Kliknutím zvětšíteNepatřím k těm, kteří považují odchod západních vojsk z Afghánistánu za nějakou zásadní prohru. Není pro to žádný větší důvod. Svědčí o tom i spořádaný průběh posledních dvou týdnů, kdy Tálibán nechal poměrně bez problémů nechat odejít ze země 120 tisíc svých občanů, kteří v minulých letech pomáhali z velké části spojencům.
Ostatně za spolupráci v posledních dvou týdnech tálibům včera Spojené státy dokonce i oficiálně poděkovaly. Což je jeden z mnoha důvodů, proč srovnání s Vietnamem prostě kulhá na obě nohy.
Válku proti terorismu jsme v Afghánistánu vyhráli. Tedy alespoň proti tomu druhu terorismu, který ohrožuje přímo nás. To, co jsme nevyhráli, byla naše investice do Afghánistánu, Afghánců a afghánské armády. Nebyla malá a byla zmařena během těch několika srpnových dnů, kdy se afghánská armáda rozutekla a Tálibán obsadil bez boje takřka celou zemi.
Ale ruku na srdce, není to poprvé, co se něco takového nepovedlo. Také dnešní Irák má hodně daleko k představě fungující západní demokracie a ani tam se naše investice nepovedla.
Samozřejmě se těžko předvídá vývoj, ale je dost dobře možné, že se Afghánistán změní v chudou, zaostalou, ale relativně klidnou zemi s islámským, nikoli však islámistickým režimem. Zemi, o níž se bude svět zajímat podobně málo jako o Turkmenistán, Súdán nebo Niger. A že obrovská pozornost, kterou nyní celosvětově Kábul poutal, zmizí s posledním americkým letadlem podobně rychle, jako když se po derniéře vypne osvětlení jeviště v divadle.
Hlavní poučení z této kapitoly boje proti terorismu pro nás, NATO i USA je, že je třeba to dělat efektivněji, krátce a účinně. Likvidovat teroristy či porážet nebezpečné diktátory, ale neokupovat. A nechtít budovat novověk v místech, která by byla ráda za funkční středověk. Afghánistán je v tomto lekce. Ale ne prohra.
21
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
