Případ „Feri“ má tři roviny. Jedna je trestně právní: bude mladý muž usvědčen ze znásilnění, odsouzen a uvězněn? Druhá je politická: poškodí pád nadějného politika jeho stranu a celé volební uskupení, jehož měl být klenotem? Třetí je kulturně společenská: jsme příliš tolerantní, když posuzujeme zneužití moci a síly mužů vůči ženám? Tou se bude zabývat tento článek, neboť je nejdůležitější.

Dva vysoce postavení členové TOP 09, pánové Schwarzenberg a Czernin (ten se následně omluvil), shodou okolností šlechtici, hledí na poklesky Dominika Feriho vcelku shovívavě. Mladíci přece chtějí dostat dívky do postele a večírky bývají hodně divoké.

Kdyby se celá příhoda odehrála za zlatých časů šlechty, nikdo by se nepozastavoval. Mladý pán má přirozeně právo ohnout děvečku, aby se vybouřil, než navlékne manželský chomout. A kdyby si dívky stěžovaly a domáhaly se práva? Marnost nad marnost. Slovo muže má vždy větší váhu než vřískot nějaké ublížené ženské.

Markéta Pekarová Adamová.
Pekarová: Nařčení Feriho se musí vyšetřit. Za Schwarzenbergova slova se omlouvám

Nemusím se nořit tak daleko do hlubin času. Řekněme, že by dámy obvinily černocha na jihu Spojených států, nejvyspělejší zemi světa, před padesáti či šedesáti lety. Většinová reakce bílých, nadřazených mužů by byla: „Natřete negra dehtem a posypte peřím, aby si zapsal za uši, že na bílé ženy se nemaká!“

V různých dobách žijeme v různých kulturních vzorcích a nepodivujeme se nad tím, že jsou úchylné. Poněkud jiný příkladz nedávné doby: návštěvníci ze „Západu“ měli ještě na začátku devadesátých let otřesné zážitky ze smradu v pražských a samozřejmě i brněnských či ostravských tramvajích. Češi se tehdy ještě nenaučili používat deodoranty. Ostatně uklízet chodníky po svých psech neumějí dosud. Případ „Feri“ nás staví před otázku: Nejsme podobně zaostalí v posuzování sexuálního nátlaku na ženy?

Ihned v nás vzkypí krev. To se snad chceme dostat do doslova čarodějnických procesů americké kampaně Me Too? Vždyť tam jsou společensky i kulturně popravováni úspěšní muži jen na základě neověřených udání!

Ve většině případů, i těch nejvypjatějších, se ukázalo, že na těch „udáních“ něco je. To, že se bohatí a vlivní muži se svými oběťmi vyrovnali někdy mimosoudně, patřík americkému právu. Co je však pro vývoj světa důležitější: pozornost a sympatie se obracejí k poškozené (ale může to být i poškozený) a agresor je ztrácí.

Žena přestává být považována za rajdu, která muže dráždí a pak naschvál řekne v poslední chvíli „ne“. Je považována za zcela rovnocennou bytost, jejíž „ne“ má váhu. Tato emancipace přichází dávno poté, co ženy dostaly rovná práva s muži. Jenže skutečná emancipace je něco jiného než ta napsaná na papíře. V otázce rasové to vidíme pořád. Afroameričané v USA, Romové u nás, jistě, zákon na ně hledí stejně jako na „bílé“. Ale hledí tak na ně „bílí“? Velmi zdrženlivá odpověď zní: zdaleka ne všichni. A zdaleka ne všichni Romové či Afroameričané se cítí být rovnocennými členy společnosti.

Dominik Feri.
Dominik Feri vystoupil z TOP 09, vyzvala ho k tomu sama strana

Podobně je to se ženami. Ještě nedávno bylo skoro v módě posílat je k plotně a k povijanu. To snad pomalu mizí, když vidíme, jak vedou Unii, její nejsilnější zemi, a osvojily si kombinovaná bojová umění. Českou politiku ještě neskously, ale to svědčí spíš o jejich schopnostech a inteligenci než o opaku.

Podprahové mínění, že žena je sexuální objekt, který může bohatý, vlivný či slavný chlápek ohnout, však někde přetrvává. Přímé sexuální násilí odsuzujeme, ale ono nevhodné či negentlemanské chování tolerujeme, či dokonce buršikózně schvalujeme. Je to stejně středověké jako neznalost deodorantů či neuklízení po psech, ale nekonečně škodlivější. Ubližuje to, ač přesný počet nezjistíme, nejspíš statisícům žen.