Vánoční volant

Můj starší brácha se narodil hned po válce. Od malička ho přitahoval volant. Z kredence si brával pokličku (moravsky křidlu) a kroutil s ní tak dlouho, než usnul. Když mu byly čtyři roky, pod vánočním stromečkem našel na Štědrý večer dřevěné šlapací autíčko – pochopitelně s volantem. Když jel otec do Brna, podařilo se mu zakoupit gumovou houkačku. Z té měl brácha ohromnou radost. Dodnes se dívám na zažloutlou fotografii, kde brácha si to šine po silnici se svým „cadillacem“ a čepýří se přitom štěstím jako páv.Na vojně jezdil se zelenou armádní sanitou. Ve své vojenské knížce měl zapsanou ještě další funkci: sběrač raněných. Když se vrátil zpátky domů, tak nám říkal, že mu nějaký čas trvalo, než si zvykl na ty hrůzy, které viděl u mnoha zranění. A ještě dodával: „Já, kdybych viděl, že se na mě něco řítí, tak raději stočím volant do příkopu, abych se vyhnul přímému střetu.“Ještě na vojně si prohlížel časopisy světových automobilek a pokukoval po švédském autíčku firmy Saab. Protože jsme ale nebyla tuzexová rodina, objednal si v tehdejší Mototechně české embéčko. Bohužel, už se ho nedočkal. Navždy ho zradil volant protijedoucího průmyslového autobusu, který do trambusu mého bráchy čelně narazil. Bylo mu tehdy pouhých 24 let.

Pavel Kyselák