Kliknutím zvětšíte
Pamatuji si na náš rozhovor před pěti lety. Líčil jste, jak moc si Němci fotbalistů váží. Dá se to srovnat s Českem?
Těšil jsem se domů, ale pak mi došlo, že jsem si to hodně zidealizoval. Tak už to bývá, když někde dlouho nejste, tak určité věci nedokážete a nechcete vidět. Po návratu tam bylo určité vystřízlivění, ale už jsem se s tím srovnal.
Mluvíte teď jen o fotbale?
O všem. Každopádně fotbalová kultura v Česku je jiná než v Německu.
Během turnaje na Maltě jste se mimo jiné potkal s Petrem Jiráčkem. Kdysi váš spoluhráč v reprezentaci a soupeř v Bundeslize. Co říkáte na to, že se z něj stal ve Zlíně asistent trenéra?
Zaznamenal jsem to. Ale musím se přiznat, že já si nedovedu představit, že bych byl v budoucnu trenér nebo asistent. Když to chce člověk dělat pořádně, tak je to časově ještě náročnější než být fotbalista.
Co vy a fotbalová kariéra po kariéře?
Je to věc, kterou se zaobírám každý den. Mám určité vize, ale uvidíme, až to bude na pořadu dne.
Jak do toho promlouvá rodina? Neříká vám starší syn, abyste hrál co nejdéle?
Už několikrát se ptal, proč jsem nezůstal v Brémách. On to nevidí tak komplexně jako my dospělí. Chtěli jsme, aby měl českou školu, aby vyrůstal v prostředí, kde si získá kamarády, bude mít jistotu.
Je to váš největší fanoušek?
Pamatuju si, jak to prožíval v Německu. Při vypjatých situacích, hlavně na konci angažmá, když jsme hráli o sportovní život. Tehdy mi došlo, že pro sedmileté dítě to je hodně náročné. Nebyl jsem šťastný, jak extrémní to na něj má vliv. Dítě se nemá trápit tím, jestli táta vyhraje, nebo ne. Je to zbytečné.
On hraje fotbal. Chodíte na tréninky a zápasy, abyste ho povzbudil?
Vždy, když to náš program umožní. A když není moc velká zima (úsměv).
Dají se srovnat tréninky dětí dnes a když jste v devadesátých letech začínal vy?
Vůbec, teď je to úplně něco jiného. Oni trénují mnohem víc, jiným způsobem. Je to dobře. Tedy ne všechny tréninky jsou podle mě ideální, ale je dobře, že jsou děti venku. Jinak by, jak všichni víme, seděli doma a vystačili by si s mobilem, televizí.
Jak na vaši přítomnost u hřiště reagují rodiče?
Na začátku byli zvědaví, ale už to přešlo. Jen když jedeme na venkovní zápas, sem tam někdo přijde a chce se třeba vyfotit.
S fotbalem jste procestoval půlku světa. Kde se vám líbilo nejvíc?
Asi v Japonsku. Obdivuju, jak jsou tam k sobě lidé slušní. Možná to souvisí i s tím, že ve Werderu jsme měli řadu let Japonce, který nám dělal akupunkturu. To byl neuvěřitelně hodný člověk.
Co si pamatuji, Čína vás zrovna nenadchla, že? Říkal jste, že byste tam nešel hrát.
Byl jsem tam s reprezentací i klubem. Všechno velké, ale když si vzpomenu na tu čistotu… Všude nepořádek.
Vzpomněl jste si tady na to, že Maltě jste dal premiérový gól v reprezentaci?
Matně. Zápasů za národní tým bylo víc, ale góly jen tři. Ještě Norsku a San Marinu, že?
Ano. Začínal jste v roce 2011 pod trenérem Michalem Bílkem. Byl to váš osudový kouč?
Jeden z nich. Vděčím mu za hodně. Do té doby neexistovalo, že by hráč jiné pleti reprezentoval Česko. Bylo to něco, co tu ještě nebylo.
Předpokládám, že jste byl rád, když loni získal titul s Plzní?
Když jsme se pak potkali, tak jsem za ním zašel a pogratuloval jsem mu. Jsem rád, že ukázal, co umí. Víte, tehdy čelil zbytečné kritice. Přitom v reprezentaci to byl oblíbený trenér.
Tady na Maltě jste zase potkal kouče Pavla Vrbu, který byl u národního týmu během Eura 2016. Nevzpomínáte na ten šampionát trošku s rozpaky? Vypadl jste ze sestavy…
Kdepak. To je vždy rozhodnutí trenéra. Nikdy jsem mu to nevyčítal, byla jiná situace a na mém postu větší konkurence.
Když jsme u těch trenérů, na lavičku pak přišel Karel Jarolím, s nímž jste si předtím nesedl ve Slavii. Jak se hrálo pod ním?
Tohle bylo zajímavé. Hned první den, kdy jsme se potkali na srazu, si mě zavolal. Ale bylo to v pohodě, vše jsme si vyříkali, navíc od tehdejší anabáze ve Slavii uteklo deset let.
V roce 2019 jste ukončil reprezentační kariéru. Nepřemlouval vás někdo, třeba Jaroslav Šilhavý?
Já jsem mu řekl, že potřebuji víc odpočinku, už bych to s reprezentací nezvládl. Na jaře jsem si zahrával s vážným zraněním kolene, trápilo mě to už na srazu. Tlačil jsem moc na pilu. Nebýt tohoto rozhodnutí, už fotbal nehraju. Takže jsem si prodloužil kariéru.
Pojďme k dalšímu tématu, na hokej. Kdysi jste mi řekl, že vás láká výlet do Ameriky za vaším švagrem Pavlem Zachou. Už jste ho viděl v akci?
Ne. Ještě ne. Ale přemýšlím, že letos už to musí dopadnout.
Nahrávají tomu okolnosti. Před sezonou odešel do Bostonu, který by mohl hrát o Stanley Cup.
Přesně tak. Boston hraje fantastický hokej. Věřím, že se dostanou do play-off a třeba na konci května nám to vyjde.
Kromě fotbalu jste hrál házenou. Jaký máte vztah k hokeji?
Pokud myslíte, jestli chodím na led, tak ne. Mám trauma z dětství, kdy jsme to s kamarády zkoušeli, ale starší kluci po nás stříleli puky.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
