Osobní výročí Václava Klause a defilé známých figur z devadesátých let vyvolává otázku po podstatě těch časů. Byla to doba neomezených loupeží a mrtvol na dně přehrad? Nebo éra, kdy se jako zázrakem z mastné strusky zaniklého socialismu zrodila svobodná společnost bazírující na lidských právech?

Alternativní dějiny neexistují, ale jako myšlenkové cvičení jsou užitečné. Mohlo to tedy být tehdy jinak a lépe? Čistší? Bez inflace, bez moře lidí, kteří se považovali a dodnes považují za poražené „Listopadu“?

Kateřina Perknerová
Osm křížků Václava Klause

Odpověď zní: O mnoho lepší to být nemohlo.

Proč?

Přes přehnaná očekávání, která spojovala Václava Klause i jeho soupeře, na tom byla země ekonomicky zle. Fortel byl k ničemu, když se vyrábělo něco, co nikdo nekupoval. Počítačová revoluce se nám vyhnula. Zastaralé a nekonkurenceschopné byly i továrny považované za výkladní skříň. A co hůře: dvě masivní vlny emigrace odsály intelektuální a podnikatelskou kapacitu. Československo (ano tehdy ještě jedna země) nebylo jako sportovec, který chvíli netrénoval. Bylo jako vychrtlý pacient, který se po těžkém úrazu probral z umělého spánku a učí se znovu mluvit a chodit.

Martin Komárek.
Telefonní budka: exitus

Divoký skok k liberálnímu kapitalismu jistě nebyl nutný, přechod mohl být pozvolnější. Ztráty a přehmaty by však těžko byly o mnoho menší. V porevoluční euforii nikdo neuměl správně odhadnout, jak moc bylo všechno za čtyřicet let od února a hlavně za dvacet let od okupace poničeno. A jen největší pesimista by asi řekl, že ještě po třiceti letech budeme ve Vídni zírat s otevřenou pusou.

Ať už se tedy Klaus léty proměnil v poněkud zapšklého paňácu, za to, že v „devadesátkách“ převzal odpovědnost, mu náleží uznání. Ale abychom nepřechválili. Na oslavě přeci chyběla druhá „velká“ postava, která ta léta formovala. Nu ano. Viktor Kožený.

Luboš Palata
Z Ruska náš přítel nebude. Můžeme se ale potřebovat
Kateřina Perknerová
Kampaň? Zase migranti