Mladý etablovaný umělec přítomným diváků naservíroval pozoruhodné a znepokojivé desetiminutové video, jež vzniklo z jednorázové tříhodinové performance. „Toto svébytné dílo svou strukturou vychází z operní formy: je rozděleno do několika dějství, v němž se rozehrává pestrý neverbální příběh,“ nastínila kunsthistorička Kateřina Štroblová. Samotný název Sospiri znamená dech či výdech, termín v operní praxi často využívaný. V jednotlivých fázích příběhu se objevují postavy v různém odění, jež charakterizuje historické etapy lidstva s tím, že se situace a chování lidí ani po staletích nezměnily.

„Právě dech jako základní životní a tělesná funkce prostupuje celým videem jako stále přítomná linie, spolu s akcentovanou, až barokně exaltovanou tělesností. Fyzický důraz je kladen na tekutiny a jejich výměnu, cirkulaci a přeměnu,“ uvedla Štroblová a dodala, že jednotlivé postavy se vzájemně přibližují, dotýkají, líbají, obnažují a zraňují. Jejich činnost může připomínat rituál, v němž je nutné podstoupit určitý obřad, bolest či nepohodlí. Pečlivá choreografie spolu s podmanivým zvukovým doprovodem vtahuje diváka do scény, v níž každý akt odhaluje jinou situaci.

Rozsahem i žánrovou pestrostí je charakteristická výtvarná výstava Zvuk zapadajícího slunce, která je k vidění v prostoru Luxfer Open Space v České Skalici.
FOTO: Desítky mladých umělců zaplnily svými díly Luxfer Open Space

Podle Hofmanna v záznamu videa nevystupují herci či tanečníci, ale jsou to „civilní“ lidé, kteří mají silné charisma, což je z videa Sospiri patrné. „To, co ukazuji, je dokumentace živé, autentické, momentální a pomíjivé performance. Video se tak stává samostatným dílem, které nemá reflektovat pravdivost té performance. Celkově tato akce dlouho naboptnávala ve všech ohledech a byla poměrně náročná,“ vysvětlil autor.

Právě v této souvislosti při vernisáži projekce vyzval autor přítomné diváky, aby se vyjádřili, jak na ně zhlédnutý opus zapůsobil, co v nich vyvolal a co se v něm děje. „Zmíněné dýchání mě ve videu zaujalo okamžitě, zejména ve scéně, kdy jsou účastníci uvěznění v prosklených otáčivých dveřích a nemohou ven. Jejich obličeje se otiskují do skla, vytvářeným tlakem se mění do rozmanitých grimas a je zřejmě, že nemohou dýchat,“ uvedl k videu jeden z účastníků výstavy.

Další návštěvníci se domnívali, že video vyjadřuje sbližování, zklidnění, nápor, klid i neklid, připomíná rituály, pokřivení, přenáší historii do dnešní doby, koncentraci, bolest a podobně. „Fascinuje mě Lukášovo jakési bezčasí a užívání atributů z dějin evropské kultury, které se však blíží aktuálním i politickým tématům a jsou navýsost umělecké. Proto jsme chtěli, aby se svou tvorbou v Galerii Luxfer prezentoval,“ řekl k výběru autora kurátor Luděk Rathouský. Představení videoartu Lukáše Hofmanna může veřejnost v Galerii Luxfer vidět do 30. října.

Hynek Šnajdar