Zpěvných kanárů existuje nejvíce plemen zcela odlišného, dědičně podmíněného zpěvu, například španělští timbrados, belgičtí bubláci, pařížští červeně zbarvení kanáři smet, němečtí harčtí dutopěvci či již vymřelí tyrolští slavíci, kanáři slavičího zpěvu, kteří se učili zpívat od slavíků obecných. Ruští kanáři jsou zase cvičeni k napodobování zpěvu volně žijících ptáků.
„V německém pohoří Harc, kde obyvatelstvo nacházelo obživu především v hornictví, patřila klícka s kanárem k výbavě horníka při práci v dole. Kanáři totiž svým chováním upozorňovali na nebezpečné koncentrace důlních plynů," připomněl chovatel a posuzovatel kanárů Petr Rudolf, a prozradil, že chov kanárů představoval doplňkový zdroj obživy. „Každý podzim navštěvovali obchodníci Harc a vykupovali tam statisíce kanárů, z nich velká část byla vyvážena do Ameriky. Například v Sankt Andreasbergu v té době chovali kanáry v šesti stech z celkového počtu osmi set domácností. Není divu, že právě zde vznikl nový směr šlechtění – harcký kanár. Vyznačuje se dutě znějícím, hlubokým a pomalu přednášeným zpěvem bez rušivých ostrých a vysokých tónů. Vznikl v 19. století a především v jeho třetí čtvrtině, kdy se jeho šlechtění věnoval horník Wilhelm Trute ze Sankt Andreasbergu, jemuž jsou připisovány hlavní zásluhy o vznik kanára, jakého známe dnes,“ zabrousil do historie Petr Rudolf, který prosincovou výstavu chystá.
Irena Voříšková
