předsudků. Stereotyp byl použit, protože je malebný i jazykově přitažlivý. Ostatně dodnes bývá občas v různých situacích citován.

Na druhou stranu slovo „opice“ nemusí být vůbec urážlivé. Například v populární písni „Šroubya matice“ se  zpěvák chvástá, že vedle jiných věcí, které smí se svou milou dělat, jí smí říkat „opice“. Říká se „mrštný jako opice“, či dokonce „chytrý jako opice“. Máme nejméně dvě hudební skupiny, které mají opici v názvu: Arctic Monkeys a Monkey Business. Kdyby chtěl někdo urazit protihráče takříkajíc sofistikovaně, například by mu s úsměvem pošeptal: „Ty bys mohl z fleku hrát za Monkey Business.“ Co kdo proti tomu namítne?

Problém je v tom, že výraz „opice“ má přes spoustu jiných významů i jeden stereotypní. Užívá se jako urážka pro člověka tmavé pleti. Má naznačit: on tak vypadá, on se tak chová a nejen to: je přibližně stejně inteligentní. Navíc skrytě obsahuje i nadřazenost toho, kdo takto černému spílá.

Řídit stát dá fušku. Dbejme na to

Ale proč si z toho černoch něco dělá? Což dnes není rovnost samozřejmostí? Navíc vydělává nejméně třikrát tolik než ten běloch ze středoevropské čínské filiálky.

Střih: můj táta byl dítě židovských rodičů. Adoptovala ho chudá hodonínská rodina. Hrával s kluky fotbal na dvoře nuzných bytovek. Vynikal jako brankář. Občas na něj pokřikovali: „Žid smrad/ šel srát/ otřel ďupu/ o chalupu/ chalupa se zbořila/ žida smrada zabila.“ Kluci tím nemysleli nic zlého a táta to bral na lehkou váhu. Hned přece hráli dál a nijak mu neubližovali. Vždyť to jsou jen slova, říkal si. Za tři roky přišel holokaust.