Honzo, máte za sebou první půlrok v Novém Městě, což byla i vaše první zkušenost trénovat dospělé. Jaký ten půlrok byl?
Mužstvo jsem přebral před zimní přípravou. V té jsme odtrénovali to, co jsme chtěli. Na druhou stranu jsem ale ještě nevěděl, kam až kluky po fyzické stránce můžu hnát, takže to bylo i z mé strany takové testování. S přípravou jsem ale spokojený byl, výkony v přípravných zápasech byly dobré, plnily se věci, které jsme si říkali, jenže otázka potom je, zda se to všechno pak promítne i do samotné sezóny. V ní je to často úplně jiné, a to se potvrdilo i u nás. To, co se trénuje, tak hráči nedokážou převést do zápasu, nebo o tom nechtějí přemýšlet.

A nemohlo to být v tom, že to prostě ještě neměli za tu krátkou dobu zažité?
Já si myslím, že to, co jsme cvičili, není zase tak těžké na pochopení. Jsou to základní věci. Netrénujeme jako v Plzni, kde se trénuje od A do Z, my tady v podstatě trénujeme tak A a B, což na kraj stačí. A když jsem viděl, že ti kluci mají problém s A a B, tak přeci nebudeme nacvičovat C. Proto jsme se zaměřili na to, abychom se dobře posouvali a presovali, a ty další věci budeme nabalovat.

V Náchodě jste trénoval žáčky, můžete tedy porovnávat. Jaké jsou hlavní rozdíly v trénování dětí a dospělých?
S dětmi je to těžší. Tam člověk nefunguje jen jako trenér, ale i jako rodič, vychovatel a do toho všeho ještě musí zavést i prvky tréninku, takže je to velká piplačka. Klobouk dolů před lidmi, kteří se tomu věnují většinou „zadarmo" a na úkor svého času, rodiny, a to si ve většině amatérských klubech neuvědomují.

Proč jste tedy šel do Nového Města a nezůstal v Náchodě, třeba i v roli asistenta trenéra A-týmu?
To jsem také chtěl. Měl jsem v plánu dál v Náchodě trénovat mládež a posunout se do role asistenta u áčka. Prožil jsem tady krásné roky, a tak jsem chtěl i nadále pomáhat v FKN. Proto jsem se ptal vedení, co by na to říkalo, že bych zůstal u mládeže a přesunul se do role asistenta u dospělých.

A co na to vedení?
Vedením mi bylo řečeno, že je třeba dělat postupné kroky a proto by si měl každý člověk projít tu cestu odspodu až nahoru. S tím jsem až tak nesouhlasil, náhoda tomu ale chtěla a v tu chvíli mě kontaktovalo Nové Město nad Metují, konkrétně pan Maur. Původně jsem si myslel, že mi volá kvůli tomu, abych tam hrál, což bych s díky odmítl, ale on přišel s nabídkou, trénovat áčko.

Krajský přebor už není, co býval

Váhal jste dlouho?
Asi jeden den a jsem za tu šanci rád. Mládež mě naplňovala, ale protože jsem hráčsky skončil poměrně brzy, tak mě to přece jen stále ještě hodně táhlo k těm mužům. Výhodou je, že Nové Město má nízký věkový průměr a v tom mančaftu je hodně školáků, takže v podstatě stále dětí (úsměv). Samozřejmě tam už nejsou ty starosti s chováním, není tam jako u dětí ani problém se soustředěním, ale jsou tam zase problémy s nedodržováním stanovené taktiky. Sice je to nejvyšší krajská soutěž, ale už to není, co to bývalo. Úroveň podle mého názoru rok od roku klesá. Na druhou stranu ten tým musí být stále v pozoru, připravený, protože pakliže poleví, tak ho to dožene.

Máte na mysli někoho konkrétního?
Ano mám. Zdárným příkladem je Úpice. Když se postoupilo, tak bylo všechno super, sám jsem to tam i zažil, ale pak z toho jeden článek zmizí a Honza Vojnar (trenér Úpice – pozn. autora) s tím nic neudělá, protože mu chodí na trénink tři, čtyři hráči.

Předpokládám, že u mužstva zůstáváte?
Ano, zůstávám.

A kdy začnete v Novém Městě přípravu na novou sezónu?
Přípravu začínáme 9. července, a to soustředěním v Opočně. Vezmeme to jako náběhové soustředění, budeme sice všechno dělat s míčem, ale proti zimní přípravě musíme trochu přitvrdit, protože nám teď na jaře, někdy na konci května, docházel dech.

Plánujete nějaké zemětřesení v kádru?
Žádné razantní zemětřesení se nechystá, ale kádr budeme určitě měnit. Je třeba ho doplnit. Doufám, že se potvrdí pravidlo, že konkurencí se zvedne kvalita.

Kam chcete sáhnout. Do Náchoda?
Taky, i když se to trochu zkomplikovalo tím, že Náchod spadl do Krajského přeboru a i to, že Provodov do této soutěže postoupil. Takže tady na dvaceti kilometrech bude pět, šest mančaftů na stejné úrovni a na to tady tolik kvalitních hráčů není. Rád bych nebral vyloženě „kusy", ale chtěl bych jít do kvality. A moc rádi bychom získali leváka.

Vraťme se ještě k vám a vašemu konci v náchodském áčku. Co se stalo?
Asi před rokem a půl se mi stal v zápase s Dobrovicemi úraz, kdy jsem si v koleni přetrhal snad všechno, co šlo. Po půl, nebo tři-čtvrtě roce jsem chtěl už pod vedením trenéra Hromádka začít s hraním. Jaro jsem sice strávil v Úpici, ale kompletní letní přípravu normálně v Náchodě. Absolvoval jsem ji celou bez zranění a pak jsem prostě vycítil, že se se mnou už moc nepočítá. Navíc byl Radovanem Hromádkem nastaven trend, že se tam chce hrát jen s mladými, proto tam skončili hráči jako Gross, Nejman, Hubička a potom i na chvilku Marek Srkal, atd. … tedy ti, kteří měli podle mého náchodské srdíčko. I já jsem to vycítil, proto jsem řekl, že končím kariéru a že se budu věnovat trénování.

Na druhou stranu, co je špatného na tom, že se razí myšlenka – dávat šanci mladým?
To nezpochybňuji, ale nejde hrát jen se samými mladými. Nejde hrát všechno s mladými „nadějnými" kluky, kteří vyšli z dorostu, protože dorostenecký a mužský fotbal je na jiné úrovni. V tom kádru vždy musejí být tři, čtyři starší hráči a funguje to od okresního přeboru až po první ligu. Stačí se podívat na Plzeň s Horváthem nebo Spartu s Matějovským. Tady se ale rozhodli, že půjdou trochu hlavou proti zdi a díky tomu se Náchod dostal do těch problémů, ve kterých je. Kdyby vedení více naslouchalo, tak si myslím, že minimálně ještě jednu sezónu by byl FKN divizní. Protože po roce se zjistilo, že bez těch starých to nejde, ale v březnu už bylo pozdě. Dokud to neposílí o zkušené a nepročistí ten mančaft, tak to podle mého do budoucna nedopadne dobře.

To jsme trochu odbočili. Zmínil jste, že jste skončil v náchodském áčku, ale pak jste nastoupil v dresu Velkého Poříčí.
To až potom.

Po čem?
Protože krátce na to, co jsem skončil v áčku, tak jsem byl panem Hummlerem přemluven, abych vymohl náchodskému B-týmu v okresním přeboru proti Machovu. Takže jsem jel na utkání do Machova. Tam dorazili i náchodští dorostenci, kteří přijeli ze zápasu s Viktorií Žižkov, a my v Machově prohráli, tuším 3:2. To bych ještě skousl, ale to, co tam předváděli někteří dorostenci, jak byli namistrovaní a nevychovaní… Až jsem se styděl. Proto jsem řekl, že za béčko už hrát taky nebudu. Den na to, jsem jel na kole s kamarádem do Velkého Poříčí, podívat se na tamní béčko. A tam mě oslovil pan Novák. Slovo tedy dalo slovo a já šel do Poříčí, kde jsem poznal výbornou partu starších hráčů, kteří stále fotbal milují. A díky tomu jsme i ten okresní přebor vyhráli a nechali za sebou i náchodské „áčko-béčko".

Z České Skalice až do Vietnamu

Vy jste měl vůbec zajímavou kariéru. Můžete ji trochu přiblížit?
Začínal jsem v České Skalici, pak jsem přestoupil ve starších žácích do Náchoda pod trenéra Jardu Panenku a ve čtrnácti jsem začal nastupovat za muže v krajském přeboru. V té době si mě vyhlédl Liberec, takže jsem v patnácti přestoupil do Liberce, kde jsem mu pomohl vykopat první dorosteneckou ligu a díky tomu jsem se dostal do reprezentačních mládežnických výběrů i do A-týmu v první lize. Pak jsem odešel na hostování do třetiligového Varnsdorfu a tím se v podstatě ukončilo mé působení na severu Čech.

Co se tam stalo?
Tam přišla má nepovedená životní etapa, která způsobila nemalé vrásky i mým rodičům. Následoval tedy návrat do Náchoda, kde se vykopala ČFL. Pak se tady další dva nádherné roky hrála ČFL, v níž jsme dokonce útočili i na druhou ligu a všechno tady šlapalo. V tom přišla nabídka do HFK Olomouc, kterou jsem přijal. Tam jsem vydržel necelý půlrok a vrátil se zpátky do Náchoda. Potom jsem odešel s přítelkyní a dnes už manželkou do Prahy, kde jsem hrál za Ovčáry. V té době mě sledoval pan Bittengel, který mě pak následně přetáhl do druholigové Dukly Praha. Tam jsem strávil necelé dva roky a v zimě přišla nabídka zkusit zahraniční angažmá ve Vietnamu.

Asi zajímavá zkušenost.
To rozhodně. Ve Vietnamu jsem byl rok a něco. Bylo to super, a tím, že tam se mnou byla i rodina, tak jsme si to mohli užít všichni a dodnes na to moc rádi vzpomínáme. Tato etapa skončila tím, že nám byly odečteny nějaké body a pak to i řešila nějaká mezinárodní arbitráž. Na její výsledek jsem ale nemohl čekat, takže jsem se vrátil zpět do Čech a dohrál sezónu pod panem Košátkem v Náchodě. Pak jsem se chtěl vrátit zpět do Vietnamu, jenže ten tým po odečtu bodů spadl do druhé ligy a tam jsem už nechtěl, a proto jsem zůstal v Náchodě.

Pojďme ještě blíže k tomu vietnamskému angažmá, jak se to všechno seběhlo?
Ještě před podpisem jsem tam mohl na týden jet, a rozhodnout se na základě nabytých dojmů. Jelikož mám rád exotiku, tak jsem kývl. Letěli jsme tam 26. prosince, v mikině a riflích a tam nás omráčilo obrovské vedro, což já osobně mám rád. Fotbalově tam jsou ti kluci na výborné úrovni, horší je to ale už po taktické stránce a proto tam i sháněli cizince. Když tam přijela manželka, tak po týdnu chtěla pryč. Osm miliónů obyvatel na ní bylo moc, ale když jsme se pak měli vracet zpátky, tak se nám nechtělo.

Jací jsou vůbec Vietnamci ve svém domovském prostředí?
Na všechno mají dost času, ale jsou úžasně pracovití. Všechno, na čem jsme se domluvili, tak splnili, takže já si na nic nemůžu naříkat.

A doporučil byste Vietnam jako dovolenkovou destinaci?
V každém případě. Vietnam je nádherná země, určitě hezčí než Thajsko, které je u nás hodně profláknuté. Ve Vietnamu jsou nádherné pláže nebo ostrovy, je tam i třetí největší aquapark v Asii, je to úžasná země i z pohledu historie.

A co strava, klasická asijská?
Ano. Mají tam fantastickou rýži, tu jsme jedli i samotnou jen se sojovou omáčkou. Nejraději jsme chodili do klasických vietnamských restaurací, kde to přímo před vámi připravovali. Když jsme šli ve čtyřech na jídlo, tak jsme se dohromady najedli za nějakých 350-400 korun, takže dost levno.

A kde jste bydleli?
Když jsem tam byl ze začátku sám, tak jsem bydlel v hotelu a když za mnou přijela manželka se synem Adamem, tak jsem měl ve smlouvě, že mi přidělí apartmán. Celý Saigon United fungoval na předměstí Saigonu, kde byla už taková západní civilizace.