Statečný boj zdravotníků, hasičů a dalších lidí, kteří třeba šili bezplatně ochranné roušky, si zasluhuje úctu a obdiv. Přesto i v tom zmiňovaném pozadí se rozhořely vášnivé spory o vybudování pomníku vlasovcům v Řeporyjích či naopak o odstranění pomníku maršála Koněva. V této souvislosti je zdůrazňováno, že při osvobozování Prahy 9. května 1945 padlo daleko méně sovětských vojáků, než se dříve uvádělo. Bylo jich pouze 30 nebo jen 23. Dokonce i tato čísla jsou teď zpochybňována tím, že mnozí z těchto padlých zemřeli v důsledku dopravních nehod či opilství. Na druhé straně nikdo nemůže zpochybňovat oběť gardového poručíka Ivana Trofimoviče Gončarenka, který padl jako velitel tanku T-34 na Klárově. Nevím, zda je pouze literární fikcí smrt mladičkého rudoarmějce z filmu Májové hvězdy, který promítala v sobotu 9. května na Artu Česká televize. Svůj život obětoval také proto, aby se majiteli domu, z něhož střílel nacistický snajpr, nepoškodil jeho majetek. Scénář k filmu napsal známý spisovatel šedesátých let Ludvík Aškenazy, za války příslušník Svobodovy armády. Po roce 1968 odešel do emigrace.

To vše ale dává Náchodu nezpochybnitelné prvenství v tom, že při jeho osvobození v ten stejný den zde padlo více sovětských vojáků než v Praze ( přes 30). Patrně tomu tak bylo i v rámci celého Československa. Sovětští vojáci byli v Bělovsi, která tehdy ještě nebyla úředně součástí Náchoda, vražděni den po skončení války příslušníky zbraní SS většinou ranou do týla, když byli beze zbraní a vzdali se, aby uchránili životy Čechům ukrytým v české celnici.

V Českoskalickém zpravodaji se o 75. výročí vítězství nad nacismem nedovíme nic. V Náchodském zpravodaji je tato událost zmíněna v rubrice Květnová výročí jednou větou a pak, že Muzeum Náchodska připravilo expozici německých střel k ukončení druhé světové války (strana 21 Náchodského zpravodaje). Milovníci zkoumání výzbroje německé armády si jistě přijdou na své. Otázka ovšem je, zdali je vhodné pořádat takovou výstavu v souvislosti s výše zmiňovanými oběťmi, nemluvě o tom, že ten den zemřelo za použití zbraní německých vojáků i devět českých civilistů.

Po pádu komunismu v roce 1989 se většinou na rozdíl od zbytku republiky již 30 let v jihozápadních Čechách často konají i velkolepé oslavy výročí osvobození, protože je to území osvobozené americkou armádou. Považuji to z hlediska osobních zkušeností za správné. Já sám jsem totiž prožil dětství v Blatné, kterou 7. května 1945 osvobodila právě americká armáda. Nikdo dnes nezpochybňuje, že si američtí osvoboditelé oslavy zaslouží, přestože těch jejich padlých bylo nesrovnatelně méně, než kolik padlo rudoarmějců při osvobozování celého Československa. V Plzni, kde jsou ty oslavy největší, v boji (!) nezemřel ani jediný americký voják.

I když se i teď, byť místy téměř v utajení, kladly po republice k pomníkům padlých věnce, všechno to, co se odehrálo v souvislosti s připomínaným vítězstvím nad nacismem, ve svém důsledku působí spíš jako dehonestace takového výročí. Výmluva na pandemii může být jen částečnou omluvou.

Václav Sádlo