Jak se dá dočíst v první kronice Boučkova divadla, tenkrát ještě Loutkového divadla Sokola, Rudolf Bouček zažíval stejná muka, jako zažívá náš soubor v současnosti. Jen v jednom se lišíme. V prvních letech si stěžoval na velmi malou návštěvu na představeních. 20-30 diváků. To my můžeme pyšně prohlásit, že naše návštěva je dlouhodobě v průměru více než čtyřnásobná. I členů měl v souboru málo. Takto si zapsal po posledním představení roku 1923: „Toto představení bylo opět jedním z těch, která skličují a zanechávají trpký dojem. Návštěva velmi slabá (40 dětí), hra chabě provedena pro nedosti schopné síly a malé nacvičení. Účinkujících nelze sehnat, do zkoušek nechce nikdo přijít. Maloměstská netečnost je hnusná věc. Shnilý život při pivě, politice a vepřových hodech.“ Přesto se Rudolf Bouček pustil do stěhování a budování loutkového divadla v zahradním domku vedle divadla. Za vydatné pomoci průmyslové školy, továrníka Etricha a dalších přispěvatelů a pomocníků byla práce na novém divadélku v březnu 1924 z velké části hotová.

Nová budova loutkového divadla

Zahajovací představení pro „sponzory“ bylo uvedeno 3. října 1924. Hrál se Začarovaný les, který byl pak pro širokou veřejnost odehrán v neděli 6. října. V první sezóně, která trvala do dubna 1925, se odehrálo celkem 24 představení, na které, jak s povděkem konstatuje Rudolf Bouček, do hlediště pro 100 diváků přišlo občas dětí 140. V zimě 1927 po jednom z mnoha přeplněných představení, kdy v sále bylo horko k zalknutí, protože stále chodilo více než 140 diváků, si zapsal: „Je to poslední zima, co hraji v tomto divadle. Buď se musí začít stavět, nebo toho musím nechat.“

A jak řekl, tak učinil. Ze sbírky, která byla vyhlášena na jaře roku 1928 a z půjčky od Občanské záložny (půjčka se umořovala potom řadu let), se v květnu začala stavět nová budova loutkového divadla. Ze staré zůstal jeden roh. A již 27. října 1928 se otevřelo divadélko pro veřejnost hrou Pan Johanes. Hrálo se, a hrálo. V roce 1936 se Rudolf Bouček odstěhoval do Prahy. V roce 1938 bylo divadélko na jeho počest přejmenováno na Boučkovo loutkové divadlo Sokola v Jaroměři.

I za války se hrálo…

I za války se hrálo. Ovšem, jednoho dne roku se v divadélku objevil vedoucí loutkového divadla v Hannoveru. Rozhodnutím K. H. Franka jim má být vydáno vše, co si z divadelního inventáře vyberou. A tak nakládají celý inventář loutek, obleků, dekorací, rekvizit, světelného zařízení, všechno, čím je možné pohnout a vejde se na nákladní auto. 29. července 1944 odjíždějí. Tyto věci se již nikdy nepodařilo dohledat. Ale, hraje se dál. Jsou pořízeny nové loutky, nové kulisy, nové rekvizity. Hraje se až do roku 1948, kdy je až do roku 1949 pauza.

V roce 1950 se do Jaroměře vrací z Prahy Rudolf Bouček, nachází divadlo v katastrofálním stavu a neprodleně jedná. První představení po pauze se hraje již na podzim 1950.

Divadélko ustálo i velkou povodeň

Divadélko funguje nepřetržitě dodnes. Za ty roky se v něm vystřídaly desítky, ba stovky účinkujících, z nichž jich už mnoho není mezi námi. V divadélku se v sedmdesátých a osmdesátých letech utvořila skvělá parta, která vytvářela zajímavá představení, která byla velmi kladně přijímána veřejností i odborníky. Bylo založeno studio BODI, bylo založeno Studio Věšák, které tvořilo zajímavé pořady s hudbou a o hudbě, právě pro dospělé. Členové našeho divadélka byli i aktivními účastníky Sametové revoluce v roce 1989.

V roce 1996 proběhla zatím poslední přístavba budovy, kdy byly zřízeny nové záchody a umývárny.

A doba tomu chtěla, v roce 1999 se soubor osamostatňuje, stává se občanským sdružením LS BOĎI Jaroměř. 9. března 2000 naše divadélko ustálo i velkou povodeň, kdy bylo zatopeno vše v suterénu a sál až do páté řady. 1. ledna 2001 pak soubor získává do pronájmu formou zápůjčky budovu, o kterou se stále snaží vzorně starat, udržovat ji v pořádku a hlavně – hrát loutková představení.

Hrajeme jako před 100 lety

V devadesátých letech soubor také začíná intenzivněji vyjíždět s loutkovými pohádkami za divákem. Jelikož jsou mezi námi tací, kterým toto kočování přináší uspokojení, přidávají se další tituly a stává se z toho další nit naší činnosti. V roce 2007 došlo k uměleckému rozchodu souboru, kdy několik členů odešlo dělat své, jiné divadlo. Snažíme se zkoušet a hrát pohádky tak, jak nejlépe umíme, za zachování tradičních postupů. V našem divadélku nenajdete moc novinek. Hrajeme tak, jak se hrálo před sto lety. I naše zájezdová představení, jsou taková. Postupně, jak odcházeli někteří členové, (za prací, za manžely, za manželkami, na studia), zůstali na zájezdová představení vedoucí souboru, manželé Libuška a Roman Bedřich Bauerovi.

Se svými malými herci reprezentovali naši Jaroměř několikrát i na Dnech České kultury na Slovensku, ať již to bylo v roce 2013 v Piešťanech a Trnavě, nebo další rok až v Košicích, Michalovcích či Prešově.

A přišel Covid-19…

V roce 2015 přišlo pozvání na turné do Austrálie a na Nový Zéland, které bylo tak úspěšné, že se o nás dozvěděli v USA, kam následovaly naše cesty v roce 2016, a v roce 2017, kdy jsme absolvovali nejdelší turné. Takové neabsolvují ani naši VIP umělci. Hráli jsme celkem 29 představení na 27 místech USA i Kanady. Projeli jsme Ameriku od Bostonu po San Diego. V našem věku bylo 77denní turné už také velmi únavné. V roce 2018 další, kratší turné, po kterém mělo následovat ještě jedno, na podzim 2019. To jsme z osobních důvodů odložili na jaro 2020. A přišel Covid-19.

Během jarního uzavření jsme se snažili divákům přiblížit naše představení prostřednictvím facebooku. Již dva roky se také podílíme na letní akci „Pohádky z Bauerovic zahrádky“, kam jsou zvány soubory z celé republiky, aby jednou za 14 dní hrály své pohádky. Na podzim jsme se těšili, jak budeme hrát a připravovat malou oslavu té stovky, jak pokřtíme novou pohlednici…

Nebudeme již dále unavovat. Vidíte, že personální problémy, které má náš soubor, nejsou ničím novým. Vidíte, že náš soubor dělá, co může, aby se ctí reprezentoval naši Jaroměř, naše Boučkovo loutkové divadlo. Zatím se to daří. Daří se to díky těm, kteří v divadélku pracují, daří se to i díky vám, našim divákům, protože máme komu svou práci ukázat. Doufejme, že tato tradice jen tak nezmizí a že se podobný článek v nějaké podobě objeví třeba za dalších 100 let.

Děkujeme!

Roman Bedřich Bauer