Tvrdá škola pod známým trenérem Josefem Hlouškem mu pomohla. Ligu kopal za Hradec, Bohemians, Příbram (tam byl kapitánem) i ostravský Baník. Celkem nastřádal sto padesát startů.

Vedle toho zdolal ještě jednu metu: Dal gól na všech úrovních - od nejvyšší soutěže po čtvrtou třídu.

Dnes nastupuje ve třetí třídě za Dobřenice, změnil se ze zadáka na ofenzivního záložníka. Na podzim se trefil jedenáctkrát.

Píšete si góly?
Už dávno ne. Ale na začátku v lize jsem si je ještě psal.

Takže si pamatujete na první branku?
Jasně, já si pamatuju všechny v lize, dal jsem jich jen sedm. (směje se) Ten první proti Žižkovu v posledním kole na jaře 1998, hrálo se o záchranu. Míč prošel po rohu Jardy Dvořáka na zadní tyč a já ho uklidil placírkou. Vyhráli jsme 2:1 a udrželi se.

Ne, bylo to 2:0.
No vidíte. (směje se) Ale dobře si pamatuju, že druhý gól dal Bogas Pilný, co později hrál za Liberec a trénoval Hradec.

Máte představu, kolik jste vstřelil v kariéře branek?
Myslím, že kdybych spočítal i ty pralesní soutěže, tak mi to hodí stovku.

V lize jste začínal v Hradci pod Jaroslavem Hřebíkem, koučem opředeným různými mýty. Jaký byl?
Z obrazovky na mě působil jako hodně impulzivní člověk, hodně ukřičený. Ale v týdnu na trénincích to byl milý, zábavný a usměvavý pán. Jenže to jsme museli jet, na to byl pedant. Neměl rád zlehčený přístup, pak nám dal pocítit verbálně i fyzicky.

Vy jste však potkal i další velká jména, že?
Jasně, v Ostravě Jarabinského, kterého vystřídal Hapal. Nejvíc mi ale dali Uličný v Hradci a Tobiáš v Příbrami. Byli jsme na stejné vlně.

V čem?
V podstatě mě nechali dýchat, neškrtili mě. V týdnu byl volnější režim, já byl zápasový hráč.

A také hodně emotivní.
Jo, dostal jsem přezdívku Psycho. Potřeboval jsem vždycky, aby mě někdo zdravě nas…, pak jsem hrál dobře. Bez emocí jsem nemohl být.

Občas to ale skončilo i červenou kartou.
Jednou jsem byl vyloučený v Hradci. Potom jsem jel do Prahy na disciplinárku, vedl ji legendární předseda Károlyi. Dal mi nějaký trest, ale já tam seděl za měsíc znovu a on mi říkal: Pane Lesák, něco jste mi slíbil. Tak jsem odpověděl: Já vím, pane předsedo. Slíbil jsem, že už neřeknu rozhodčímu ty ču…, tak jsem mu řekl ty p… Dostal jsem tři zápasy a mazal jsem domů. (směje se)

Jak to nyní zvládáte se sudími v nejnižších soutěžích?
Občas mě to chytne, ale vždycky si řeknu, tak do desáté minuty: Hraješ třetí třídu. Myslím, že už jsem hodný. (směje se)

Také jste změnil post. Většina hráčů se posouvá dozadu, vy dopředu.
Hrál jsem i útočníka, teď ofenzivního záložníka. Nechci, aby to znělo namistrovaně, ale neměl mi to kdo přihrát. Teď už máme v Dobřenicích mnohem lepší tým, ale zůstávám tam. Už moc neběhám, to se ale dá nahradit fotbalovostí.

Je vám čtyřiačtyřicet. Jste po zápasech hodně rozbitý?
Vždycky na začátku půlsezony. To mám tři dny robotické chození. Ale hraju pravidelně, tak se to pak srovná.

Co vás u fotbalu jako hráče pořád drží?
Miluju ho, to je jednoduché. Bylo období, kdy jsem asi dva roky nehrál, jen jsem dělal trenéra mládeže. Jenže chybělo mi to.

Stříleli v každém patře, od ligy po „prales“

Dali branku ve všech soutěžích Česka. Od nejnižší IV. třídy až po první ligu. Takovou bilancí se může pochlubit jen málo fotbalistů.

Vladimír Malár, bývalý útočník Sparty i Slavie, nebo Roman Dobeš, někdejší opora Zlína či pražských Bohemians, kvůli této metě na sklonku kariéry přestupovali.

Plánovali dotvořit perfektní fotbalový životopis.

„Chtěl jsem si splnit svůj cíl,“ vzpomíná Malár na podzim 2018, kdy odešel z rodných Hrušek do Velkých Bílovic. Chyběla mu totiž branka v I. B třídě.

Jinak skóroval všude, na profesionální úrovni i v pralesních ligách, jak se jim říká.

Podobně na tom byl i Dobeš, určitě si ho pamatujete jako pracovitého záložníka s téměř sto padesáti starty v lize. Ten přestoupil ze svých Slušovic do Veselé, jejíž béčko hraje IV. třídu zlínského okresu. „Můj odchod na Veselou samozřejmě hodně lidí překvapil, ale bylo to opravdu jen kvůli gólu v každé soutěži,“ přiznává.

Malár s Dobešem svůj (možná) poslední fotbalový úkol zvládli a zařadili se do velmi vybrané společnosti.

Střelec s diplomem

Jak je početná, je velmi složité dohledat. Deník to zkusil a došel k pěti jménům. Zda jsou všechny, jisté rozhodně není.

Jasné však je, kdo byl první. Patrik Holomek, urostlý útočník, který hrál ligu za Brno i Staré Město.

V roce 2014 dostal od tehdejšího předsedy svazu Miroslava Pelty certifikát, byl dokonce zapsán do České knihy rekordů.

„Slavný jsem nikdy nebyl a něco takového jsem nečekal. I když jsem byl dvakrát nejlepším střelcem druhé ligy, tohle byla největší pocta v kariéře,“ přiznal Holomek, jehož bratr Pavel rovněž nastupoval v nejvyšší soutěži.

U Holomka najdeme jedno malé ale. Nedal gól ve čtvrté třídě, protože jeho Bosonohy, kde dohrával kariéru, působí v okrese Brno-město, kde je nejnižší „trojka“. Na druhou stranu ryšavý kanonýr zapsal desítky gólů také ve futsalu, a to ve druhé celostátní lize. Takže O.K.

Do party patří dále exhradecký obránce Michal Lesák a pak i největší jméno – bourák Marek Kincl.

Bývalý sparťan totiž statistiku posunul ještě na vyšší level. Přidal branky v Poháru UEFA i v Lize mistrů. Ta nejslavnější poslala letenský tým na podzim 2003 do jarní fáze nejprestižnější fotbalové soutěže světa. Kincl se trefil proti Laziu Řím v poslední minutě a v mrazivém večeru se svlékl do nátělníku.

Byl to magický moment, navíc jeho poslední dotyk s míčem ve sparťanském dresu. Hned poté zmizel do Petrohradu a Rapidu Vídeň.

Když se z ciziny vrátil, začal sázet góly na všech úrovních. Dílo dokončil v srpnu v okres-ním přeboru. Tleskáme.