Kdy i malér potěší…

Ve slunném pátečním dopoledni jsem si nerad připouštěl, že má dovolená na Náchodsku končí. V tomhle kraji jsem prožil od klukovských let mnohé prázdniny a. zažil spoustu dobrodružství. Během uplynulého týdne jsem si oživil vzpomínky na Nové Město nad Metují, nedaleké Peklo, ale také Dobrošov, Rychnov nad Kněžnou, Náchod, Dobrušku,Ratibořice, Babiččino údolí… ale co naplat, odpoledne už mě čekala v Praze tvrdá realita. A tak mi nezbylo než se rozloučit s hotelem U Broučka v Novém Městě nad Metují a vyrazit.

Po nějakých deseti kilometrech se ozval nepopsatelný šramot od zadního kola, jako na potvoru v úseku plném zatáček. DEFEKT! Než jsem mohl bezpečně zastavit, byl plášť pravého kola na hadry. Co s tím? Rezervu Mazda 3 nemá, takže bez pomoci se neobejdu…Než jsem však stačil rozbalit signální trojúhelník, zastavil mi ochotně chlapec s mobilem a chtěl vědět, jak může pomoci. Když viděl tu spoušť, popadl navigaci a hledal řešení. Po pár minutách přijel druhý se starším autem a rovnou mi řekl, že nejbližší pomoc najdu v Novém Městě; rád by mě tam odvezl, ale jeho gesto mluvilo za vše: měl auto plné až po střechu…

Od debaty přešel k činům třetí účastník naší improvizované diskuze: prostě otočil své auto na Nové Město a odvezl mě rovnou do servisu pana Trunečka. Tam příběh dostal spád. Starší muž, snad majitel, ctil řemeslo: nespokojil se řešením „na dojetí“. Nejprve se staral o vhodné obutí, stejné na oba zadní disky a s potřebnými parametry. Souběžně požádal syna, aby mě vzal do svého auta s náhradním kolem, dojel k nehybné Mazdě vyměnil kolo za funkční na dojetí a vrátili se oběma auty do dílny. Když se to podařilo, došlo v dílně na kompletní řešení. Syn majitele mi namontoval obě nová zadní kola a šéf mi fakturoval jen materiál. O nějakém „přilepšení“ za perfektní přístup, vynaložený čas a úsilí, nechtěl ani slyšet a jeho syn to samé. A ještě mi oba popřáli šťastnou cestu!

Hlavou mi proběhlo, kolik lidí mi nezištně a obětavě pomáhalo z maléru, jak nejlíp dovedli, místo aby si užívali slunečního poledne někde u vody a já, plný vděčnosti za pěkný příklad lidské solidarity, se zmohl jen na přiškrcené „děkuju!“

Snad to napravím, když si tenhle jejich příběh přečtete. Takových zážitků, které prohřejí lidské vztahy, není nikdy dost.

Honza Barták