Od roku 1992 až do roku 2011 nastoupil Pavel Verbíř v dresu Teplic k 609 soutěžním zápasům. Dal v nich 178 branek, na Stínadlech je doslova žijící legendou. Za to, jak se na hřišti za Teplice bil, ho fanoušci milují. Kam přijde, tam ho poznávají. Chtějí si s ním povídat o fotbale, o současném stavu teplické kopané.

Pro „Verbu” to ale nejsou debaty radostné, „sklářům” se v nejvyšší soutěži nedaří, i v právě probíhající sezoně bojují o holý život. „Mrzí, že fanoušci, kteří chodili na naše zápasy, chodit přestávají, že návštěvnost výrazně poklesla,” říká smutně vedoucí prvoligového áčka. Trojnásobný dědeček se dobíjí se svými vnoučaty, rád relaxuje například na tenisovém kurtu. A přiznává, že před deseti lety s vrcholovou kariérou končit nemusel.

Jágr, který je váš ročník, ještě hraje, vy jste skončil před deseti lety. Co vás napadá na prahu padesátky, když se na něj díváte? Nemohl jste hrát o něco déle?
Mně ještě do padesátky zbývá rok, to je dlouhá doba! (úsměv). Hokejistu pana Jágra obdivuju. Co dokázal a stále dokazuje, je obdivuhodné. Já končil, když mi bylo 38 a půl. Zpětně toho lituju. Tělo bolelo, ale příjemně. Neměl jsem žádné zdravotní problémy, které by mě limitovaly. Asi jsem se trošku unáhlil v lednu, půl roku před tím koncem. Řekl jsem, že končím kariéru.

Když mladí dostanou šanci, musejí být lepší než ti starší

Nebylo to ale úplně vaše rozhodnutí, že?
Možná jsem byl do toho trošku natlačený, bylo to připravený. Měl jsem si nechat čas na rozhodnutí až po sezoně. Cítil jsem se pak dobře, navíc skončil trenér Plíšek, nastoupil trenér Rada, který mě dobře znal. Hned se mě zeptal, jestli nechci svoje rozhodnutí přehodnotit. Já řekl, že nechci být za blbce. Škoda, myslím, že jsem na pokračování ještě měl výkonnost. Jako Jágr bych nebyl, ale možná bych ještě rok dva vydržel. Tu čtyřicítku jsem mohl atakovat.

Rozumím. Nechtěl jste být jako hokejový brankář Dominik Hašek, který několikrát své rozhodnutí o konci kariéry odvolal.
Když se něco řekne, tak by to mělo platit. Třeba bych se setkal s negativními názory, říkali by, že jsem blbec, ale tenkrát jsem byl u fanoušků ve velké oblibě, tak by to spíš vzali. Už je to pryč.

Není žádným tajemstvím, že vám fotbal tak trošku znechutil trenér Plíšek, který místo vás stavěl mladší hráče.
Nechci to po deseti letech hodnotit. Setkal jsem se s různými názor, třeba že v mém věku už mají dostávat šanci mladší. S tím souhlasím, ale mladší musí být lepší než starší. Mně vadilo, že místo mě hrají mladší, kteří tu výkonnost ale neměli. A nešlo jen o mě, ale i o Libora Doška, Vlastu Vidličku a další.

V Teplicích, a nejen tam, jste legenda, věrná klubová ikona. Nelitujete ale toho, že jste nikdy nešel jinam?
Nabídky byly. Přijdou chvíle, když mě zamrzí, že jsem si nevyzkoušel zahraniční angažmá. Někdy se ale o tom víc namluvila, než se pro to ve skutečnosti udělalo. Já tenkrát nekoukal na to, aby byl Verbíř v Teplicích nesmrtelný, aby tam hrál 30 let. Teď s odstupem času vidím, že je to hezké. Slovo legenda nemám rád, ale asi to ke mně patří. Protože aby někdo vydržel v klubu tolik let, jako jsem vydržel já, to je dnes nepředstavitelné. Nelituju toho, spíš naopak. Ale někdy mě zamrzí, že jsem ven nešel. Na druhou stranu nikde není psáno, že bych se v cizině prosadil. Třeba bych se vrátil s nepořízenou.

O mně bylo známé, že mám rád pivo

Bavíme se o klubismu, o dlouhověkosti. O vás je známé to, že jste životosprávě tolik nedával, konkrétně zdravé stravě. Neříkáte si teď, že jste mohl udělat v životosprávě víc?
Pokud se budeme bavit o zdravé stravě, tak si myslím, že právě díky té životosprávě kluka z vesnice jsem vydržel hrát skoro až do čtyřicítky. Měli jsme vše domácí - zeleninu, králíky, slepice a vejce od nich, škvarkové sádlo. Nevidím důvod, proč by člověk mládí neměl tohle vše jíst. Samozřejmě jsem věděl, že když je den dva do zápasu, tak to jíst nemůžu. Ale jak bylo volno nebo o dovolené, to jsem se rád zprasil. I když jsem pak byl z domova, tak mi mamka s taťkou vozili dvě tašky téhle domácí stravy.

Ani později jste stravovací návyky nezměnil?
Souhlasím s tím, že později se ty stravovací zvyky u sportovců musí změnit. Ani já jsem se takhle nestravoval pořád, ke konci kariéry už to bylo jiné, hlídal jsem. Tak třeba o mně bylo známé, že mám rád pivo. Pan trenér Pešice moje chutě zmírnil. Říkal mi, abych si dával víno. Tak jsem se naučil pít vinné střiky, jsem jim věrný dodnes, ale pivo si také dám - jako každý Čech moc rád. Tenkrát jsem totiž byl tři měsíce mimo a nabral jsem. Abych ale řekl svůj názor naplno, tak si myslím, že málokterý mladý sportovec dnes přizná, že hřeší. Ale to kecá. Já znám spoustu mladých, kteří si dávají blbosti u Vietnamců, kebaby a tak dál.

Za vaší doby jste poměrně bouřlivě slavili se spoluhráči, jít na pivo a být tam až do noci bylo standardem. Tehdy ale nebyly sociální sítě, takže se to mezi lidi tolik nedostalo. V tomhle je doba jiná, že se sportovci musí víc chránit před veřejností. Vnímáte to podobně?
Ano, tenkrát bylo v alejích dost nablito. V první řadě bylo co slavit. (úsměv) Vyhrávalo se, hrály se poháry, ve městě jsme byli dost oblíbení. Teď je tomu jinak, za poslední tři čtyři roky jsme moc fanoušky nepotěšili, hrajeme o záchranu, na hřišti se nedaří. Takže to kluci dostávají od veřejnosti sežrat. Kdyby se nám nevedlo a viděli by nás lidi porušovat životosprávu, tak by to možná bylo podobné. Ale k vaší otázce - oslavy k životu patří, je potřeba vypnout. Vypínají politici, herci, tak nevidím důvod, proč by nemohli vypnout i sportovci. Dřív to bylo jiné, to souhlasím. Ale myslím, že kdyby tenkrát sociální sítě byly, tak si to dokážeme pohlídat. Dnes se v tom někteří kluci vyžívají, dávají si na ty sociální sítě kde co, soukromí si nechrání. Zkušení by při podobných akcích měli zavelet a říct, že se jde slavit, ale bez mobilů. Anebo se někde zavřít, kde není veřejnost. Je to i o šikovnosti.

Mrzí mě, že fanoušci přestávají chodit

Takže kdybyste byl teď aktivní sportovec, tak byste facebook nebo instagram neměl?
Na slovo kdyby se nehraje. O mně se ví, že žádný facebook a tohle nemám. Nelíbí se mi to, nejsem toho zastáncem. Lidem to ale neberu.

Ale představte si, že máte své fanoušky, kteří o vás chtějí vědět co nejvíc.
Já to chápu. Ale člověk by se i měl své soukromí hlídat, nesdílet kde co. Když si třeba jdu zahrát tenis, tak je to moje věc, nikomu není nic do toho, jakou mám raketu nebo jak podávám. Nebo když jdu plavat, tak co je komu do toho, že mám zelený, nebo modrý plavky. Proč by tohle měli fanoušci vědět? Jako proto, že si udělám na sociálních sítích pěkné image? Já radši budu sebe prezentovat na hřišti, že tam nechám duši, že nic nevypustím.

Co vás v současnosti nejvíc naplňuje?
To, že jsem trojnásobný dědeček. V mém věku je to zajímavé. Vnoučata mi rostou před očima. Hodně mě to těší, přebíjí to to, co společně s fanoušky prožíváme teď v Teplicích. Vnoučata mě nabíjejí radostí, přijdu s nimi na jiné myšlenky.

Boj o záchranu nesnášíte dobře, že?
Pro mě je to něco nového. Tři čtyři roky je to stejné, vadí mi to. V Teplicích mě každý zná, každý víkend neřeším nic jiného, než odpovědi na otázky ohledně našich zápasů.

Určitě slyšíte větu: „Pane Verbíři, za vás to bylo lepší!”
I s tím se setkávám. Ale mě mrzí, že fanoušci, kteří chodili na naše zápasy, chodit přestávají, že návštěvnost výrazně poklesla. Dřív jsem věděl, kdo kde sedí. Byl jsem naučený známým dávat lístky, ale už mi sami volají, že na fotbal nejdou, že je na něj nebaví se koukat. Mrzí mě to, ale nezbývá nám všem nic jiného, než věřit v lepší teplické fotbalové časy.

Kluk z Obříství u Neratovic

Příběh Pavla Verbíře se začal psát v Sokolu Obříství. Později hrál za Neratovice, odkud si ho vytáhla do dorostu Sparta Praha. „Měl jsem jít na vojnu do Dukly Praha, ale šikovní funkcionáři Teplic a Žatce zařídili můj přesun na sever Čech. Myslím, že to zařídila i nějaká ta flaška vína. Teplice tenkrát byly spojené s vojenským fotbalovým klubem z Žatce. Takže jsem narukoval do Žatce, brzy jsem ale hrál za Teplice," líčí Verbíř.

Odmalička chtěl dávat góly. V přípravce si sice vyzkoušel i post brankáře, nejšťastnější byl ale v momentě, kdy se za brankáři rozvlnila síť jeho zásluhou. „Vždy mě to táhlo do útoku. Až na stará kolena jsem se dostal do zálohy, kde jsem šance spoluhráčům připravoval. A i jsem nějaký gól dal jako záložník."

Z Obříství to Verbíř dotáhl až do reprezentace, kde nastoupil do deseti zápasů, dal dvě branky. „Za vše vděčím rodičům. Měl jsem díky nim abnormální podmínky. Maminka se o mě hezky starala, byl jsem jako v bavlnce - prala, žehlila, vařila. A taťka? Ten by mě snad ani nepouštěl do školy, díky němu jsem mohl být na hřišti celý den," vzpomíná brzy 49letý Tepličan.