Například letos 8. května na náchodském náměstí zdobila pouze budovu radnice. A tak tomu je i při většině státních svátků. Vlajkové držáky na budovách zejí prázdnotou.

Je krásný květnový večer. Za okny vidím skvělý ohňostroj, všechno kolem kvete a voní, město jarně krásní, je plné radosti. Ale ten slavnostní ráz, který dodávají právě vlajky - alespoň mně - chybí. Pamatuji doby, kdy státní vlajka patřila neodmyslitelně ke svátečnímu koloritu města. Postupně se to rok od roku stává minulostí.

Ale stačí přejet hranice do Polska. Tam vás vesele vítají polské vlajky i na docela malých domcích. Čím to je? Kde je naše hrdost na vlajku, pro níž kdysi umírali naši předkové? Kde zůstala hrdost na naše dějiny, na svůj národ, svou zem?

Ilustrační foto.
Jestlipak jste si všimli, že se kolem dějí malé zázraky?

Bydlím v paneláku a tak jsem si chtěla dát alespoň malou papírovou vlaječku na balkon mezi květiny. Nepochodila jsem ani v papírnictví, ani v knihkupectví, ani nikde jinde. Vlaječky, kterých vždycky bylo všude plno - za okny, na autech - prostě nejsou!  Tak jsem poprosila mého výtvarně nadaného chotě, aby mi jednu vyrobil. Povedla se, a tak jsem ji mohla na špejli umístit mezi truhlíky s kytičkami.

Trochu nostalgická jarní úvaha…
Jsem možná konzervativní, nemusíte se mnou souhlasit. Ale vždycky budu hrdá na to, že žiju v nádherné české zemi, kde lidé zpívají "zemský ráj to napohled." Hrdá na to, že jsem Češka!

Renáta Klicperová, Náchod